Tohle může být jeden z nejsilnějších příběhů letošního karlovarského filmového festivalu. Příběh o tom, jak studentka FAMU napsala jednomu z nejlepších kameramanů světa Robertu Richardsonovi. A tím se jí úplně změnil život. Teď o hollywoodské ikoně uvede ve Varech strhující dokument – a Richardson bude u toho.
O jeho práci se ví leccos. Že má tři Oscary. Že si ho oblíbila hollywoodská esa jako Oliver Stone, Martin Scorsese nebo Quentin Tarantino. Že je profesi zcela oddaný a pouští se s kamerou bez zábran i do nebezpečných situací.
Ale málokdo dosud věděl, kdo doopravdy je Robert Richardson. Teď se to změní. V neděli bude mít ve Velkém sále karlovarského hotelu Thermal premiéru film Robert Richardson: Bílý ďábel, dokument nabízející unikátní sondu do života mimořádné hollywoodské osobnosti.
Vznikl díky zarputilosti Jany Hojdové, která před deseti lety napsala Richardsonovi e-mail, že by o něm ráda udělala diplomovou práci. A jako první odhalila, kdo doopravdy Richardson je a jak úzce je jeho život provázaný s tím, o čem točí. Zjistila, že jeho tvůrčí síla často vyrůstala z nejtěžších životních zkušeností. Z rozchodů, rodinných konfliktů, zdravotních problémů i úmrtí blízkých.
Hojdová se shodou okolností dostala k Richardsonovi domů do Cape Codu v Massachusetts, kde mohla celé týdny studovat rozsáhlý archiv. Natočila také rozhovory s režiséry, kteří Richardsonovu kariéru zásadně ovlivnili. Výsledkem není jen dokumentární film, ale i mimořádný příběh o důvěře, vytrvalosti a lidské otevřenosti, který může patřit k vrcholům letošního Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
V neděli jej tam Hojdová uvede spolu s Richardsonem. Završí se její dekádu dlouhé úsilí, během něhož třeba jako kameramanka stihla zároveň natočit čtyři filmy Šimona Holého včetně letošní novinky Chica Checa.
A tak když se ptám, jestli celou dobu mířila na premiéru ve Varech, upřímně odvětí: „Moje jediné přání bylo film dokončit. A právě termín festivalové premiéry mi k tomu nejvíc pomohl. Vlastně mě i mé spolupracovníky k tomu donutil.“
Točit s hollywoodskou celebritou zní lákavě. Ale proč zrovna Robert Richardson?
Odmala jsem věděla, že chci pracovat u filmu. A tatínek je kameraman, takže mě kamera přirozeně přitahovala (Hojdová je z filmařské rodiny, jejím otcem je kameraman Petr Hojda, matkou režisérka a scenáristka Zuzana Zemanová, dědečkem pak režisér Bořivoj Zeman, pozn. red.). Když jsem vybírala téma pro diplomovou práci, napadlo mě zabývat se Richardsonovou tvorbou. Jeho obrazové pojetí filmů mě fascinovalo.
Jedním z prvních filmů, které jsem od něj viděla, byli Takoví normální zabijáci. Po obrazové stránce mě naprosto ohromili. Na svou dobu působili neuvěřitelně moderně. Viděla jsem je několikrát a nepřestávalo mě fascinovat, jak Richardson pracuje s kamerou z ruky, světlem i pohybem. Je odvážný, neústupný a neustále posouvá hranice filmového obrazu.
Přitom je v jeho práci velká pokora. Nikdy nemám pocit, že by chtěl předvádět sám sebe. Vždy slouží příběhu a režisérovi. Sám říká, že nejdůležitější je potlačit vlastní ego.
Když jsem pak několikrát viděla Hanebné pancharty, napadlo mě, že bych se s ním mohla pokusit spojit. Nechtěla jsem se ho ptát na techniku ani na objektivy. Zajímalo mě, co se odehrává v jeho hlavě ve chvíli, kdy poprvé čte scénář. Jak hledá obraz a jak vzniká jeho tvůrčí proces. Právě s tímto záměrem jsem mu napsala.
To bylo před deseti lety?
