skip to main content
Byznys

Historie vakcinace. Znali ji už Číňané v 10. století a proč je pojmenovaná po krávě

4 minuty čtení

Od jara loňského roku mumlal svět jedno společné zaklínadlo: vakcína proti koronaviru. Už existuje a miliony lidí ji mají v sobě – včetně několika stovek tisíc Čechů. Od 1. března začínají očkovat ve svých ordinacích i praktičtí lékaři. 

Nebudou to mít možná jednoduché – kromě toho, že dodávky vakcín váznou, Češi jsou v názoru na ni a na to, zda se nechat očkovat, nebo ne, rozdělení. Jedni by ji co nejdřív chtěli taky a nadávají, že je očkovacích dávek zatím velmi málo, druzí razantně šermují rukama: Nikdy!

Vakcíny jako takové jsou přitom mezi samotnými vědci ceněny velmi vysoko a považovány za jeden z největších objevů lidstva, který zachránil miliony životů po celém světě. 

Jen české a bývalé československé statistiky ukazují jejich jasný benefit: Zatímco v roce 1946 zemřelo na tuberkulózu 749 dětí do 14 let, v rozmezí let 1981 až 2000 jedno dítě. Na dětskou obrnu, záškrt, tetanus, černý kašel či spalničky a zarděnky neumíraly děti od roku 1971 do začátku nového milénia vůbec. 

Reklama

To, že existuje imunita, tedy schopnost organismu bojovat s infekcí, a že jí pomáhá, když se s infekcí lidské tělo setkalo, zaznamenali už lidé ve starém Řecku. Jak uvádějí autoři publikace Lexikon očkování, profesoři Jiří Beran a Jiří Havlík, v díle Historie peloponéské války popsal v roce 431 před naším letopočtem historik Thukydides skutečnost, že žádný Atéňan neprodělal dvakrát mor. Tento záznam je považován za první písemný důkaz o imunologické paměti. 

Ďáblovo morové monstrum | Foto Wikipedie

Vpravit do těla nepřítele tak, aby neublížil, ale vyburcoval organismus k obraně a zničení infekce – tuto cestu znali a zkoušeli Číňané už v 10. století. Proti pravým neštovicím, které mimochodem ještě během 20. století zahubily podle odhadů 300 až 500 milionů lidí, bojovali vdechováním uschlých strupů.

Podobnou metodu variolizace (jak se tento způsob imunizace nazývá) používali na začátku 18. století i v Anglii, kde se zase inspirovali Tureckem – lidé se imunizovali sušeným hnisem z puchýřů. Jenže virus pravých neštovic je silný a zákeřný, občas se očkovaný nakazil, a když měl štěstí a nezemřel, i po lehkém průběhu mu zbývalo na těle znetvoření. 

S pravými neštovicemi je spojen objev vakcinace v podobě, která dala základ současnému očkování. Celá procedura dostala jméno po krávě (latinsky vacca) a připisuje se skotskému lékaři Edwardu Jennerovi. 

Doktor Edward Jenner podává vakcínu osmiletému chlapci | Foto Wikipedie

V roce 1770, kdy mu bylo 21 let a ještě neměl dostudovanou medicínu, si všiml, že ženy, které se staraly o krávy a onemocněly kravskými neštovicemi, už nedostaly lidské pravé neštovice. O 26 let později provedl pokus – třináctiletému chlapci a dvěma dalším lidem aplikoval virus kravských neštovic, který získal od infikované ženy. Všichni tři lehce onemocněli, ale když je po roce „nakazil“ virem pravých neštovic, zůstali zdraví. 

Za tři roky už byly v Evropě proti pravým neštovicím očkovány statisíce lidí. V Čechách začala vakcinace proti této nemoci v roce 1803 (a o 33 let později vznikl první zákon o očkování platný na území Rakouského císařství), skončila v roce 1980, kdy Světová zdravotnická organizace prohlásila chorobu za vymýcenou. 

