Republikánská dominance v Bílém domě skončila. Ne, tohle není aktuální komentář k výsledku nedávných voleb amerického prezidenta; ani nemůže být, neboť to zatím skoro vypadá, že Donald Trump se raději v Bílém domě zabarikáduje, než aby ho přepustil Joe Bidenovi z tábora demokratů.
Věta o konci republikánské dominance se týká voleb z roku 1932, v nichž demokrat Franklin D. Roosevelt „vystrnadil“ z tradičního sídla amerických prezidentů republikána Herberta Hoovera.
Šlo o dějinný předěl – Roosevelt se stal po osmdesáti letech prvním demokratickým prezidentem, který nad republikánským kandidátem získal naprostou většinu v lidovém hlasování. Pro účely tohoto textu je však vhodné připomenout okolnosti, za nichž se tak stalo.
Další okolnosti zapříčinily, že Roosevelt je nejdéle sloužícím prezidentem USA: v čele země si „odkroutil“ 12 let, až poté byl do ústavy zanesen dodatek o maximálně osmiletém funkčním období.
Jiné okolnosti zase z Roosevelta udělaly tvář takzvaného Nového údělu, dnes již téměř mytického příkladu řízeného zásahu státu do ekonomiky, kterou balíček vládních rozhodnutí a reforem víceméně zdařile vyvedl z dusivé krize. Rooseveltova role spočívající v tvorbě zákonných předloh a ve veřejném vystupování byla v prosazování Nového údělu zásadní.
Franklin D. Roosevelt podepisuje Nový úděl
Žádná z těchto zaznamenáníhodných událostí by ale možná nenastala, nebýt toho, že Rooseveltovi pomohly do úřadu i lživé informace. Fake news, vyjádřeno dnešním slovníkem. Slyšíme-li v souvislosti (nejen) s prezidentskými volbami v USA stesky na špinavé a nechutné kampaně, následující příběhy doloží, že nejde o nic nového. Těžko však říct, zda je to útěšné, či naopak frustrující.
Rooseveltovi je nutno přičíst k dobru, že lži – na rozdíl od mnoha jiných – netasil on sám coby zákeřné zbraně s úmyslem očernit soupeře čili Hoovera. Tomu v neúspěšné snaze o znovuzvolení zasadila největší ránu právě hospodářská recese, rozhodně mu ale nepřidala ani epizoda, jež se podle některých historiků stala předmětem největšího překrucování v amerických dějinách.
Herbert Hoover
Myšleno je tím Hooverovo údajné zlovolné počínání ohledně dvacetitisícové „armády“ veteránů z první světové války, která ve snaze vymoci si za účast v konfliktu speciální odškodnění dorazila do Washingtonu a utábořila se tam v provizorních chatrčích. Levicí vysoce zpolitizovanou akci skutečně nařídil Hoover rozehnat, avšak kolem způsobu rozehnání se vyrojila spousta ohavných fám.
Šířily se zvěsti o útocích jezdectva, nasazení tanků a jedovatého plynu, o lidech zapálených ve stanech. Velmi populární byla barvotiskově kýčovitá story o malém chlapci probodnutém bajonetem v okamžiku, kdy se snažil chránit svého králíčka… „Zatímco tábor hořel, usedli Hoover s manželkou ke slavnostní večeři o sedmi chodech,“ psalo se v jednom z pamfletů.
Že na tom nebylo zrnko pravdy? Koho to tenkrát zajímalo? Koho na podobných „zaručených informacích“ zajímá jejich pravdivost dnes?
A koho zajímala pravda v roce 1828? V tehdejší kampani před vítězstvím Andrewa Jacksona, sedmého z dosavadních šestačtyřiceti amerických prezidentů (počítáme-li již do této řady i Bidena), se zřejmě poprvé naplno roztočil kolotoč propagandy.
Vznikla první volební píseň, projacksonovský tábor masivně vysazoval ořechovce, neboť budoucí prezident měl z generálské kariéry přezdívku Starý ořechovec. Jacksonovi lidé nenechali nit suchou na úřadujícím šéfovi Bílého domu Johnu Adamsovi, ovšem ani jeho tým nezahálel a vytahoval na Jacksona podíl na válečných zvěrstvech.
