Tančí, naznačuje pískání nebo hraní na kytaru či na bicí. Expresivně, energicky, se zápalem. Za sebou má celou kapelu, pod sebou v ohraničené zóně fanoušky, kteří na ni visí pohledem. Stejně jako ona muzikanty, kteří burcují několikatisícový dav, neslyší. Američanka Amber Galloway je tlumočnicí znakového jazyka, jež se specializuje na živé hudební akce.
Tlumočila přes pět set koncertů, od Beyoncé po Rolling Stones, Eminema, Madonnu či Lady Gagu. Je spoluzakladatelkou společnosti Amber G Productions, a kdo měl možnost ji vidět v akci, musí před ní smeknout. Její schopnost ukázat spojení mezi texty a zvuky je jedinečná. Věří, že hudbu lze vidět, a to je možná důvod, proč její videa z koncertů zhlédlo na internetu přes čtyři miliony lidí.
Devětačtyřicetiletá dáma s výrazným růžovým přelivem dorazila stejně jako v posledních pěti letech na hudební festival Colours of Ostrava. Na pódiu se při koncertech Twenty One Pilots, LP, Mobyho a dalších headlinerů střídala spolu se svými kolegy – Kelly Kurdi a Čechem Samuelem Pavelkou.
Mladý herec neslyší od narození, k týmu Amber se přidal poprvé právě letos a je to pro něj velká výzva, vystoupit na pódiu a zprostředkovat příběh spojený s hudbou.
„Když jsem Amber loni viděl, vnímal jsem vibrace a hudbu přímo během vystoupení. Bylo nesmírně inspirativní sledovat, jak tlumočníci hudbu oživují ve znakovém jazyce a znázorňují jednotlivé nástroje. To jsem u nikoho jiného předtím neviděl. Byl to pro mě nejlepší hudební zážitek,“ sděluje pomocí znakové řeči. Tu tlumočí do angličtiny Kelly Kurdi, která z tříčlenného týmu jako jediná slyší.
Amber Galloway se znakovou řeč začala učit už v pěti letech. Její otec tehdy žil s partnerkou, jež měla neslyšícího syna. S ním si Amber hrála a on ji učil znaky. V průběhu jejího života se pak objevila spousta situací, které ji přivedly do světa neslyšících.
Foto Jan Berounský
„Měla jsem taky neslyšící prababičku, ta ale znakový jazyk nepoužívala. Nicméně díky ní jsem vyrůstala s titulky, se světelnou signalizací, s naslouchátky a vším, co k tomu patří,“ zmiňuje.
Ona sama sluch z velké části ztratila, když se nakazila spinální meningitidou. Znakovou řeč později studovala i na vysoké škole, kde navštěvovala specializované lingvistické kurzy. Nejvíce se ale zdokonalila až v komunitě neslyšících. Ta ji naučila všechno, co dnes umí.
Jak jste se dostala k tlumočení na koncertech?
Vždy v pátek večer jsem u sebe doma pořádala s mými neslyšícími přáteli menší večírky a hráli jsme třeba domino nebo karty. Během toho zněla hudba, protože ta pro mě vždycky hodně znamenala. A písně jsme převáděli do znakového jazyka. Střídali jsme se: když jsme něco slyšeli, jeden z přátel začal znakovat a pak jsem se přidala já.
Neustále mi opakovali: „Přáli bychom si, aby tlumočníci byli jako ty.“ A já na to: „Nevím, co s tím dělat, ani jak to změnit, ale zjistím si o tom víc.“ Začala jsem tedy pátrat po způsobech, jak zlepšit přístup k hudbě a jak rozvíjet profesi tlumočníka se zaměřením právě na hudbu.
Je velký rozdíl mezi běžným tlumočením řeči a tlumočením hudby?
