Keramiku objevila na začátku roku 2019 a během několika mála let se z Karolíny Kučerové stala jedna z nejzajímavějších tváří nového českého designu.
Asi by s tímto tvrzením ale příliš nesouhlasila. „Považuji se spíše za řemeslníka než za designéra,“ říká v rozhovoru, který probíhal při její cestě z Japonska, kde studovala na Kyoto University of the Arts. Právě teď nastupuje do čtvrtého ročníku bakalářského studia keramiky a porcelánu na Umprum.
Proč se rozhodla věnovat zrovna keramice a co všechno ta cesta obnášela? „Keramiku jsem objevila v době, kdy jsem pracovala v korporátu a cítila jsem se ztracená. Intuitivně jsem věděla, že se chci se naučit točit na kruhu, tak jsem se poohlédla po ateliérech v okolí Prahy a začala docházet na večerní kurz,“ popisuje Kučečová
„Okamžitě jsem si uvědomila, že se keramice chci věnovat naplno. V práci jsem dala výpověď a pronajala si dílnu, kde jsem se učila, jak na to. Na Umprum jsem se přihlásila zhruba rok poté. Nemůžu říct, že všechno šlo hned hladce. Začátky byly často obtížné, stresující, pochybovala jsem o sobě, ale potěšení z procesu a vývoje časem převážilo,“ dodává.
„Mým snem bylo studovat v Japonsku. Ta země mě vždy fascinovala. Kvůli covidu mi ale program zrušili během druhého ročníku. Vyhodnotila jsem tedy svoje možnosti i pověsti škol a rozhodla jsem se studovat v Izraeli, i když nikdy předtím jsem na návštěvu této země ani nepomyslela,“ vysvětluje Kučerová, jak se dostala ke studiu na Bezalel Academy of Art and Design v Jeruzalémě.
„V Bezalelu se sklo a keramika spojují do jednoho ateliéru, proto jsem se rozhodla absolvovat převážně sklářské kurzy se studenty prvního ročníku. Naučila jsem se foukání skla, tavení a práci za studena. Poté jsem absolvovala kurz kreslení a sochařství dřeva. Miluji práci se sklem, je to taková studená, ledová sestra keramiky,“ říká Kučerová.
„Kdybych měla porovnat Izrael a Česko, musím říct, že v Bezalelu je mnohem více praktické výuky. Měla jsem přes dvacet hodin praktických kurzů týdně, zatímco na Umprum převažuje teorie. Ohromilo mě, kolik jsem se toho za pouhé čtyři měsíce v Izraeli naučila. Zaměřovala jsem se hlavně na vytváření skleněných nádob a litých misek. Bezalel je konceptuální, ale mnohem liberálnější v tom, že umožňuje studentům experimentovat s jejich uměleckým směrem,“ vzpomíná designérka.
Na druhý pokus pak byla přijata ke studiu smíšených materiálů na soukromé Kjótské univerzitě umění. „Užila jsem si samotu, jídlo a kulturu historického města. Japonská řemeslná práce je krásná, klidná a vytrvalá. Měla jsem štěstí, že jeden student v mém keramickém kurzu mluvil anglicky. Jinak bych se při výuce musela spoléhat na překládací aplikace. Téměř nikdo z mých učitelů totiž angličtinu neovládal,“ přibližuje Kučerová kulturní a jazykovou bariéru studia.
„Cesta do Japonska mi umožnila meditovat, jíst zdravě, cvičit a skutečně se spojit sama se sebou. Pobývala jsem na krásném místě plném hluboké kultury a historie. Díky tomu jsem si začala věřit, že umím tvořit umění, nejen nádobí,“ uvažuje Kučerová o tom, proč pro ni byla zkušenost z Kjóta průlomová.
„Patřila jsem ke studentům, kteří si zde vyzkoušeli svou první sochařskou a konceptuální práci a dostala jsem při ní hodně svobody. Možná až příliš mnoho, protože šlo často o samostudium. Větší svoboda pro mě ale byla přínosná. Umožnila mi prozkoumat můj vztah ke keramice i konceptuální tvorbě. Přistupovala jsem ke všemu s otevřeností a snažila jsem se do své tvorby vnést určitou jemnost.
