skip to main content
Komentář

Greenwashing aneb Jak firmy lakují realitu na zeleno. Brzy to ale budou mít těžší

Filip Gregor je vedoucím sekce Odpovědné firmy v expertní organizaci Frank Bold. Spolu se svým bruselským týmem vede projekt Alliance for Corporate Transparency, který analyzuje reporting o udržitelnosti jednoho tisíce evropských korporací a snaží se zlepšit zaběhnutou praxi reportingu. Je také členem sekretariátu pracovní skupiny EFRAG, poradního orgánu Evropské komise, kde se podílí na tvorbě EU standardů pro reporting o udržitelnosti.

Na produktech od oblečení přes potraviny až po kartáčky na zuby přibývají během posledních pár let zelená tvrzení odkazující na jejich udržitelnost. V jejich záplavě přestává být jasné, kterým z nich lze důvěřovat. Stejně tak přibývá prohlášení, ve kterých se firmy hlásí k udržitelnému rozvoji a představují své klimatické nebo etické závazky.

Není divu. Spotřebitelé se čím dál více zajímají o dopad firem a jejich výrobků na životní prostředí a podniky na to reagují. A stejný trend nastupuje i mezi investory a bankami.

Ale ne všechny společnosti přecházejí od prohlášení a marketingu k činům. Jednání, kdy firmy klamou ohledně své udržitelnosti, se nazývá greenwashing. Například norský energetický gigant Equinor čelí kritice za to, že uvádí, že udržitelnost je základem všeho, co dělá, a že plánuje dosáhnout uhlíkové neutrality. Jenže ve skutečnosti se 85 procent jejich investičních plánů týká navýšení těžby fosilních paliv…

Investoři, banky a veřejné instituce tedy čelí problému, jak odlišit skutečně udržitelné společnosti od těch, co se nazeleno jenom lakují. Ti všichni se totiž poohlížejí po zelených projektech, které by mohli financovat. Podíl zelených aktiv ve svém portfoliu plánuje dramaticky zvyšovat většina velkých českých bank.

Například Komerční banka počítá s tím, že do roku 2025 bude do udržitelných projektů směřovat polovina jejích investic. Investoři a banky tím reagují na finanční rizika a příležitosti spojené s klimatickou změnou a transformací ekonomiky. Nové evropské nařízení jim navíc ukládá povinnost svým klientům sdělovat, jak ve svých rozhodnutích udržitelnost zohledňují.

Jenže odpověď na otázku, jak rozpoznat greenwashing, se investorům nehledá snadno. Nepomáhá ani fakt, že v současné době existuje plejáda dobrovolných standardů, doporučení a ratingových agentur s odlišnými požadavky a s rozdílnou mírou důvěryhodnosti.

Počet ukazatelů udržitelnosti, které všechny tyto iniciativy dohromady navrhují, přesahuje pět tisíc. Chaotické prostředí způsobuje, že stejná firma může u dvou různých ratingových agentur získat naprosto odlišné hodnocení

Nepřehledná situace ohrožuje cíle evropského Green Dealu a potažmo, jak se v kontextu války na Ukrajině jasně projevilo, zajištění energetické bezpečnosti Evropy. Bez jasných pravidel pro udržitelnost nebude možné nasměrovat soukromé ani veřejné investice do zelených projektů. Proto Evropská unie vyvíjí nástroje, které mezi zelenými projekty a greenwashingem narýsují jasnou hranici.

Reklama

Jedním z nich je Taxonomie EU. Pod tímto názvem se skrývá přehled kritérií pro udržitelné aktivity v nejpodstatnějších oblastech, jako jsou energetika, výroba nebo stavebnictví. V platnosti je zatím pouze část pokrývající klima, další však budou přibývat. Podle kritérií taxonomie budou moci finanční instituce jednoduše posuzovat zelenost projektů, pro které budou firmy shánět financování.

Při posuzování společností se ale investoři neobejdou bez dat od hodnocených společností, stejně jako potřebují jejich finanční výsledky. To bude řešit směrnice (CSRD) a reportingové standardy, které evropským firmám vyjasní, jaké informace o udržitelnosti mají zveřejňovat.

Půjde například o jejich celkové emise skleníkových plynů včetně cíle jejich snižování nebo podíl investic a obratu firmy ze zelených aktivit podle taxonomie.

Transparentnost a jasná data greenwashing firmám zkomplikují.

Evropská komise také navrhuje, aby největší korporace musely identifikovat a řešit závažné dopady na životní prostředí a lidská práva ve svých činnostech a dodavatelských řetězcích i mimo Evropskou unii. Nastavuje tak rovné podmínky pro domácí výrobce a odpovědné firmy vůči korporacím, které využívají nízkých standardů v jiných částech světa a neřeší jejich následky, například ničení tropických lesů v Amazonii a Indonésii nebo nucenou práci v Číně.

Transparentnost a jasná data greenwashing firmám zkomplikují. Firmy už nebudou moct tvrdit, že do roku 2030 budou klimaticky neutrální a zároveň dál provozovat „business as usual „. Svá tvrzení budou muset podložit  konkrétními plány a ukázat, zda se jim je daří naplňovat. Díky vznikající legislativě si proto v budoucnu už žádná firma s greenwashingem nevystačí.

Předplatné Forbesu

Jednak nebude splňovat zákonné požadavky, jednak nezíská přístup k financování, a navíc ohrozí svoji reputaci. Firmy, které nepodloží svá zelená prohlášení jasnými daty, budou riskovat ztrátu obchodních partnerů, zákazníků a tím i své konkurenceschopnosti a postavení na trhu. 

Zamezení greenwashingu není jediným přínosem nové legislativy. Investoři, banky a veřejné instituce budou moct hodnotit firmy rychleji a přesněji, jelikož budou mít k dispozici jednotné informace. Firmy žádající o zelené finance nebudou muset vyplňovat desítky různých dotazníků o své udržitelnosti, tak jak je tomu dnes, bez existence společných pravidel. To jim pomůže snížit administrativní zátěž i náklady.

A konečně, evropská ekonomika jako celek dokáže efektivněji přesměrovat finance do zelených aktivit a naplnit cíle Green Dealu, které, jak nyní zřetelně vidíme, úzce souvisí i s evropskou bezpečností a soběstačností.