Je. Skladby mají mnoho vrstev, které lidé často nedokážou plně zachytit – máme tu vrstvy jednotlivých nástrojů, různé tóniny i způsob, jakým umělec volí slova. Pokud se tedy soustředíte jen na samotná slova a nevnímáte všechny ty vrstvy, na jejichž vytvoření si dal umělec záležet, o mnohé přicházíte; v takovém případě pak nejde o skutečné zpřístupnění obsahu komunitě neslyšících. Tohle je tedy obtížné.
Když jsem vás pozorovala při koncertech, napadlo mě, že to musí být náročná práce hlavně fyzicky. Je to tak?
Přesně tak. Je to vyčerpávající, protože do každého koncertu člověk fyzicky vloží veškerou svou energii. Představte si to takhle: umělec vydá všechnu svou energii na jedno vystoupení, ale my jako tým musíme zvládnout udržet takové nasazení pro několik koncertů denně. Obvykle máme na starosti dva až tři koncerty za den, takže pokaždé musíme vyvinout stejné úsilí a energii jako samotný umělec. A to může být rozhodně náročné, hlavně když je horko – to vedro dokáže člověka opravdu zničit.
Je pro vás některý hudební styl náročnější?
Vzhledem k tomu, jak moc pracujeme s nástroji, tak když hrajeme třeba hard rock nebo extrémní žánry, je to náročné dost. Je tam spousta kytar a bicích, takže se člověku unaví obličej – používáme totiž různé pohyby úst, jimž říkáme „mouth morphing“, abychom vyjádřili různé úrovně a hutnost zvuku.
Foto Jan Berounský
Takže když to takhle „rozbalíme“ na celé hodiny, připadá nám to jako nekonečně dlouhá doba. Když se nad tím zamyslíte, každý z těch nástrojů má svůj vlastní hlas. Všechny jsou tedy součástí hudebního umění. A bez toho to není nic. Bez toho je to jen poezie – texty jsou sice poezií, ale teprve nástroje z toho dělají hudbu. A my musíme celou tu kapelu vtělit do jednoho člověka.
Kolik koncertů ročně obstaráváte?
Spoustu. Řekla bych, že my, tedy moje společnost ATP, zajišťujeme asi 65 festivalů. K tomu hodně koncertů, tak tři až čtyři měsíčně. Ale já osobně mám na starosti celou řadu různých akcí.
Jak se na představení připravujete? Hádám, že máte seznam písniček a jejich textů, které se musíte naučit nazpaměť.
Ukážu vám to. Funguje to tak, že už týdny před festivalem rozesílám možné varianty – třeba tohle je jedna z nich, týkající se konkrétního interpreta, abychom získali seznam skladeb (na tabletu mi ukáže seznam skladeb Mobyho, který vystoupil v pátek v noci, pozn. red.). Pak si to rozdělíme, abychom se to mohli naučit nazpaměť. Když jsme na pódiu, chceme, aby zážitek neslyšících odpovídal tomu, co prožívají slyšící diváci. Chceme, aby to bylo přístupné.
Když si tedy skladby co nejlépe osvojíme, všechno jde hladce. Nepůsobíme dojmem, že nevíme, co se děje. Díky přípravě a studiu seznamu skladeb už dokážeme předvídat, jaká slova zaznějí. A v den vystoupení pak – doufejme – dostaneme finální seznam. Naštěstí jsme ho dnes získali, takže teď věci upravujeme a pracujeme na tom.
Pořád ale přece nejste schopná hudbu slyšet, jak tedy víte, co přesně a kdy znakovat?
Něco málo slyším, ale používáme takové speciální, výkonné odposlechy a necháváme si nastavit zvuk tak, abychom dobře slyšeli. A pak hodně spoléháme na Kelly. Kelly nám dodává texty a podporuje nás. Když vystupuju, vycházím z toho, co jsem si předem připravila. Ale když něco neslyším nebo mi něco unikne, doplní mi to, protože má texty u sebe. Sleduje je a hlídá, abych se držela plánu.