Ačkoli se některé z jejích závěrečných projektů věnovaly nádobí, SERENITY 2022 a ECLIPSE 2023, jiné projekty se už ubíraly tímto novým směrem a jsou více sochařské, jako ROOTS 2021, SANCTUARY 2021 a nejnověji ECLIPSE 2023.
„Věřím, že to, co vytvářím, je odrazem všeho, co je ve mně. Chci, aby moje tvorba odrážela harmonii i vnitřní zkoumání. Neměla by být vtíravá a sebestředná. Může sdílet prostor s jinými objekty v místnosti a doplňovat je. Proto je moje nádobí obvykle velmi jednoduché, minimalistické a rafinované, takže jídlo na něm vypadá ještě lépe, aniž by se talíř dostal do centra pozornosti,“ přibližuje designérka.
„Oproti tomu moje nedávné sochy nejsou vůbec minimalistické. Mají měkké přechodové barvy, šedé a fialové, mé oblíbené. Keramický materiál vypadá měkce, jako samet, kterého se chcete dotknout, ale je tvrdý. Tato měkkost a stálost je metaforou i pro mě samotnou. Měkký a přitom tvrdý je i nový koncept, který chci vyzkoušet i při práci se sklem,“ dodává ke svým budoucím plánům. V příštím semestru bude na Umprum studovat také v ateliéru Glass Studio pod vedením Ronyho Plesla.
Kučerová tvrdí, že se více cítí doma na Slovensku a v Čechách než v Americe, kam její rodiče emigrovali a kde se narodila. Čím to je? „V Praze jsem osm let, ale teď si nejsem jistá, jestli to bude můj domov. Po nějaké době se mi Praha vždy začne stávat příliš malou. Ale je pravda, že jsem se nikdy necítila jako Američanka. Možná to bylo tím, že maminka je Slovenka a tatínek Čech a na prázdniny jsme vždy jezdili na Slovensko za rodinou.“
„Američané jsou na sebe docela hrdí. Myslím ale, že teď fantazírují o Evropě víc, než když jsem byla mladší. Pro mě osobně je Evropa kulturně mnohem bohatší s hlubokou historií. Americká kultura je trochu povrchní a mělká, pokud jde o tradice, svátky nebo jídlo. Jsem Američanka, ale necítím se tak. Jedna věc, která mě překvapila, je, jak v Japonsku byli všichni posedlí americkým stylem. Takže nakonec asi všichni fantazírujeme o tom, co nemáme,“ dodává ještě.
Zajímá mě posedlost dnešní doby tím, aby mělo každé dílo „svůj příběh“. Nejde často jen o dobrou marketingovou pomůcku? „Myslím, že každá práce je silnější s příběhem, to platí i v marketingu. Ale co považuji za důležitější a na co se sama sebe neustále ptám, je, proč dělám keramiku a tvořím? Kdybych to dělala jen s motivem vydělat peníze, objevila by se úplně jiná energie. Snažím se tvořit autenticky ze srdce.“
Na Karolíně Kučerové je fascinující, jak rychle se naučila pracovat s hrnčířským kruhem a rozličnými technikami výroby. Na to, že keramiku objevila opravdu poměrně nedávno, je její práce nesmírně precizní. S přehnanou chválou Kučerová skromně nesouhlasí: „Myslím, že jsem stále na úplném začátku! Ke své práci přistupuji pokorně a s nádechem intenzivní sebekritiky.“
Momentálně se s ní můžete potkat třeba ve studiu Hlinotéka v Praze na Letné. A třeba vás keramika začne bavit podobně jako před pár lety ji. „Hlinotéku jsem spoluvytvářela já a pár dalších kamarádů, když bylo naše školní studio kvůli covidu zavřené. Kromě toho, že je mým osobním ateliérem, kde mohu tvořit, nabízíme workshopy a kurzy pro veřejnost, kam si můžete přijít hrát s hlínou.“
