Akciová horečka, země snažící se vyřešit většinu svých problémů masivním tištěním peněz a hospodářská krize na obzoru. Jaké poučení pro dnešek skrývá dramatický konec takzvané Výmarské republiky?
Německo na konci dvacátých let minulého století působilo dojmem relativně úspěšné a stabilní demokracie, pod povrchem to ale již delší dobu vřelo. Stačila jedna černá labuť a celá iluze se spektakulárně zhroutila jako obří domek z karet, což mělo drastický dopad na celý svět.
Pokud chcete nasát atmosféru této dramatické historie, která se odehrávala jen kousek za hranicemi první republiky, mrkněte se třeba na snímek Kabaret z roku 1972 nebo současný detektivní seriál Babylon Berlin. My se teď ale raději podíváme na něco jiného – jak fungovala tehdejší ekonomika a co si z toho můžeme odnést pro dnešní dramaticky se proměňující svět.
Meziválečné Německo se jen těžko smiřovalo s tím, že pevné směnné kurzy a absence státních intervencí jsou již pouhou vzpomínkou na idylické 19. století. Zemi zatěžovalo hlavně splácení půjček a válečných reparací. A to byla perfektní voda na mlýn extremistů z pravé i levé strany politického spektra, takže parlamentní demokracie byla ve skutečnosti mnohem křehčí, než se při pohledu zvenčí mohlo zdát.
První velká krize nastala již v roce 1923. Stalo se tak krátce poté, co Německo v listopadu 1922 zmeškalo splátku válečných reparací. Ta předchozí totiž vyčerpala všechny rezervy země. Byl tím odstartován řetězec událostí, ze kterých se země již nedokázala vzpamatovat. Vše začalo tím, že Francie spolu s Belgií v reakci na nedošlou splátku obsadily hlavní německou průmyslovou oblast té doby – Porúří.
Německá vláda se snažila už předtím svoji situaci řešit mimo jiné bezprecedentním tištěním peněz, což ve druhé polovině roku 1923 vedlo k tomu, že Němci zakoušeli nejhorší cenovou inflaci, jakou lidstvo do té doby poznalo. Marky ztrácely svou hodnotu doslova každou hodinu.
Hyperinflace ale nepředstavovala jen katastrofu, pro část lidí byla naopak požehnáním. Zadlužení průmyslníci, ale i menší podnikatelé, majitelé nemovitostí nebo lidé s hypotékami najednou zjistili, že jsou schopni své půjčky snadno splatit prakticky bezcennými penězi.
Pokud jste materiál nasmlouvali za dnešní ceny v markách, ale splatnost byla až za měsíc, bylo pro vás zboží prakticky zadarmo. Výhodou bylo také pracovat za mzdu, protože ta se vyjednávala každý den znovu. Hlavními poraženými hyperinflace byli naopak věřitelé (zejména ti, kteří půjčili peníze vládě), drobní střadatelé a zaměstnanci s pevným příjmem, důchodci, studenti a nemocní.
Jednoduchý trik
Tehdy si vláda ještě úspěšně pomohla jednoduchým trikem, 15. listopadu zahájila takzvanou měnovou reformu zavedením nové rentové marky (Rentenmark), která měla směnný kurz 4,2 dolaru za marku, tedy jakýsi dozvuk zlaté marky z dob před první světovou válkou.
Nová měna měla vrátit důvěru v německý finanční systém a zkrotit hyperinflaci, což se také na chvíli povedlo. Problém byl, že Říšská banka neměla zlato, kterým by novou měnu mohla krýt, jeho zbytek byl vyčerpán právě během okupace Porúří.
K zajištění nové měny tak byly použity hypotéky na půdu a průmyslové dluhopisy. Pět set rentových marek mělo být směnitelných za dluhopisy o nominální hodnotě 500 zlatých marek, tedy rentových dlužních úpisů s ročním výnosem pět procent. V praxi byste se jich ale domáhali jen těžko. Že vám to připomíná něco ze současnosti a poslední velké hypoteční krize?
Psychologický trik na lidi zafungoval, inflace se naoko dostala pod kontrolu díky důvěře Němců v novou měnu. Na jejím pozadí ale masivní inflace probíhala potichu dál. Zatímco ještě v listopadu 1923 bylo v oběhu jen 400 trilionů papírových marek, v červenci příštího roku už to bylo 1211 trilionů. Rentových marek vydala Říšská banka 2,4 miliardy.
Iluzorní stabilita rentové marky spolu s přílivem amerických úvěrů na čas německé hospodářství postavila opět na nohy. Modernizovala se výroba a pomalu se vracela německá konkurenceschopnost.
Doma zase rostla soukromá spotřeba (spořit nedávalo moc smysl) a obce začaly masivně investovat do rozšiřování infrastruktury a stavění nových bytů. Jenže všechno nebylo tak růžové. Na pozadí vedle inflace prudce rostlo veřejné zadlužení, mimo jiné kvůli rychlému růstu mezd, platů ve veřejném sektoru.
Mezi lety 1925 a 1930 nabobtnal státní dluh Německa na dvojnásobek, veřejné výdaje byly vyšší o padesát procent, zatímco příjem z daní zase tolik nerostl. Navzdory oživení průmyslu měla také země mezi lety 1928 a 1929 počet nezaměstnaných, který se pomalu šplhal ke čtyřem milionům.
