Práce multioborového a multitalentovaného umělce Yemiho A. D. dlouhodobě míří za hranice Česka. V poslední době se ale rozletěla i mimo naši planetu a také do metaverza.
Čerstvě jednačtyřicetiletý Yemi se letos dostal na shortlist těch, kteří mají šanci obletět Měsíc s misí dearMoon v nové generaci rakety Space X Elona Muska. K Měsíci pomyslně míří i jeho Moonshot Platform, která chce podporovat mladé inovátory z celého světa a už za dva týdny bude v New Yorku vyhlašovat vítěze svého prvního ročníku.
Ještě předtím – tento víkend – se na mezinárodní výstavě Non-Fungible Castle 2022, propojující tradiční umění s technologií a blockchainem, bude dražit NFT obraz, který vychází z Yemiho úspěšné divadelní hry Bohemian Gravity a spolupracoval na něm se s Rolandem Wranikem a Jakubem Strachem alias DJ NobodyListen. Dílo nazvané Bohemian Gravity Rising Falling bude v sobotu součástí dražby, jejíž výtěžek poputuje na rekonstrukci rodného domu Antonína Dvořáka v Nelahozevsi.
Samotné představení Bohemian Gravity, které Yemi vytvořil pro Národní divadlo jako součást triptychu bpm, má tento týden po letní pauze další čtyři reprízy a na jaro se už plánuje přidání dalších představení. Yemi ale zároveň tvrdí, že časy, kdy býval workoholik, už má za sebou.
Premiéra Bohemian Gravity na jaře vyvolala smíšené emoce. Na jedné straně přišly nadšené ohlasy diváků, na druhou stranu recenzenti debatovali o tom, jestli takový druh představení patří do zlaté kapličky. Jak jsi to tehdy prožíval a jak se na to díváš teď?
Věděl jsem, že je to hodně nestandardní, a na jaře jsem samozřejmě měl ze všeho obavy. Úzkost ale přichází tak, že se do něčeho ponoříte a záleží vám na tom, takže se tomu otevřete. Když něco vytváříte, nikdy dopředu neodhadnete, jaká bude reakce, ale nemůžete dopředu kalkulovat s líbivostí. To by pak vaše práce ztratila autenticitu a vy do ní přece musíte vnášet to, co cítíte v danou chvíli, o čem jste přesvědčení.
Teď už mám větší odstup a při zpětném pohledu mám radost z toho, co se nám podařilo. Představení jsou vyprodaná, ale ještě víc mě těší, že na ně lidé chodí i opakovaně a že mi píšou, že jim Bohemian Gravity třeba i pomohlo něco si v životě vyřešit. Hodně lidí přišlo do Národního divadla úplně poprvé a zájem byl takový, že se přidávala představení.
Co tě v době příprav tížilo nejvíc?
Popravdě, největší stres jsem měl z toho, jestli moji vizi přijmou tanečníci. Když se streetovým přístupem přijdete do souboru, který tančí balet na nejvyšší úrovni, tanec se spoustou pevných pravidel, nemůžete vědět, jestli je to bude bavit. Ale když se nám podařilo se propojit, věděl jsem, že to dobře dopadne.
Pro tebe to ale nebylo zdaleka poprvé, co jsi udělal něco nestandardního, provokujícího. Mohl bys být na kontroverze už zvyklý, ne?
Jasně, já ale nedělám věci se záměrem, abych vzbudil rozruch, ale aby se uskutečňovalo to, co je podle mě důležité. Nejhorší je totiž nedělat nic a jen mluvit. Nešlo mi o to, ukázat, že můžu udělat choreografii pro Národní divadlo. Chtěl jsem jen přetavit do tance to, co jsem v té době prožíval.
Co to bylo?
