Ročně vidí zhruba pět stovek snímků, navštíví dvanáct filmových festivalů a tráví dlouhé hodiny výběrem těch nejlepších do programu toho karlovarského. A největší radost má, když radost z dobrého filmu pak sdílí s ostatními. „Proto máme naši práci rádi,“ říká Karel Och, umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
V kanceláři Karla Ocha už probíhá balení. Kolo, stůl, gauč leží na podlaze v bublinkové fólii. Důvod je jasný: v době koncem června, kdy ho navštěvuji, už se tým filmového festivalu chystá na přesun z pražské centrály v Panské ulici do Karlových Varů. „Strávíme tam docela dost času, tak si to tam chceme udělat hezké,“ vysvětluje Och, proč si s sebou bere i nábytek.
Právě on je zodpovědný za výběr filmů, které na festivalu uvidíte. Jistě, nerozhoduje o nich sám, ale jako umělecký ředitel má finální slovo. Zaujetí, s nímž o jednotlivých titulech dokáže vyprávět, je nakažlivé; stačí ho chvíli poslouchat a nejraději byste z karlovarských kinosálů vůbec nevylezli.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary, grafika Forbes Česko
Je o to obdivuhodnější, že ho neopouští ani po pětadvaceti letech, co ve festivalovém týmu působí (uměleckým ředitelem je od roku 2010). A i letos se těší na jedinečnou atmosféru filmového svátku, který se v Karlových Varech koná od 3. do 11. července.
Jaký film jste viděl jako poslední?
Mám v tom změť, ale jedním z posledních je Domovina od Pawla Pawlikowského, který jsem viděl v Cannes. Po Cannes s kolegy v podstatě uzavíráme hlavní program.
To už je pár týdnů. Nesedáte si po večerech doma k Netflixu?
Někdy jo, ale spíš si tam pouštím standupy, to je můj oblíbený žánr už léta. Netflix je bohatým zdrojem všech těch úžasných Daveů Chappellů (vyhlášený americký komik a scenárista – pozn. red.) a jemu podobných. A to mě baví, protože mi to trošku připomíná filmy.
Jedno vystoupení od vynikajícího standupisty trvá třeba kolem hodiny, má vynikající dramaturgii, některé vtipy nebo témata jsou rozváděny velmi komplexně skrz celý standup a pak se to na závěr pospojuje jako dobrý film. Takže možná i proto mě to fascinuje. A samozřejmě jsou to mimořádně chytří a vtipní lidé.
A jste schopný bingewatchovat (nepřetržité sledování mnoha epizod televizního seriálu nebo více filmů najednou, obvykle s minimálními přestávkami – pozn. red.) seriál „na posezení“?
Rozhodně. Naposledy Jednotku s Markem Ruffalem. Viděl jsem také třeba celou Hru o trůny a užil jsem si ji. Schopen toho jsem, jen v nějaké fázi bingewatchingu už selhávají oči. I proto se těším, že až skončí festival, budu se zase věnovat knížkám. Teď člověk zaměstnává oči tolik, že když večer otevřu knížku, tak jsou oči tak unavené, že po dvou řádcích nemá cenu pokračovat.
Platí, že vidíte zhruba pět set filmů ročně?
Tohle číslo jsme s kolegy odhadli. Samozřejmě to kolísá během roku. Na podzim to jsou spíš výjimečné zážitky a týkají se festivalů, třeba v Benátkách nebo San Sebastiánu, kde vidíte čtyři filmy, takže jich najednou je třeba třicet za týden. A pak to roste hlavně na jaře, kdy finišuje výběr do festivalu, vidíme řadu filmů týdně a další doma.
Samozřejmě je to spousta stráveného času. Připomíná mi to slova slavného íránského filmaře Mohsena Machmalbáfa, který kdysi na nějakém festivalu říkal, že by filmaři často měli být hnáni k zodpovědnosti za to, že vlastně kradou čas lidem tím, že je nutí dívat se na špatné filmy.
Samozřejmě je velmi individuální, co je dobrý a co špatný film, ale když se někdy člověk dívá na nějaký útrpný nedodělek, tak si říká, že by se ten čas dal využít jinak.
