skip to main content
Forbes History

Gangster, podnikatel a snílek. Příběh Bugsyho Siegela, muže, který založil Las Vegas

Nic není černobílé. Tedy skoro nic. Jednou z výjimek jsou fotografie z éry, do níž patřil i Benjamin Siegel. Od narození muže zvaného Bugsy uplyne v neděli 115 let a pouhý rok předtím bylo založeno místo, kde byly podle černobílých snímků rozházeny nuzné domky halabala po vysušeném kousku země v nevadské poušti.

V ostrém kontrastu s těmi černobílými snímky se nyní ze stejného místa line oslňující světlo a blikající zář gigantických neonových poutačů.

Řeč je pochopitelně o Las Vegas. O ikonické a nablýskané metropoli zábavního průmyslu, o nonstop tepajícím ráji hazardu. Že ospalá díra prošla tak fascinující proměnou, na tom má Benjamin Siegel nepřehlédnutelnou zásluhu.

Jistěže, Bugsy byl nade vší pochybnost darebák. Gangster a chladnokrevný zabiják, který nakonec sám skončil rozstřílený jako cedník. Bylo mu jednačtyřicet a jen o jednu méně bylo kulek, jež mu provrtaly tělo, což se stalo právě v důsledku jeho svérázného podnikání v Las Vegas. 

Mafián zemřel, jeho sen ho přežil. Las Vegas je symbolem americké populární kultury, osobitým vzkazem, že i z největší bídy jde vydupat slávu a bohatství. Tenhle vzkaz nemůžou popřít ani ti, kteří v gamblerském městě vidí jen nevkus a kýč „popcornového“ vnímání světa.

Bugsy začal vnímat svět v Brooklynu v židovské rodině, která nosila původní jméno Siegelbaum a za Atlantik přišla z haličské části Rakouska-Uherska. Sen o Las Vegas byl v tu chvíli neviditelně ukryt v mlze, předcházel mu jiný: malý Benjamin věděl, že nechce jako otec dřít každý den za mrzkých pár centů.

Kolorovaná fotografie Bugsyho Siegla (uprostřed) | Foto Wikipedie
Reklama

Na takovém snu není nic špatného. Velmi špatné, ba přímo zavrženíhodné, byly metody, které mladík zvolil k jeho dosažení. Jdou shrnout snadno: Bugsy se neštítil ničeho, za co dostal dobře zaplaceno. Za učení mu nikdo neplatil, takže záhy opustil školu a ještě coby dítě vydíral drožkáře, že jim zapálí povoz, nedostane-li dolar.

V dospívání se seznámil s Meyrem Lanskym, který byl o čtyři roky starší a už se těšil respektu ve zločineckém podsvětí. Díky Lanskymu vklouzl plynule do podsvětí i Bugsy a brzy bylo jasné, že nikam nepasuje líp.

Pasoval tam dokonce líp než ostatní, ať byli sebeprotřelejší. „Zatímco jiní v akci zvažovali různé možnosti, Benny rovnou střílel. Nikdo, ani horkokrevní Siciliáni, v tomhle nebyl lepší,“ vzpomínal později jeden z jeho kumpánů.

Bugsy a Lansky se po čase spojili s mafiánskými esy Luckym Lucianem a Frankem Costellem, přičemž příběh jejich zvrhlého vzestupu je největším mementem historie v tom varujícím smyslu, jak můžou zprvu dobře míněná státní rozhodnutí podpořená legislativou vést přímo k organizovanému zločinu. 

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a prohibice, která v USA trvala téměř 20 let od roku 1914, toto rčení dokonale naplňuje. 

Na téhle konkrétní cestě do pekel „tančili“ ďáblové, kterým to zatraceně slušelo. Aspoň Benjamin Siegel byl vyhlášeným hezounem, byť pro jeho oběti bylo hodně slabou útěchou, že gangsterova krásná tvář byla tím posledním, co v životě viděli.

Žíznivá Amerika se za prohibice jevila vyprahlejší než tehdejší zapadákov v nevadské poušti a ilegální dodávky alkoholu tak byly pohádkově výnosným obchodem. K úspěchu tohoto byznysu byly nutné velké organizační schopnosti a ti, kdo je prokázali, je záhy uplatnili i jinde.

Meyer Lansky a Benjamin Siegel tyto schopnosti měli. Doplňovali se, poněvadž Lansky byl hlavou a jeho parťák nekompromisní vykonavatel. Oba využili pašerácké metody při budování celonárodní sítě hráčských doupat a nashromáždili obrovské peníze, které investovali mimo jiné do prostituce a drog. Když „suchý zákon“ skončil, byli už mafiáni silní a v podstatě k nezkrocení.

Policisté nebyli pro Bugsyho velkou hrozbou; mnohem větší byli nepřátelé ze znesvářených gangů. Tím spíš, že docela dost těchto lidí odpočívalo na hřbitově – nebo na dně u plovoucích ryb se závažím připoutaným k tělu – kvůli Siegelově přesné a nelítostné mušce. Také kvůli tomu začal být New York pro Bugsyho těsný a musel z něj zmizet.

Policejní fotografie mladého gangstera | Foto Wikipedie

Ocitl se v Kalifornii a vůbec to nebylo zlé. Pronikl do Hollywoodu, na honosných večírcích hostil tehdejší hvězdy Garyho Coopera či Clarka Gableho a mohutné toky dolarů ze všech možných druhů špinavého byznysu ústily v jeho rezidenci. Byl sice soudy obviněn z vraždy, ale po průtazích byl finálně zproštěn viny a mohl „pokračovat v jízdě“.