Hledání svobody. V době, kdy jsme představení začali připravovat, to v mém životě bylo nejdůležitější téma. Přihlásil jsem se tehdy na vesmírnou misi, zároveň v té době svět žil pandemií, lidé se nesměli potkávat, chodit ven, dotýkat se…
A postupem času téma svobody začalo víc a víc rezonovat i celou společností a já si uvědomil, že jsme se napojili na něco zásadního, co řešíme takřka všichni. Pandemii vystřídala válka, trvající nesvoboda LGBTQ+ komunity ovlivňuje další generaci mladých lidí a výzvy plynoucí z prohlubující se ekonomické krize všechno to napětí násobí.
Vzal sis z těch kritik něco pro sebe?
Samozřejmě. Pořád se učím a za kvalitní zpětnou vazbu jsem vděčný. Největší škola pro mě byla pochopit omezení vycházející z logistiky a plánování práce uvnitř divadla, kde paralelně se mnou na představení bpm pracovali ještě další choreografové – Sharon Eyal, Gai Behar a Eyal Dadon –, navíc jsme zkoušeli se souborem, který zdaleka neměl čas jenom pro nás a spoustu svých fyzických sil musel dávat jinam.
Zpětně si uvědomuju, že jsem svou choreografii měl dřív zakotvit, aby si na ni mohli tanečníci dřív zvyknout. Vidím to i na tom, kam se celé představení posunulo od premiéry.
Co se tě naopak nejvíc dotklo?
Asi tvrzení, že to představení klouže po povrchu. S tím naprosto nesouhlasím. Naše představení je pro mě velmi osobní a vypráví to nejsilnější, co jsem v životě prožíval. Zároveň je šité na míru určité skupině lidí. Dvacátníkům, třicátníkům, lidem, pro které je svět mobile first a digital only.
Mladší generace má sice horší rozsah pozornosti, ale zároveň dokáže vnímat víc podnětů naráz. Ale celá bpm není jenom taková. Ti, kteří mají radši „slow burn“, si své najdou v první nebo třetí choreografii. Každý si z toho večera může něco odnést.
V Národním divadle ale celý projekt nekončí, teď o víkendu budeš představovat svůj první NFT obraz, který s Bohemian Gravity souvisí…
Ano, jde o výjev z Bohemian Gravity, který se jmenuje Bohemian Gravity ~ Rising Falling.
Je to plně animovaný obraz, který trvá čtyři minuty a dvacet sekund, a vy na něm vidíte člověka, který levituje, a vy nevíte, zda právě stoupá, nebo padá. Pracovali jsme na něm s Rolandem Wranikem, metaverzum designérem, který se soustředí na humanoidní avatary. NobodyListen k obrazu složil soundtrack a Josef Pavleye dělal produkci a výsledek představujeme v rámci mezinárodní NFT výstavy, kterou v Praze zorganizovala rodina Lobkowiczových.
Teď v sobotu navíc proběhne dražba, jíž je Rising Falling součástí. Jeho cena začíná na částce něco přes třicet tisíc dolarů a polovina výtěžku z prodeje půjde na obnovu rodného domu Antonína Dvořáka. Lobkowiczovi by v něm do budoucna chtěli udělat mimo jiné hudebně vzdělávací centrum pro děti.
Jako umělec jsi dlouhodobě rozkročený mezi různá média. Co tě ale přivedlo k NFT obrazům?
Jsem obrovský fanoušek blockchainu a technologií obecně. A když vznikalo Bohemian Gravity, od začátku jsem chtěl, aby spolu s ním vzniklo i NFT. To se nám teď podařilo a máme štěstí, že se právě teď v Česku odehrává významná NFT výstava, na níž se představují světoví umělci z téhle oblasti, a my můžeme být její součástí. A neskončí to ani u NFT, s rozvojem celého projektu chceme pokračovat i dál.
Jaké jsou tedy další kroky?