Ano, v roce 2016. Tehdy jsem mu poslala e-mail s tím, že třeba odpoví, a třeba také ne. Spíš jsem počítala s tím druhým. Kdyby se neozval, pokračovala bych v analýze jeho filmů sama. Dva měsíce se nic nedělo. Pak jsem mu napsala znovu a do hodiny přišla odpověď.
V tu chvíli se mi změnil život. Bylo to podobné, jako kdyby začínajícímu herci na jeho výzvu zavolal Leonardo DiCaprio.
Jak dlouho trvalo, než jste si získala jeho důvěru?
Poslala jsem mu první sérii otázek – odkud pochází, v jaké rodině vyrůstal nebo co ho přivedlo k filmu. Odpovídal nečekaně otevřeně. Psal o velmi osobních věcech, přestože mě vůbec neznal.
Myslím, že pochopil, že mě zajímá nejen jeho práce, ale především člověk, který stojí za kamerou. A právě tehdy se mezi námi začala rodit důvěra. Postupně se začal zajímat i on o mě.
Proč myslíte, že se vám začal tak svěřovat?
Myslím, že ho zaujal můj způsob uvažování. Většina lidí se ho ptala na filmy, já jsem se snažila pochopit jeho samotného. To pro něj byla nová zkušenost.
Foto se svolením Jany Hojdové
To ano, ve filmu je spoustu informací, které se nedají dohledat.
Ano. Robert mi později dokonce říkal, že o něm vím víc než někteří členové jeho rodiny.
Zásadní význam měl jeho archiv. Ve sklepě měl uložené fotografie, dokumenty i deníky. Hodiny jsme je společně procházeli a já se vyptávala na každou fotografii. Paradoxně nám pomohl covid. V běžném pracovním tempu by na něco takového nikdy neměl čas. Během izolace v jeho domě jsme najednou měli klid i prostor projít všechno do hloubky.
Richardson je kameraman, takže určitě pomohlo, že si dokumentoval leccos i ze svého života.
Nejen svůj život. Ke každému filmu si vedl deník, do kterého lepil polaroidové fotografie jednotlivých scén. Vedle technických poznámek se v něm objevovaly i osobní zápisky. Díky nim jsem začala chápat, jak silně se jeho soukromý život promítal do filmů.
Například Počítání mrtvých vznikalo během toho, co Robertovi zemřel bratr. Sám často říká, že jeho filmy jsou odrazem vlastního života.
Zpět k tomu, jak jste se sbližovali. Jak se stalo, že vás pozval domů?
Plánovala jsem cestu do USA a zeptala se ho, jestli bychom se mohli setkat. Odpověděl, že zrovna natáčí na Novém Zélandu a není v Los Angeles. Přesto mi, aniž bychom se osobně více znali a také se osobně potkali, nechal klíče od svého domu.
Nakonec jsem ale odletěla za ním na Nový Zéland, protože jsem potřebovala dokončit diplomovou práci. A právě tam padlo rozhodnutí natočit dokument.
A on hned souhlasil?
Ne. Tvrdil, že jeho život není ničím výjimečný. Já jsem si naopak myslela, že může být velmi inspirativní. Když viděl, že si všechno průběžně zaznamenávám, natáčím na telefon a dokumentuji jeho každodenní práci, nakonec souhlasil.
Měl však jednu podmínku – že součástí filmu bude i můj příběh. Tehdy jsem z toho nadšená nebyla. Nechtěla jsem být před kamerou. Dnes si myslím, že měl pravdu. Divák se díky tomu může lépe orientovat v našem společném příběhu. Právě na Novém Zélandu navíc začala vznikat také kniha.
Takže nakonec tři projekty o jednom člověku.
Přesně tak. Říkala jsem si, že přece nemůžu skončit u analýzy tří filmů. Robert natočil téměř šedesát snímků. To je obrovské dílo. Kromě diplomové práce a celovečerního dokumentu Robert Richardson: Bílý ďábel vznikne i kniha o jeho životě a práci.
Richardson zároveň pořád nekončí, měl by točit s Tarantinem také jeho finální desátý film.
Ano. Měl to být The Movie Critic, ale Quentin Tarantino své plány změnil. Robert má každopádně před sebou další projekty.
V dokumentu mluví kromě něj také slavní režiséři a jeho dlouholetí spolupracovníci Stone, Tarantino nebo Scorsese. Jak těžké bylo se k nim dostat?