To bezpochyby. Nebo když se filmy z dnešní produkce natahují často na tříhodinovou stopáž.
Stává se to bohužel často ve světě artové kinematografie, kdy zejména proslulejší filmař či filmařka mají své producenty zpracované natolik, že si od nich nenechají diktovat. Anebo jsou producenti často jejich kamarádi a vlastně tak s nimi souznějí, místo aby jim naopak dávali určité mantinely a trošku je limitovali v té méně kreativní sféře.
Právě zmíněný Pawel Pawlikowski a jeho Domovina je film, který mě uchvátil tím, co se všechno dá vložit do zhruba 73 minut včetně titulků. Skutečně to nemusí být o té stopáži.
Trailer na snímek Domovina
Je nějaký film, který si pouštíte každý rok?
Asi ne. Mám slabost pro snímky jako Pravdivá romance, to mě zastihlo ve věku formování mé vlastní posedlosti filmy. Napsal to Quentin Tarantino a režíroval Tony Scott, takže je to prošpikované nejen filmovými, ale i kulturními a mezioborovými odkazy.
Často se vracím také k novému Hollywoodu, k americké kinematografii sedmdesátých let. Každý říjen jezdím na festival Lumière do Lyonu, což je festival výhradně zaměřený na klasické filmy, kterých tam je třeba sto padesát.
A tím pádem nejen že se k nějakému zamilovanému filmu vrátím, ale také tam třeba objevuju další, protože těch filmů z historie je tolik, že člověk by byl až příliš rozmařilý s časem, kdyby se neustále vracel k jednomu.
Může mít člověk jako vy, umělecký ředitel festivalu, nějakou výraznou preferenci? Třeba že má slabost pro romantické sci-fi?
Kdysi dávno jsem měl slabost právě pro romantické komedie. To byla doba ještě VHS a DVD půjčoven. Tak jsem si na volný večer půjčil třeba dva filmy typu Láska přes internet nebo Samotář v Seattlu a vlastně jsem si tehdy uvědomil, že pro mě je romantická komedie amerického stylu svého druhu sci-fi žánr. Protože se tam v devadesáti minutách stane hodně nepravděpodobného a téměř nadreálného ve smyslu vztahů a zvratů.
Ale jestli si to můžu dovolit, či ne, to je dobře položená otázka v tom smyslu, že kdyby to měl festivalový dramaturg či umělecký ředitel příliš vyhraněné, tak by byl sám sobě nepřítelem.
A aniž bych jmenoval, vím o kolezích z jiných festivalů, které velmi respektuju, ale cítím, že mají tendenci propagovat určitý typ žánru nebo mix některých žánrů a tím tak trošku sami sebe ochuzují o ty jiné. Ale proto existují týmy, kde se lidi doplňují a každý tam má rád jiný žánr víc.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Ale vy jakožto šéf byste je mohl směřovat. Takže preferenci nemáte?
Nemám.
Ve které životní fázi jste byl filmem nejvíce pohlcený?
Pohlcení filmem je součástí mé práce. Asi nejsilnější fází pro mě bylo jaro roku 2001, těsně před nástupem do týmu Karlových Varů, kdy jsem byl na pobytu Erasmus v Paříži.
Tam každý týden vycházel časopis, který se jmenoval Pariscope, a to byla taková malá brožura, především filmový program na nadcházející týden. A pro mě byl svátek si jenom ten časopis koupit a procházet tím, protože samozřejmě člověku bylo jasné, že devadesát procent z toho nestihne vidět.
Těch filmů tehdy v Paříži bylo tolik, že jsme s kolegy tak trošku chodili za školu, což bylo bizarní v tom, že škola byla filmová, ale my jsme chodili za školu, abychom mohli chodit do kina.
Chodit na filmy jste začal ve Světlé nad Sázavou, kde jste vyrůstal a v tamním kině jste měl i vlastní sedačku. Kdo vás k tomu tehdy inspiroval?
Čas od času se nad tím zamyslím a asi se to u člověka díky nějakému vnitřnímu ustrojení stane samo. Mám kuriózní historku z počátků mé posedlosti filmem. Ve Světlé nad Sázavou jsem šel na film Starman od Johna Carpentera s mladým Jeffem Bridgesem.
