Na první pohled je to normální kancelář – složky souborů, v knihovně tituly o leadershipu a podnikání. Zkrátka tichý kout pro administrativu, tak odlišný od toho, když na tribunách fotbalového stadionu burácí desítky tisíc fanoušků. Přesto je Lukáš Pokorný rád, že jeden svět za druhý vyměnil.
V tom fotbalovém měl na paži pravidelně pásku s písmenem C, znamení kapitána. Nyní dvě písmena přidal, je z něj CEO.
„Vůdcovství jsem v sobě měl odmala, ale rozhodně si nemyslím, že když jsem byl dobrý kapitán, budu i dobrý ředitel. Učím se, pořád čtu knížky o tom, jak vést tým. Studuju. Chtěl bych být co nejlepší šéf,“ vypráví devětadvacetiletý Pokorný ve svém gymu Prisma Institut.
Co nejlepší už chtěl být na trávníku. Dokázal toho hodně, šéfoval prvoligovému Liberci a hrál s ním evropské poháry, mimo jiné před zmíněnou třicetitisícovou kulisou divočáků fandících Hajduku Split. Koupila ho Slavia, naskočil do reprezentace, za francouzský Montpellier si zkusil jednu z nejlepších lig kontinentu.
A přece je šťastnější teď. Ještě před třicítkou, kdy kariéry profisportovců spíš kulminují, než aby končily. A rozhodně nekončívají dobrovolně jako v jeho případě.
„Pracuju klidně šestnáct hodin denně. Ale vlastně to ani jako práci neberu. Baví mě to. Celou sportovní kariéru jsem hledal místo, kde bych dostal vše pod jednou střechou – nikde jsem ho nenašel, tak jsme se ho rozhodli vytvořit,“ říká ve své špičkově vybavené posilovně v Praze na Smíchově.
„Našel jsem se v tom. Pořád o práci přemýšlím, ale jinak než o fotbale. V tom mě myšlenky dostávaly pod obrovský tlak, teď mě burcují k dalším věcem: co dělat, co vymýšlet, co zlepšit.“
Jeho story patří na oceňovaném projektu Bez frází, který přináší příběhy českých sportovců bez příkras, k těm s největším ohlasem. Ve světě, který vábí desítky milionů kluků z celé planety a pro nějž by udělali skoro cokoli, se on trápil. Ztratil veškerou radost. Nejvíc ho deptaly zápasy, vrchol fotbalistova života. Místo toho, aby si je užíval, dokola o sobě pochyboval, žil v křeči.
Vyhořel – a dokázal to veřejně přiznat.
„Z fotbalu mám stoprocentně pozitivní reakce. Celý život jsem si myslel, že jsem jediný, kdo to takhle má, ale když jsem svůj příběh popsal, podle zpráv z fotbalové mapy svých kamarádů jsem zjistil, že v tom žijí taky,“ líčí.
Aby bylo jasno, mládenec s výrazným tetováním si nestěžuje. Jen chtěl ukázat těm, kdo se dostali do podobné fáze, že v tom nejsou sami. Lhostejno zda ve fotbale, či v jakékoli jiné práci. Žijete ve věčném stresu, v obavách z toho, zda vaše výkony stačí, přitom vám okolí klepe na rameno, že prožíváte profesní pohádku, že přece musíte být neustále na vrcholu blaha. Povědomé pocity?
„Byl bych hrozně rád, kdyby třeba i můj příběh někomu dokázal pomoci,“ říká někdejší sportovec.
Protože reálný život se od domnělých šablon liší. Například běžná rutina vrcholového fotbalisty se zdá býti snem: snídaně, trénink, po obědě domů. Přitom zrovna on si najednou výrazně polepšil.
„Fotbalový život vypadá jako pohoda, jenže já fotbal stejně řešil 24/7. I když jsem šel spát, pořád jsem dumal, co sníst, abych se vyspal co nejkvalitněji, pořád jsem dokola dělal svoje rutiny… Nevypnul jsem ani na moment. Teď místo 24 hodin denně pracuju jen 16. Vlastně odpočívám,“ rozesměje se.