Ani řadoví Němci domácí ekonomice příliš nevěřili a své naspořené a čím dál častěji také vypůjčené peníze investovali spíš na zahraničních trzích, hlavně do amerického akciového zázraku. Stačila tedy jedna černá labuť a iluze obnovy se zhroutila jako domeček z karet.
Krach na newyorské burze
Touto událostí se nakonec stalo úterý 24. října 1929, kdy došlo na newyorské burze po předchozím několikaletém soustavném růstu k největšímu burzovnímu krachu v dějinách.
Jako by nebylo dost na tom, že krach na americké burze zničil životy množství německých řadových investorů, kteří přišli o všechno, americké banky začaly z Výmarské republiky stahovat své krátkodobé zahraniční půjčky. Jenže bez nich vyschly německému hospodářství veškeré zdroje a v zemi nastala největší hospodářská krize v její historii.
Jak k ní došlo? Tohle je ekonomicky velmi zajímavý a poučný moment. Hyperinflace prakticky znemožňovala vytváření domácích rezerv a situace vyeskalovala do té podoby, že koncem roku 1930 pocházela polovina říšských marek z krátkodobých soukromých zahraničních půjček. Podobně na tom byly také německé banky, čtyřicet až padesát procent vkladů byl zahraniční kapitál.
Co se dělo dál? Dlužníci velice rychle zjistili, že nejsou schopni krátkodobé půjčky splácet a jediným řešením pro ně je další, ještě větší a méně výhodné zadlužování. Nejhůře na tom byla pochopitelně města, která předtím velkoryse rozhazovala zahraniční kapitál na svůj rozvoj.
Do toho přišla další rána v podobě slábnoucí poptávky po německém zboží v zahraničí. Tady je důležité si uvědomit, že Německo v té době pořád ještě představovalo nejvýznamnější průmyslový stát Evropy, takže dopady na jeho ekonomiku byly zdrcující.
Krize hospodářství vystřelila ceny bydlení, spotřebního zboží, ale i potravin do astronomických výšin, do toho továrny začaly snižovat platy nekvalifikovaných pracovníků, protože mohly uchazeče o práci přehazovat vidlemi.
Navíc se negativně projevila ještě jedna věc, se kterou nikdo nepočítal. Jedním z prvních kroků nové parlamentní demokracie bylo vytvoření velmi štědrého sociálního programu pojištění proti nezaměstnanosti, které původně počítalo s počtem nezaměstnaných nepřesahujícím 800 tisíc. Těch ale najednou běhalo po ulicích 3,7 milionu jen podle oficiálních statistik. A když krize v roce 1932 vrcholila, evidovaly německé pracovní úřady oficiálně šest milionů lidí bez práce.
Lépe než průmysl na tom nebylo ani zemědělství. To pro změnu trpělo rapidním poklesem kupní síly ve městech. Najednou tak chyběly peníze na opravy hospodářských budov a další potřebné investice, což vedlo k dalšímu a dalšímu propouštění, zadlužování a vyvlastňování.
Začátek konce
Posledním zoufalým pokusem zabránit katastrofě byl pokus říšského prezidenta Paula von Hindenburga vytvořit prezidentskou vládu, kterou by tvořili pouze odborníci řešící nejpalčivější problémy země. Vláda se opírala pouze o prezidenta, který jejím kancléřem jmenoval finančního experta Heinricha Brüninga.
Ten se ihned pustil do prosazování nepopulárních úsporných opatření jako kontroly veřejných výdajů a sestavení vyrovnaného rozpočtu, snížení sociálních dávek nebo zvyšování spotřební daně, ale zcela přitom ignoroval náladu ve společnosti, což se mu později vymstilo.
Příliš úspěšná nebyla ani Brüningova zahraniční politika. Například snaha o uzavření celní unie s Rakouskem měla za následek stažení kapitálu zahraničních investorů jak z Výmarské republiky, tak i Rakouska. Důvěru ztratila i německá veřejnost, na kterou úsporná opatření dopadala nejvíce, a začal run na banky. V roce 1931 pak došlo ke krachu druhé největší německé banky Darmstädter und Nationalbank poté, co její největší dlužník Nordwolle-Konzern vyhlásil bankrot.
Aby nenastala řetězová reakce, musela vláda vyhlásit na dva dny bankovní volno a nalít do systému 250 milionů říšských marek jen na pokrytí přímých finančních ztrát. Brüning i za této situace trval na deflační politice, což bankovní krizi způsobenou hlavně obrovským počtem rizikových úvěrů a chybějícího pojištění vkladů ještě umocnilo.
Následoval také další nárůst nezaměstnanosti. Konec výmarského experimentu byl na dohled. Proti dalšímu fungování republiky se postavily prakticky všechny vrstvy společnosti.
A jaké je poučení? Příliš vysoká inflace je vážný problém, když k ní ale správně přistoupíme, lze z ní krátkodobě udělat i zajímavou příležitost. Hlavně pro dlužníky. Trhy obyčejně nerostou do nebe a vsázet všechno na jedinou kartu není investice, ale prostý hazard. Také být příliš dlouho a příliš mnoho závislý na krátkodobých zahraničních půjčkách je cesta do pekel, současný čínský realitní sektor by mohl vyprávět.
A co je možná nejzajímavější, jak dokazuje Brüningův případ, bránit za každou cenu peněžní expanzi (deflační politika), je stejně nebezpečné jako pomyslně rozhazovat peníze z vrtulníku (kvantitativní uvolňování) – obojí může skončit požárem, který už ten, kdo ho způsobil, nedokáže zastavit. Nejrozumnější tedy bude nějaká zlatá střední cesta.