Však také pokračoval. Kolem Bugsyho – což měl být slangový výraz pro blázna, proto Siegel přezdívku nesnášel a nikdo se mu jí neodvážil říct do očí – koluje nespočet drsných, ale i bizarních příhod, v nichž je pravda a fikce smíchána do „koktejlu“, z něhož už nelze oddělit jednotlivé ingredience.

Reklama
Předplatné Forbesu

Patrně nejbizarnější příhoda je spojena s návštěvou Itálie 1938, kde se ženatý Benny na večírku jedné ze svých milenek, hraběnky DiFrasso, potkal s Görringem a Goebbelsem. Nacističtí pohlaváři dvaatřicetiletého Žida antisemitskými názory tak znechutili, že jednal podle své přirozenosti a rozhodl se je zabít.

Od úmyslu jej odradily až úpěnlivé hraběnčiny prosby, avšak představa, že by muž mající na svědomí desítky životů zabil muže, kteří jich později měli na svědomí miliony, nepostrádá jistý specifický, až tarantinovský půvab.

Bizarní byl i poválečný Bugsyho nápad, který na rozdíl od usmrcení Hitlerových mužů klapl. Životem za něj ale zaplatil sám muž, pro kterého se realizace nápadu stala takřka obsesí. Las Vegas, tak se ten nápad jmenoval.

Už v říjnu 1931 byl sice v Nevadě zlegalizován hazard, takže tam proudily peníze z podsvětí, přesto mohlo město uprostřed pustiny, v němž bylo pár kasin, oslnit a zaujmout jen blázna. Benjamin Siegel však minimálně podle přezdívky bláznem byl.

Koupil zadlužené kasino, na jehož platformě mínil vybudovat luxusní hotelový komplex, který by jako magnet přitahoval celebrity, boháče a vůbec věhlas, čímž by logicky generoval velké zisky. Kasino bylo pojmenováno Flamingo (Plameňák) – tak jeho nový vlastník oslovoval milovanou přítelkyni Virginii.

Kolorovaná dobová fotografie kasina Flamingo | Foto Wikipedie

V případě Flaminga byl Bugsy snílek. Ve všech dalších případech bezskrupulózní mafián a vrah. V žádném z případů nebyl stavitel. Gangster, který zneužíval lidi, byl náhle sám zneužit. Klidně se stalo, že za spoustu stavebního materiálu zaplatil dvakrát, občas i třikrát. 

Připočteme-li k tomu, že v poválečných letech byl materiál drahý a další velké sumy spolykala jeho doprava do odlehlého úhoru, výsledek je nepřekvapivý – finanční katastrofa.

Z Plameňáka se stala nenasytná šelma, v jejímž žaludku mizely miliony. Nepatřily jen Bugsymu, ale i dalším mafiánům, kteří mu ztrátu nehodlali odpustit. Dva dny před Štědrým dnem 1946 se sešli v Havaně, aby rokovali o odstranění muže, který jim peníze prohospodařil; Siegelův přítel z mládí, Meyer Lansky, jim ortel prozatím rozmluvil.

Čtyři dny poté a pod tlakem investorů z řad kmotrů Bugsy podnik otevřel. Fiasko nemohlo být větší a tragikomičtější: poušť ten den paradoxně bičoval liják, do nedostavěného komplexu zatékalo a sezvaní prominenti si výhry z kasina odnášeli do útulnějších podniků ve městě.

Flamingo zase zavřelo, ovšem Bugsy s urputností, kterou šlo zaměnit za posedlost, na jaře příštího roku otevřel znovu. Původní rozpočet 1,5 milionu dolarů nabobtnal na šest, kasino ale začalo od května 1947 konečně vydělávat. Rozkvět celého Las Vegas byl i tímto nastartován.

Las Vegas dnes | Foto Forbes US

Jenže pro majitele kasina už bylo pozdě. Příliš pozdě. Mafiáni se opět sjeli na Kubu a tentokrát se rozhodli pro popravu; podle svědků s ní tentokrát neochotně souhlasil i Lansky.

Dvacátého června seděl Benjamin Siegl u okna a četl si noviny, do půlnoci zbývalo zhruba půldruhé hodiny. Pro pachatele, který nikdy nebyl dopaden, byl snadným cílem a na pohřeb mu přišlo všehovšudy šest lidí. Nebyly mezi nimi žádné celebrity, nebyla mezi nimi ani Virginie, podle níž bylo kasino pojmenováno…

Na snímcích rozstříleného Bugsyho těla je vidět krev, nikoli však v rudé barvě – i tyto snímky jsou černobílé, na rozdíl od života.

Posmrtná fotografie Bugsyho Siegla | Foto Wikipedie

Jistěže byl Benjamin Siegel darebák. Lidé ze stavby Flaminga ho však popsali jako velmi milého a empatického chlapíka a skutečností je i to, že zločinec posílal tučné částky na charitativní fond proti rakovině.

Jistěže byl Benjamin Siegel darebák a možná si zasloužil smrt, kterou zdokumentovaly černobílé fotografie. Zato Las Vegas se leskne a třpytí všemi barvami jako pouštní diamant.

Reklama
Reklama