S režisérem Jakubem Jahnem jsme k Bohemian Gravity vytvořili dokument, který by měl mít premiéru v prosinci. A další planety v tomhle vesmíru budou postupně přibývat, už teď existuje přednáška, kterou jsem nazval Bohemian Gravity: Shaping the Future, a s ní bych chtěl jezdit po středních školách a debatovat s mladými lidmi o hledání kreativity. Už mám za sebou pilotní přednášku takového malého amerického turné, která proběhla v Toledu. A ohlasy byly nadšené, takže mi to dává naději, že to bude pro lidi inspirativní.
Jak z tvého pohledu souvisí kreativita se svobodou?
Svoboda je jedním ze základních prvků pro to, abyste mohli realizovat svůj potenciál a byli maximálně kreativní. A to je myslím pro mladé lidi zvlášť důležité v dnešní době, kdy je jasné, že nebudou celý život dělat jednu práci, ale budou se pořád muset učit nové věci. Navíc, aby se společnost mohla rozvíjet novým směrem, musí tu být lidi, kteří nejen managují, obhospodařují nebo jen pasivně reagují na změny, ale také ti, co vytvářejí nové věci. Předávat tuhle myšlenku beru jako svoje poslání a Bohemian Gravity je jedním z kanálů, jak tuhle zprávu předávat dál.
Proč je podle tebe právě tohle důležité?
Život je v posledních letech hodně složitý, děje se řada negativních věcí a tím spíš je podle mě potřeba vidět světlo na konci tunelu. Protože když se soustředíte jenom na to negativní a obklopujete se negativitou – mám na mysli i třeba filmy, zprávy a tak dále –, máte tendenci ji pak zase vypouštět ven a přispívat tak k jejímu prohlubování. A myslím si, že právě tohle se nám teď děje a moc se to neposouvá k lepšímu, protože jsou pořád naléhavější věci k řešení. Jenže i když je to těžké, je potřeba, abychom se nestarali jenom sami o sebe, protože největší síla pramení ze vzájemného propojení.
Dalším kanálem, jak šířit tuhle zprávu, je tvoje Moonshot Platform. Co je její náplní?
Je to digitální hnutí, které na rozdíl od Bohemian Gravity necílí na srdce a na tělo, ale na hlavu a logiku. Pořád ale mají společný prvek v objevování kreativity i svobody. V rámci Moonshotu hledáme takzvané impact inovátory, tedy mladé lidi do třiceti let, kteří mají skvělé inovativní nápady s potenciálem něco ve světě změnit k lepšímu.
Teď v listopadu proběhne finále prvního ročníku v New Yorku, kde představíme pět nejlepších projektů. A měli jsme z čeho vybírat, sešlo se přes patnáct set přihlášek z 88 zemí. Napůl jsem se kvůli tomu přestěhoval do New Yorku a teď pendluju mezi Českem a Spojenými státy.
Známe se řadu let a vždycky jsi byl hodně aktivní v různých oblastech. Při vší úctě, necítíš občas potřebu aspoň trochu zvolnit?
Možná se to nezdá, ale já jsem svoje aktivity v posledních letech naopak utlumil. Dřív jsem byl schopný dělat na deseti projektech naráz, teď jsem se v podstatě všech komerčních projektů vzdal a nechal jsem si jenom krypto, protože to je budoucnost a je dobré být u toho, když se rodí. Ale odešel jsem i z televize, na dva roky přestal dávat rozhovory a úplně vynechal svoje osobní PR. Takže se možná zdá, že je toho teď hodně, ale pro mě je to tak šedesát procent toho, na co jsem byl zvyklý.
Souvisí to třeba i s věkem? Dnes (4. 11., pozn. red.) slavíš 41. narozeniny.
Spíš s tím, že když jsem se přihlásil na vesmírnou misi, musel jsem se začít víc starat o svoje tělo. Udělat z toho, že jsem v kondici, svoji práci. A to nejde, když řešíte milion věcí naráz a jste workoholik. Takže jsem v podstatě hacknul sám sebe zevnitř a posunul svůj work-life balance mezi dlouhodobá KPIčka. (smích)