Reklama
Průběh očkování | Foto Wikipedie

Za druhého otce vakcín je ale považován Francouz Louis Pasteur, který v roce 1881 objevil, že se virus vztekliny množí v mozku, a co víc, že sušená tkáň mozku nakaženého zvířete už není po 15 dnech infekční. Tak začalo očkování psů a o čtyři roky později byl očkován první člověk. Za další mezník historie vakcinace je považován objev německých virologů z let 1970 až 1980, kdy prokázali souvislost mezi lidským papilomavirem a rakovinou děložního čípku. Očkovat proti této zhoubné nemoci se začalo v roce 2006.

A jakkoli se třeba zdá být očkování proti chřipce téměř novinkou a v Česku není příliš populární, vakcína funguje už od roku 1936. 

Je to můj dárek všem dětem na světě.

K vakcínám se vážou i „velké“ příběhy. Německý lékař Emil von Behring získal za svoji práci, která mimo jiné zahrnuje i objev séra proti záškrtu, v roce 1901 Nobelovu cenu. 

Lékař Albert Bruce Sabin, vynálezce na lžičce podávané vakcíny proti obrně, zase odmítl peníze z patentu svého objevu a umožnil tím, aby se vakcína dostala všem, kteří ji potřebují, tedy i chudým. Díky tomu byly v 60. letech 20. století očkovány miliony dětí a vakcína zastavila epidemii. Jak uvedl, mnozí trvali na patentování vakcíny, ale on nechtěl: Je to můj dárek všem dětem na světě.

Dalším mezníkem v historii vakcín může být i ta proti koronaviru. Vznikla totiž v rekordně krátké době, za pouhý rok. Právě to jí její odpůrci vyčítají. Doba na její vyzkoušení, které by potvrdilo účinnost a bezpečnost, byla podle nich velmi krátká. Vědci ale uklidňují a shodují se, že rekordní čas přípravy a výroby umožnily dvě věci – síly farmaceutických firem se upřely právě na ni, všechno šlo stranou, aby se co nejdřív podařilo zastavit pandemii. A jak uvedla v rozhovoru pro Forbes farmaceutka a děkanka univerzity v Montaně Markéta Marvanová, byly to i nové technologie, které proces urychlily. Ještě před pěti lety by si podle ní mohli vědci o takovém termínu nechat jen zdát. Díky přístrojům, které mají dnes k dispozici, ale stačil na rozpoznání viru měsíc a práce mohly začít. 

Vakcinolog Jiří Beran popsal, jakou cestou mohou vědci při vývoji nové vakcíny jít. Virus lze vložit do kuřecích embryí nebo tkáňové kultury, kde se namnoží. Pak se sebere a inaktivuje – rozstřílí na malé kousky a ty se pak aplikují ve vakcíně. 

Nebo ve chvíli, kdy mají vědci virus geneticky zmapovaný, mohou se zaměřit jen na jeho část, kterou se připoutává – glykoproteinový výběžek. Do organismu, například bakterie E.coli, vloží genetickou informaci, která výběžek kóduje. Díky tomu se množí „umělé glykoproteinové výběžky“ a vytvoří antigen – část viru nejdůležitější pro ochranu. Takto postavené vakcíny se podávají třeba ve třech dávkách. 

Existuje ještě třetí způsob, který se zatím příliš v humánní medicíně nepoužíval. Potřebná informace se vnáší do lidského organismu pomocí messengerové kyseliny ribonukleové (mRNA). Nukleová kyselina se dostane do buňky, ovládne v ní ribozomy, pomocí nichž se běžně virus množí, a začne na povrchu buněk vytvářet glykoproteinové výběžky viru. Organismus na ně zareaguje tím, že vytvoří takzvanou adaptivní imunitu. 

První fáze testování vakcín probíhá na několika dobrovolnících, v druhé fázi se podává většímu množství lidí a zkouší, kolik dávek vakcíny bude potřeba. Ve fázi tři se očkování aplikuje v určené dávce tisícům dobrovolníků, zjišťuje se, nakolik je ochrání, a sledují se všechny nežádoucí účinky. Každá fáze klinického vývoje trvá několik měsíců.

Nezbývá než doufat, že koronavirový mezník bude doplněný třikrát červeně podtrženou jedničkou. 

Reklama
Reklama