Robert mi dal nějaké kontakty. Ale zároveň řekl: „Nemůžeš po mně chtít, abych tady někoho obepisoval a říkal: ‚Dejte Janě rozhovor.‘“ Tak jsem je oslovila sama – Kate Hudson, Andyho Serkise, Woodyho Harrelsona, kameramana Janusze Kamińského, rodinné příslušníky, kolegy, kolegyně a mnoho dalších.
U Olivera Stonea to šlo „nejlehčeji“. Ale s Quentinem a Scorsesem trvalo naše domlouvání asi tři roky. Nestačil jeden e-mail, bylo to nekonečné dohadování. A pak se ozve Quentin a řekne: Za tři dny za mnou přileťte do Tel Avivu.
Foto se svolením Jany Hojdové
Jací byli režisérští velikáni osobně?
Oliver Stone přesně věděl, co chce říct. Na moji první otázku „Kdo je Robert Richardson?“ odpověděl dvacetiminutovým monologem. Byl to dobrý rozhovor.
Se Scorsesem jsem se zkoušela spojit řadu let přes různé asistenty, ale pak to překazil covid. Tehdy mi řekli, ať pošlu otázky a oni rozhovor na základě mých instrukcí natočí. Nakonec poctivě odpověděl na všechno.
A s Quentinem jsme mluvili asi tři hodiny, byl otevřený, upřímný, vstřícný a kamarádský. Nejhorší je se k těmto osobnostem dostat.
I tak to muselo být spoustu zážitků. Vždyť s Richardsonem jste byla i u natáčení zatím poslední „tarantinovky“, Tenkrát v Hollywoodu.
Nikdy na to nezapomenu. Způsob práce jeho osobně i jeho štábu mě uhranul. Dokonalý pracovní tanec. Všichni mají dobrou náladu, chtějí, aby vzniklo něco krásného. Několikrát za den během natáčení Quentin zavolá: „We love making movies!“ A všichni to upřímně a nadšeně volají po něm. Milujeme dělat filmy!
A pak jste společně vyrazili i na Oscary, kde měl film deset nominací včetně té kameramanské.
Robert byl nervózní, on tyhle události neprožívá úplně lehce. A nemá rád spotlight. Navíc říkal: „Hele, teď to nedostanu.“ A měl pravdu, ten rok vyhrál film 1917 a Roger Deakins.
Co byl za ty roky tedy největší zážitek?
Pro mě chvíle, kdy jsem se s Robertem vydala do jeho sklepa, tam se tvar dokumentu úplně změnil. Myslela jsem, že v tom filmu samozřejmě bude i jeho osobní život, ale neměla jsem potřebné obrazové podklady; žádné obrázky, fotky, archivy. A ve sklepě bylo všechno uložené v krabicích! Prostě poklad. Najednou jsem věděla, o čem náš film bude.
Foto se svolením Jany Hojdové
Měl Robert nějaký zásek, kdy říkal, že se vlastně tak odhalovat nechce?
Několikrát. A já jsem to chápala. Ve filmu se objevují některé události, momenty z jeho života, k nimž se nerad vrací. Když už byl film sestříhaný, měla jsem obavy, zda ho Bob schválí. Ale byl velkorysý, schválil ho s malými připomínkami. Vždycky říkal, že dokument musí být upřímný.
Zpětně se mi přiznal, že jsem ho během covidu zachránila. Tohle období, kdy poprvé tak dlouhou dobu nemohl pracovat, bylo náročné. Zásluhou našeho každodenního natáčení neměl čas vydechnout.
Kde se vzal ten jeho workoholismus?
Bob žije ve filmových příbězích. Je naprosto oddaný natáčení filmu od začátku do konce. Tak zapomíná na okolní svět a je ve zvláštním nastavení. V tom je smysl jeho života. Když má volněji, každou chvilku využije ke sledování filmů. Oceňuje hlavně filmový příběh a jeho emoci. Až pak hodnotí jeho provedení. Miluje film.
Foto se svolením Jany Hojdové
Dokument nakonec vznikal deset let. Tušila jste, že s tím bude tolik práce?