Andrew Jackson
V Nové Anglii, kde se i kvůli promyšlenému a cílenému poštvávání věřilo tomu, že Adamsův soupeř je bezpáteřní člověk, ne-li rovnou zločinec, odpověděl školák na učitelův dotaz, kdo zabil biblického Abela: „Prosím, generál Jackson.“
Když „bratrovrah“ Jackson volby vyhrál, vybírala si jeho žena v Nashvillu šaty na prezidentskou inauguraci. Náhodou zvedla pohozený leták hájící ji před nařčením z cizoložství a bigamie, ona však neměla tušení, že je z něčeho takového vůbec podezírána. Šokovaná se roznemohla a zemřela, přičemž Jackson byl do konce života přesvědčen, že za její skon mohla kampaň proti němu.
Síla kampaní je každopádně obrovská. Rooseveltův nástupce Harry Truman ji vedl za opětovné zvolení v roce 1948 proti republikánskému protivníkovi Thomasi Deweymu stylem, který jeden novinář popsal jako „směsici sofismat, pustých žvástů a demagogie“. Dewey byl favoritem a podle mnohých i vhodnějším mužem pro funkci prezidenta, ale podcenil kampaň, což jej patrně stálo vítězství.
Harry Truman
Tedy nikoli podle listu Chicago Tribune. Ten vyšel ve volební večer s obřím titulkem „Dewey poráží Trumana“. Při vzpomínce, jak na podzim 2016 přisuzovala drtivá většina prognóz triumf Hillary Clinton na úkor Donalda Trumpa, se vnucuje konstatování o věčné zrádnosti a směšnosti veškerých předpovědí.
Něco je věčné, jiné se časem mění. Zatímco špína se valí pořád, současnost znásobila počet kanálů, kudy může téct.
Choť prezidenta Jacksona kdysi impozantně potahovala z hliněné dýmky, to by si dnes kvůli image nemohla dovolit. Mnohem významnější změnou ale je, že nyní by ji nemohly minout nactiutrhačné fámy o cizoložství – po zapnutí počítače by na ni vyletěly, jako když otevřete místnost plnou netopýrů. Obecně řečeno: toxická rétorika tu byla vždy, změnily se však možnosti šíření „jedu“, a proto jeho účinnost.
Vědci z univerzity v Ohiu zkoumali, zda a případně jak mohly falešné zprávy ze sociálních sítí působit na voliče hlasující v roce 2012 pro demokrata Obamu a přimět je, aby o čtyři roky později přeběhli k Trumpovi.
Vybrali tři masově šířené nepravdy či zkreslené informace o Hillary Clinton a zjistili, že z přívrženců Obamy, kteří nevěřili žádné z pitomostí, dalo 89 procent hlas Hillary. Mezi těmi, kdo uvěřili jedné ze zpráv, se podpora kandidátky snížila na 61 procent, k dramatickému pádu preferencí došlo ve skupině považující za pravdivé dvě nebo všechny fake news: pro Clinton bylo jen 17 procent.
Konečné vítězství Trumpa mohl ovlivnit i méně nápadný dopad sociálních sítí. Facebook účtuje různé sazby za reklamu, mimo jiné v závislosti na jejím směrování. Inzerce mířící na městskou populaci je dražší než ta pro venkov, přičemž právě mimo města nasbíral Trump zásadní počet hlasů.
Facebook také z podstaty upřednostňuje inzerci generující kliknutí, sdílení a komentáře. „Protože Trump ve sděleních zhusta používal provokativní obsah, podařilo se mu mnohem efektivněji a šířeji okupovat online prostor,“ napsal americký žurnalista Antonio Martínez, který se problematice do hloubky věnoval.
Jestliže nemalou část lidské populace odnepaměti definuje silná náklonnost věřit konspiracím a sedat na lep dezinformacím, pak zřejmě není ani trochu dobrá zpráva, jak snadno mohou v současnosti šiřitelé bludů do jejich hlav proniknout. Demokracii to dělá křehčí.
Opakem demokracie je totalita; zatímco Truman se v roce 1948 snažil třeba i demagogicky přesvědčit voliče, v tom samém čase si soudruzi v Československu komunistickým pučem zajistili, že volby byly v následujících více než čtyřiceti letech tragikomickou a ponižující fraškou.
I ve stávající podobě a formě jsou demokratické volby „nejlepším z možných světů“, byť kus pravdy leží i v bonmotu Gabriela Lauba: „V totalitních diktaturách se idioti dostávají k moci intrikami a násilím, v demokracii svobodnou volbou.“ Jeden z půvabů demokracie zkrátka leží i v tom, že na rozdíl od totality neposkytuje alibi těm, kdo idiotsky volí idioty.
