Život Johna Lawa potvrzuje, že na vtipech o lásce Skotů k penězům asi opravdu něco bude. Když ale edinburského rodáka přesně před 300 lety, v květnu 1720, odvolali z čela Královské francouzské banky, nikdo se nesmál. Ani samotný Law ne. Ten naopak musel před lynčem prchnout ze země: „Odešel jsem nahý, ani oblek jsem si neodnesl.“
Dobrodružství skotského ekonoma neskončilo dobře. Že to ovšem byla vzrušující jízda, o tom není pochyb. Navíc nebyla zbytečná: Lawův finanční systém postavený na „vynálezu“ papírových peněz byl – jak se na Francii sluší – revoluční a nelze ho hodnotit výhradně negativně.
Ano, ožebračil spoustu lidí. Avšak státu pomohl z astronomických dluhů a dodnes je předmětem zkoumání odborníků.
Jelikož ve Francii roztočil Law hlavní dějství dramatu, jeho osudy před příchodem do Paříže jde označit za ouverturu. V žádné případě ne za nudu – samy o sobě by skvěle posloužily za námět strhujícího románu. Nejlépe z pera Alexandra Dumase, autora Hraběte Monte Christa.
Neboť stejně jako hrdina Dumasova díla i Law utekl z vězení. Stalo se tak poté, co v Londýně prohýřil v hazardu tučné bohatství po otci a v souboji o dámu smrtelně proklál mečem protivníka. Byl nejprve odsouzen k popravě a po zmírnění trestu vsazen do žaláře. Odtud se mu podařilo prchnout do Amsterodamu.
Tam studoval finančnictví a vlastní finance se snažil rozmnožit v místních hernách, což se mu vcelku dařilo. Troufal si i na finanční spekulace – kvůli nim putoval mezi Nizozemskem a Francií, až ve druhé jmenované zemi natrvalo zakotvil. Ve Francii rozjel nejen největší hru svého života, ale též jeden z nejimpozantnějších příběhů dějin bankovnictví a investic.
Francie byla v tu dobu ekonomicky zruinovaná. Po 72 letech na trůnu, v nichž takřka permanentně a zhýrale válčil, zemřel v září 1715 Ludvík XIV. Zář „krále Slunce“ udělala z hospodářství monarchie vyprahlou poušť: státní dluh byl 2,4 miliardy livrů, přičemž veškeré roční příjmy z daní, jež byly pro mnoho lidí drakonické, činily 160 milionů.
Následník trůnu Ludvík XV. byl v čase skonu otce nedospělý, takže zemi spravoval regent Filip Orleánský, který zoufale hledal řešení neutěšeného stavu. Cestu mu zkřížil vizionář Law a přesvědčil ho o výhodách papírových peněz krytých stříbrem; Skot dostal povolení k jejich tisku, a navrch přiměl regenta k nařízení, aby se daně a poplatky srovnávaly výhradně bankovkami.
Šlo o bezprecedentní experiment: papírové peníze zavedlo několik málo zemí už před Francií, ale nikdy nebyly takhle úzce svázány s ekonomických fungováním státu. Law měl na jejich tištění monopol: pro tento účel byl královským pověřením zplnomocněn založit Všeobecnou banku a jejím prostřednictvím vychrlil skoro tolik bankovek jako vánice sněhových vloček.
Eruptivní zavedení platidel, která už necinkala, nýbrž šustila, mělo podle Lawova (nikoli zlého a nikoli hloupého) záměru zrychlit oběh financí a tím znovu nahodit kola ekonomiky. Zprvu se zdálo, že jde o zázračný recept, zemi se začalo dařit výrazně lépe.
Law zcela záměrně a s plným vědomím rozpoutal historicky první inflaci. Podle všeho nezáměrně nedomyslel, že oběživo, jež jako životodárná krev proudilo společností, se může proměnit v jed, nebude-li dostatečně kryto. A to nebylo.
Jenže hodnota akcií Všeobecné banky vzrostla za rok o 15 procent, Francie se po letech bídy začala nadechovat a z Lawa se stal miláček regenta i celé vlády. Bylo na něj pohlíženo téměř jako na mytického krále Midase, který na co sáhl, to proměnil ve zlato. Přehlédlo se, že to nebylo ani zlato, ani stříbro, nýbrž papírky, jimž dával hodnotu jakýsi omámený společenský konsenzus.