Zároveň má plány stejně velké jako kdysi na hřišti – být na špičce. Fotbal vzal, fotbal i dal. Třeba desítky milionů korun, což je řád částky, kterou ze svého vložil do výstavby gymu Prisma Institute.
„Tohle mi fotbal umožnil. Zvažoval jsem investory, ale takto jsem stoprocentní vlastník. Věřím, že dokážu předat něco z toho, co jsem nasbíral za kariéru, že kolem sebe vytvořím dobrou atmosféru, proto jsem nakonec do podnikání nechtěl pustit nikoho dalšího,“ popisuje. „Možná za pár let, až budeme chtít expandovat.“
Do oboru ho přitáhla celoživotní vášeň pečovat o své tělo. Od dvaadvaceti měl osobního kondičního trenéra, dokonce s ním později založili v Českých Budějovicích akademii silového tréninku. Tehdy ale Lukáš žil jen fotbalem. I přesto, jak ho ubíjel.
„Samozřejmě že mě štve, že jsem současný balanc ve fotbale nenašel. Byl bych blázen, kdybych říkal, že jsem rád, že jsem neuměl pracovat se svojí hlavou,“ přiznává. „Chtěl jsem si zahrát v Anglii, prožít ještě větší zápasy, mít ještě silnější zážitky, vydělat ještě víc peněz. Ale nestalo se, nevyčítám si to a teď využívám toho, co jsem se naučil. Jsem fakt spokojený a šťastný. Nelituju.“
Mimo jiné hodlá svojí druhou kariérou potvrdit to, co slyšíte od šéfů i těch největších firem: že někdejší vrcholoví sportovci jsou zaměstnanci k pohledání. Kvůli všem dobrým návykům, které jim sport dal.
„Naprosto s tím souhlasím, vždyť i u mě pracují samí bývalí sportovci a nedám na ně dopustit,“ říká Lukáš už jako podnikatel. „Já osobně jsem se naučil houževnatost a disciplínu. Člověk má před sebou cíl a jde za ním, i když trvá léta, než se to splní. Musíš ujít dlouhou cestu, ne chtít výsledky za dva týdny. Pořád k něčemu směřuješ, pořád chceš být lepší. Dostane se to do tvojí DNA, což mi přijde super.“
A pak je tu zdánlivá maličkost. „Chodit včas. Úplně mě fascinují lidi, co přijdou pozdě a ani se neomluví, mně by to nedalo,“ kroutí Lukáš hlavou. „A taky jsem si udělal velkou kapacitu na stres, který dokážu zvládnout. Proto mě hodně věcí v podnikání nerozhodí. Bez fotbalové kariéry bych tak v klidu nebyl.“
Jako majitel gymu si strategii nastavil od začátku. I za cenu vyšších investic.
„Musíš mít kvalitní a světaznalé trenéry, co budou pořád studovat a jezdit na stáže k těm nejlepším na světě. Pak je tu kvalitní vybavení – za kariéru jsem byl v tisíci posilovnách a je strašně znát, když cvičíš na nejlepším stroji z oceli, a ne na něčem levném,“ vypočítává.
Třetí klíčový bod je naopak těžko uchopitelný. „Spirit místa. Někam přijdeš a cítíš se dobře, přitom ani nevíš proč. Na to hodně dbám, na maličkosti, na atmosféru, na přístup,“ popisuje s nadšením kluka, který tak dlouho pro fotbal dýchal, než ho ve své profesionální podobě začal dusit.
V podnikání naopak s radostí cítí, že plíce jsou zase volné. Plánuje postupně zvětšovat tým, být co nejkomplexnější, klidně se rozšířit o lékaře, koupit magnetickou rezonanci, zaměřit se na sportovní výchovu dětí. A zároveň být upřímný, nelakovat realitu.
„Můžeme poskytnout stoprocentní servis, perfektní trenéry a zázemí, ale v konečném důsledku je to na samotném sportovci a jeho výkonu na hřišti. Nechápu proto trenéry, a není jich málo, kteří si myslí, že úspěch sportovce je jen jejich zásluha. To je absolutní bullshit,“ má jasno.