A velmi nadšeně jsem ten film doporučil rodičům, s tím, že oni tedy se na ten film vydali den poté a vrátili se z kina velmi otrávení. A mám skoro pocit, že jsem jim tehdy četl v očích: „Tak tohle skutečně nech být, tímhle se živit nebudeš.“
Snažit se infikovat diváky nadšením, které člověk sám zažívá v kině, je někdy komplikovaná a nevděčná práce. Může se stát, že to nepadne na úrodnou půdu a reakce vám může trošku pokazit váš zážitek. Takže člověk se musí naučit doporučovat, číst divácký vkus, aniž by nějakým způsobem zradil ten svůj.
Hrál jste si tehdy na nějaké filmové hrdiny?
Tak samozřejmě, když je člověku deset let a vidí filmové adaptace knih Karla Maye, tak si hraje na indiány s kamarády kolem baráku. Ale spíš v pozdějších letech jsem se nechal inspirovat. Třeba se mi líbilo, jakou nosí James Dean bundu v Rebelovi bez příčiny, nebo semišový bomber, který má Bruce Willis na bílém triku v Pulp Fiction.
Takže cesta filmového nadšence k festivalu pak byla přímočará?
To byla shoda příznivých okolností. Po čtyřech letech na právech jsem si uvědomil, že to není směr, kterým bych se chtěl vydat, tak jsem se dostal na filmovou vědu. A dramaturgové karlovarského festivalu se častokrát rekrutují právě z tohoto oboru.
Já si přitom dlouho myslel, že budu pracovat spíš v cestovním ruchu. Během studií jsem dělal nočního recepčního v hotelu a často jsem byl prvním Čechem, který vítá cizince a říkal mu, kam se má vydat. Což se trošku přibližuje tomu, co teď děláme s kolegy.
Radíte, na jaké filmy chodit.
Snažíme se směrovat naše hosty festivalu na filmy, o kterých si myslíme, že se jim budou líbit, nikoli na ty, které pro ně nejsou určeny. Takže já teď trávím týden před festivalem poměrně dost času přípravou různých seznamů pro přátele, známé, partnery a vlastně pro všechny. Každý seznam dělám trochu na tělo a baví mě to.
Kolik filmů je letos v programu?
Kolem 140 celovečerních hraných a dokumentárních.
Hlásí se jich zhruba desetkrát tolik?
Ještě více, 1800, 1900, ale řada filmů se k nám dostává i privátními cestami. Například nám je posílají ti, kteří ve Varech měli filmy v minulosti.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Jak probíhá selekce?
Máme úzký tým kolegů a pak ještě skupinu externistů, kteří na filmy koukají. Jsou to odborníci, se kterými spolupracujeme dlouhá léta a věříme jejich vkusu. Pak musejí odevzdat elaborát, kde velmi přesně popíšou děj daného filmu, a také mít velmi jasný názor z hlediska obsahového i formálního na to, jestli film doporučí k dalšímu vidění.
Řada filmů přitom nesplňuje ani základní nároky na řemeslo, protože natočit si dnes nezávislý snímek nemusí být drahá věc, stačí iPhone a základní program na střih.
A s rozvojem umělé inteligence to bude ještě jednodušší.
To je otázka, kterou se začínáme pomalu zabývat. Čekáme, že rok od roku bezprecedentně narostou přihlášky. Budeme muset vymyslet způsob, jak se tím proklestit, nebo podmínky přihlášení omezit. V tuhle chvíli je ještě brzy. Nepovažujeme to za nějakou bezprostřední hrozbu nebo změnu.
Myslím, že tak jako bude sílit využívání AI v kinematografii, tak podobně budou sílit i hlasy, které budou varovat před excesivním použitím, zneužitím, budou nabádat k obezřetnosti. Zatím myslím, že je důležité, aby tvůrci přiznali, do jaké míry AI použili.
Vy vidíte všechny filmy, které se dostanou do programu?
Ano, buď ty předvybrané kolegy, nebo filmy, které jdou přímo nám a díváme se na ně s kolegy v kině, protože jsou třeba nové a určené do soutěžních sekcí.