Přehlédl to i Law. Nebo to nechtěl vidět. Buď jak buď, pustil se do ještě smělejšího podniku – Mississippi projektu. Při něm vsadil na předpoklad, že osídlování amerického Středozápadu přinese objevení pohádkových nalezišť drahých kovů, a tedy obrovské zisky pro toho, kdo obsadí tamní trhy.
Law kvůli tomu zřídil Západoindickou akciovou společnost, jejíž základní kapitál mnohonásobně převyšoval kapitál jeho banky. Akcie společnosti byly díky nízké ceně dostupné širokým vrstvám, koupit se ovšem daly pouze za bankovky protřelého finančníka.
Hodnota akcií však klesala, a když byla takřka na polovičce původní ceny, přesvědčil Law regenta, aby jeho banku přetransformoval na královskou, tím pádem mohly být vydávány oficiální státní bankovky. Ty už vůbec nebyly kryty; akcie se sice opět dostaly nahoru, ale zaoceánská naleziště existovala pořád jen ve slibech. Law byl podoben obchodníku s deštěm: plno nabubřelých řečí, nikde ani kapka.
Akcie vylétly do nebes, poté zase začaly padat a skotský hazardér – aby posílil důvěru investorů – jich koupil zpět zhruba 100 tisíc. Kapitál na jejich nákup si ovšem pořídil výrobou nových papírových (a nekrytých) peněz. Netrvalo dlouho a byly z nich bezcenné papírky, jež spálil před zraky rozezlených Pařížanů kat.
Kvůli velkému objemu peněz v oběhu – které ač šustily, byly „cinknuté“ – stoupaly v zemi ceny, zdravá inflace se proměnila ve zničující. Ti, kdo prohlédli, začali bankovky směňovat za zlato a stříbro, drtivá většina však prozřela pozdě.
Když se z peněz stávaly směšné papírky, zakázal Law v součinnosti s regentem používání mincí i nákup šperků, drahokamů či zlata. Skot dělal cokoli, aby projektu vrátil lesk. Donutil dokonce pochodovat pařížskými ulicemi šest tisíc mužů s lopatami a motykami, čímž mínil vyvolat dojem, že armáda dělníků je již nachystána k cestě do Ameriky, aby tam pracovala ve zlatonosných dolech.
Nepomohlo nic, bublina praskla. Naděje investorů – mezi nimiž bylo moře prostých a nemajetných lidí, kteří podlehli zlaté horečce – se přetavila v rozlícený vztek. Filip Orleánský si po vzoru jiného vládce v zastoupení, Piláta Pontského, umyl ruce: všechnu vinu hodil na Lawa a není divu, že ten nečekal na „ukřižování“ a jako kdysi z Anglie prchl i z Francie.
Není ale ani divu, že dav toužil Skota pranýřovat. V červnu 1720 umožnila Královská banka, aby si lidé mohli bankovky vyměnit za poctivý kov – za plný pytel papírových peněz dostali mrzkých 50 stříbrných livrů, přičemž v době největšího boomu měla jedna akcie Západoindické společnosti cenu 20 tisíc livrů…
John Law zemřel chudý roku 1729 v Benátkách. Ten, kdo mnohé ožebračil, dožil sám coby žebrák, v tom snad je jakási vyšší spravedlnost. Skutečností nicméně zůstává, že Francie se díky penězům z inflace zbavila podstatné části státního dluhu a Law do konce života své kroky i teorii urputně hájil.
Jestliže jsme označili jeho úprk z londýnského vězení za ouverturu příštích událostí, jeho životopisec James Buchan to vidí jinak: „Únik ze žaláře byl iniciačním momentem Lawova života. Zbavil ho konvencí a uvrhl do světa, který tento muž spravoval výhradně vlastním rozumem a s ohledem na svou rodinu a své nápady.“
V tomto kontextu příliš nezaráží, že Lawa zmiňuje i osvícenec Voltaire, jeden z nejinspirativnějších a nejduchaplnějších myslitelů lidských dějin. Vztahují se k němu i mnohé ekonomické teze a skotský dobrodruh z nich nevychází úplně špatně.
A pak je tu ještě cosi na věčnou připomínku pozoruhodného příběhu, který byl právě vylíčen: podmanivé město New Orleans, založené Západoindickou společností, v jehož názvu je vepsáno jméno regenta, který si pilátovsky umyl ruce…