Mají k tomu přispět zmíněné stáže, sám Lukáš třeba vyhlíží cestu do Ameriky, kde pracují nejlepší trenéři na světě. A co nejvíc specializovaných kurzů, ať už ohledně mobility, síly či třeba oboru zvaného program design, který učí, jak tréninky správně stavět.
„Je důležité si z toho všeho vybrat, co je ti vlastní. Na každého člověka totiž funguje něco jiného, proto musíš mít co nejvíc nábojů a vědět, jak je použít,“ dodává. „Je to věda, čím dál víc mě baví do ní zabředávat. A aplikovat to, co mi přijde nejlepší. Čas ukáže, jestli je to dobrá cesta.“
Takto do detailů jde i proto, že část klientely tvoří vrcholoví sportovci – zástupci světa, který mu je nejblíž.
On se za kariérou v Liberci, Slavii či v Montpellieru ohlíží bez výčitek, co se mělo stát, to se stalo. Nechybí mu hraní „pro žízeň“, v televizi z fotbalu sledoval jen loňské mistrovství světa a s úsměvem dodává, že má s koukáním na obrazovku klidně vystaráno na další čtyři roky.
Jen jednu drobnost vypíchne.
„Kdybych mohl vrátit čas, věnoval bych se víc podnikání,“ zmíní ono spoluvlastnictví firmy ještě za kariéry. „Tou dobou jsem si myslel, že hráč musí mít stoprocentní fokus na fotbal, ostatní mu bere pozornost a on pak nebude tak dobrý, vsugeroval jsem si to. Teď naopak vím, že bych to měl jako skvělý ventil. Mně osobně by to velmi pomohlo.“
I když zdůrazňuje, že jeho zkušenosti nejsou logicky přenositelné na všechny, stejně by ve fotbale – ve sportu, který pořád miluje – viděl opravdu rád systémovou změnu. Aby ti, co nejvyšší soutěže hrají a hrát budou, nehleděli jen na stadiony, trávníky, posilovny. Jako kdysi on.
„Když do pětatřiceti neřešíš nic jiného než fotbal, nic jiného neumíš. Přijde mi to jako hrozná škoda,“ říká. „Někomu vyhovuje ve fotbale i pak zůstat, nic proti tomu, ale já chtěl získat větší všeobecný rozhled, nezacyklit se do konce života. Jsem pro to, aby se kluci vzdělávali v dalších oblastech, aby měli jednou za rok kurz na něco úplně jiného, rozšířili si obzory. Až skončí kariéru, budou líp vědět, co chtějí dělat.“
Fotbal je tvrdý byznys, z velké části postavený na zájmech majitelů klubů. Zvlášť v Česku je zásadním zdrojem příjmů prodej hráčů do zahraničí, proto je cílem vyždímat z nich maximum – a v co nejrychlejším čase.
„Chápu to, zároveň si myslím, že kdyby se v tomto prostředí k sobě lidi chovali líp, i výkony kluků půjdou nahoru. Jenže fotbal je zvláštní v tom, že se do něj těžko dostává nové myšlení. To ve startupech fungují věci rychle, organicky,“ srovnává rozdílné světy. „Pro mě je základ, že tady musí být lidi spokojení, protože pak přece budou dělat lepší práci. To mi dává ohromný smysl.“
Proto neželí, že do svého gymu jezdí už o půl sedmé ráno. Že kromě vyřizování faktur či řešení marketingových strategií výraznou část dne funguje na recepci, kde se střídá s manželkou. Že děti vídá oproti fotbalové kariéře až po večerech.
„Byl jsem zvyklý být s nimi pořád, to je na fotbale skvělé, jenže člověk si to ani neuvědomuje,“ říká. „Dcerka z toho byla špatná, vnímá to a mě to mrzí, ale není zbytí, už jsme se do toho dali. Teď to jinak nejde, je potřeba si to odmakat. A hlavně jsem se za poslední rok a půl naučil víc věcí než za předchozích deset let.“