Tedy poměrně přísné síto. I tak v programu bývají vedle diváckých hitů také filmy, u nichž diváci usínají a hromadně si radí, ať na ně nikdo nechodí. Čím si vysvětlujete rozpor mezi tím, že projdou vaším pečlivým výběrem, a pak u diváků narazí?
Myslím, že záleží na přístupu člověka. Já to vždycky trošku připodobňuju k návštěvě galerie, kdy jdete na výstavu umělce, který se věnuje figurativní malbě, velmi konkrétní, která je srozumitelná, a strávíte čas před obrazem, na kterém vidíte věci, kterým rozumíte.
Ale někdy dáte šanci tomu, že vyrazíte na výstavu umělce, který je spíš abstraktní, intuitivní, pocitový, a vy se rozhodnete tomu dát příležitost, i když stojíte před tím obrazem a třeba tolik nerozumíte, co tím myslel daný tvůrce.
Neříkám, že by konzument umění měl za každou cenu předstírat, že všemu rozumí a že filmař může cokoli. Ale zároveň ten určitý typ otevřenosti a snahy pochopit, že některý příběh se může vyprávět jiným způsobem, by měl divák filmového festivalu umět taky.
Vnímání filmu může ovlivnit řada aspektů. Někdy je venku vedro, působí únava, takže se oči na pár vteřin zavřou. Tím ale nemyslím, že by se diváci měli ostýchat vyjádřit svůj názor. I proto se snažíme být co nejkonkrétnější o určitých filmech, aby divák věděl, co ho čeká.
Kolik navštěvujete festivalů vy sám?
Tak dvanáct třináct. Je tam pevná osa, což je pro mě Benátky, Sundance, Berlín, Cannes. A mezidobí vyplňuji občasnou návštěvou jiných festivalů, jako je San Sebastián, může to být festival v Mexiku, Morelia, v Tokiu, když třeba připravujeme speciální program zaměřený na danou zemi.
Jsou to cesty do velkých západoevropských metropolí, zejména u mě, kdy strávím tři dny v kině v Paříži nebo v Londýně či v Římě a dívám se na filmy, které se přihlásily skrz tamní institut.
Jaký menší festival byste doporučil?
Mám nesmírně rád zmíněný festival v Lyonu, protože to je pro milovníka filmu absolutní svátek, kdy v devět ráno vlezete do kina a vylezete v devět večer a máte za sebou čtyři pět starých filmů a je to jedno potěšení za druhým.
A několikrát jsem byl na festivalu, který se jmenuje Arava Film Festival, to je velmi netypická akce na jihu Izraele v Negevské poušti, kde kamarád producent vytvořil takovou komunitu lidí kolem festivalu, který se odehrává na jednom místě, kde je uprostřed pouště plátno a sezení. A když se díváte uprostřed pouště na film, někdy v sedm večer, má to svou sílu.
Na co se nejvíc těšíte letos ve Varech?
Asi na to, co stojí u samotného začátku této práce a naší vášně. Je to úžasná možnost sdílet film, který nás zaujal, s diváky. Myslím tím konkrétně navštěvování projekcí, sledování kolegů při úvodech, začátky filmů.
Já jsem si teď několikrát znovu pouštěl úvodní scénu ze Špinavých ulic, které bude ve Varech uvádět Harvey Keitel, kdy se rozehraje slavná skladba Be My Baby od The Ronettes, kterou většina lidí zná spíš z Hříšného tance, a neví, že o více než deset let dříve ji použil už Martin Scorsese.
Takže spíš hledání takových emotivních okamžiků. A možnost promluvit si o tom, nakolik divákům daný zážitek umožnil si něco uvědomit. Proto máme rádi naši práci.
Není jenom o tom, že se naši hosté dívají na filmy, ale i o tom, že se filmy vyjadřují uměleckou formou k věcem, které se týkají nás všech na světě. A umožní divákům třeba něco nahlédnout novou optikou, možná se stát velkorysejší vůči některým aspektům společnosti, které vás dosud štvaly, a být chápavější.
Těsně před startem festivalu na Forbes.cz najdete také výběr deseti filmů z letošního programu, které si podle Karla Ocha nesmíte nechat ujít.