Kelly: Dbáme na to, aby nikdy nenastala situace, kdy bychom museli říct: „Omlouváme se, nemůžeme tlumočit.“ Vždy máme k dispozici jak text, tak zvuk. Pokud selže zvuk, stále máme text. Pokaždé zajišťujeme, aby neslyšící nezůstali v nejistotě a nemuseli se ptát, co se vlastně děje.
Najímají si vás na své koncerty samotní muzikanti, nebo spíš organizátoři festivalů?
Většinou to nejsou přímo hudebníci. Pár z nich nás sice najalo a podařilo se nám natočit i nějaká videa – například jsme spolupracovali s Metallicou nebo s americkým country zpěvákem Kanem Brownem. Pár se jich tedy najde a doufáme, že jich bude víc, že budou umělci dostatečně motivovaní k tomu, aby si na turné brali tlumočníky, stejně jako třeba tanečníky. A platili by jim stejně.
Samuel: Navíc tím zajišťujete přístupnost. Když totiž nabídnete tuhle službu proaktivně, komunita neslyšících si koupí lístky a přijde, protože se pak cítí vítaní. Já sám, když vidím, že je zajištěno tlumočení, vím, že nemusím o nic bojovat. Jsem plnohodnotnou součástí akce.
Foto Jan Berounský
Na festivalu Colours of Ostrava jste už pošesté. Jezdíte i na jiné takové akce v Česku?
Jezdím jen na Colours. Ale už jsme působili i jinde – například jsme právě absolvovali festival ve Francii a předtím jsme byli v Rumunsku a na Ukrajině. Funguje to tak, že úzce spolupracujeme s tamními týmy tlumočníků; já je pak týden intenzivně školím v tlumočení a ve svém vlastním stylu a oni si to potom přizpůsobí sobě a tomu, jakým směrem se chtějí vydat. A následně to praktikují přímo ve své zemi. Takže jsme vyjížděli do zahraničí a jako tým tam vedli workshopy zaměřené na tlumočení hudby.
Kelly: Poznali jsme takto třeba jednoho neslyšícího muže z Ukrajiny – původně to byl pastevec koz. Pracoval se zvířaty. Viděli jsme ho v davu, jak vnímal hudbu a tanec, a pozvali jsme ho k nám na pódium. Zaškolili jsme ho a on pak začal po celé Ukrajině vystupovat jako tlumočník.
Nejde tedy jen o hudbu a zpřístupňování kultury. Amber G Productions se snaží prosazovat zájmy neslyšících v dané zemi, což jim nakonec pomáhá získat více pracovních příležitostí. Vezměte si třeba právě Samuela – je to český neslyšící herec. Doufáme, že až se vrátíme domů, otevřou se tady pro něj nové možnosti.
Předpokládám, Amber, že máte hudbu hodně ráda?
Moc. Miluju ji. A moc se mi líbí, co s lidmi dělá, protože nás sbližuje. Bez ohledu na to, odkud pocházíme nebo kým jsme – cítíme to vzájemné pouto. Je to spojení, které vytváří právě hudba.
A hrajete na nějaký hudební nástroj?
Ne. A neumím ani zpívat, i když bych moc chtěla. Ale Kelly umí, k tomu hraje na klavír a kytaru. A Samuel zase hraje ve filmech a v divadle. Občas jsou lidé, kteří s námi chtějí spolupracovat a milují hudbu, ale když pak mají vystoupit, rozpláčou se a mají strach. A to si nemůžeme dovolit. Musíme být připravení, protože neslyšící si za vstup na představení zaplatili. Samuel už má herecké zkušenosti, což je výhoda, proto tu výzvu přijal. Nejde tedy jen o dovednost ve znakování nebo o hudební nadání, ale taky o osobnost, sebevědomí.
Ostatně, jestli chcete vidět, jak fungujeme, natočili o nás nedávno dokument, který ukazuje, co děláme na našich soustředěních, jak učíme tlumočení. Jmenuje se The Way We Move a myslím, že právě vyšel ve Francii a v Německu. Je to na Arte TV, takže se to dá určitě i streamovat.