Zprvu jsem si myslela, že dokončím film v roce 2019, a pak se to prodlužovalo a termín dokončení se vzdaloval… Nesmírně důležité bylo najít ty správné spolupracovníky. Producenti Matěj Chlupáček a Nela Schlaichertová mají zásadní podíl na vzniku tohoto dokumentu. Dále manželé Taťána a Vladimír Maříkovi, Karel Kraus ze společnosti NeoSynCon, Nadace PPF, Francesca Kolowrat… Nerada bych na někoho zapomněla.
Natočila jsem nekonečně materiálu. Postprodukce trvala také několik let. Řešily se spletité právní věci doma i v zahraničí. A musím zmínit zásadní změnu v mém životě, narodila se mi dcera Anna.
Robert Richardson: Bylo bolestivé se odhalovat
Získal tři kameramanské Oscary: za JFK, Letce a Huga a jeho velký příběh. A ani v sedmdesáti letech Robert Richardson nekončí. Jen letos by měly přijít do kin dva jeho filmy Madden a 4 Kids Walk Into a Bank. K premiéře dokumentu jsme položili několik otázek i jemu.
Dokument Jany Hojdové vás nepředstavuje jen jako kameramana světového formátu, ale také jako člověka. Bylo pro vás těžké vpustit kameru do svého soukromí a tentokrát se stát tím, koho sleduje?
Nejsem člověk, který vyhledává pozornost. Nesnáším být tím, na koho se upírají pohledy ostatních. Celý ten proces byl bolestivý – možná až za hranicí snesitelnosti. V mé hlavě se odehrávala neustálá bouře.
Odhalil vám Janin pohled na váš život nebo kariéru něco, co jste si do té doby neuvědomoval?
To, co Jana ve filmu odhalila, mě dodnes děsí. Někdy je pro mě těžké pochopit, že jsem s tím projektem vůbec souhlasil, a že teď budu sedět v kině a sledovat, jak ho uvidí ostatní. Vím, že vyvolá rozporuplné reakce. Lidé si vytvoří vlastní názor na to, jakým člověkem jsem. Přesto jsem přesvědčený, že je lepší ukázat pravdu, i když není příliš lichotivá, než vytvořit uhlazený portrét, který by skutečnost zkresloval.
Odhalil vám tedy film něco, co jste o sobě do té doby nevěděl?
Rozhodně ano. Natáčení i následné sledování sestřihu mi nastavily zrcadlo. Viděl jsem člověka se složitým dětstvím, který celý život hledal cestu ven a během ní udělal mnoho chyb. Některá rozhodnutí mě dovedla k profesnímu úspěchu. Jiná byla sobecká a pramenila ze strachu, abych znovu nespadl do propasti, z níž jsem se tolik let snažil dostat.
Jestli v mém životě převažují úspěchy, nebo selhání, to už musí posoudit jiní.
Co bylo zlomovým okamžikem vaší kariéry?
El Salvador (dokument o občanské válce v této zemi, pozn. red.). Nic jiného se s touto zkušeností nedá srovnávat. Práce na tomto filmu mě změnila. Stal jsem se rozhodnějším – nejen ve své kariéře, ale i v životě.
Vaše kamera je známá sugestivní prací se světlem a schopností vyvolávat silné emoce. Vychází váš vizuální styl spíš z technického mistrovství, nebo z osobních zkušeností?
Věřím, že všechno, co jako kameraman umím, vychází ze životních zkušeností. Nejsem technický člověk v pravém slova smyslu. Obraz prostě žiju.
Spolupracoval jste s Quentinem Tarantinem, Martinem Scorsesem i Oliverem Stonem a mnoha dalšími režiséry. Co podle vás rozhoduje o tom, že tvůrčí partnerství vydrží roky? Co tito režiséři očekávají od kameramana?
To je fascinující otázka a není na ni jednoduchá odpověď. Myslím, že základem je vzájemná chemie a důvěra. Režisér musí věřit, že všechno, co dělám, slouží jeho vizi. Ne mému egu.
Ve filmu otevřeně mluvíte o svých osobních zápasech i temných obdobích života. Nakolik právě tyto zkušenosti formovaly způsob, jakým vyprávíte příběhy obrazem?
V určitém smyslu jsme se toho už dotkli. Moje minulost nikdy nezmizela. Je součástí mé přítomnosti a ovlivnila všechno, co následovalo. Každá životní zkušenost – dobrá i bolestná – zasela semínko, z něhož později vyrostl způsob, jakým dnes přemýšlím o obrazu, světle i filmu samotném.
