Plná náměstí, režim v ohrožení, změna na spadnutí, íránské jaro. Takto poslední týdny velké světové deníky a zpravodajské weby referují o zemi, která se ponořila do „demonstrací šátků“. Protesty vyvolala vražda mladé ženy v Teheránu, která podle svědků podlehla brutalitě mravnostní policie. Jak tedy vypadá situace v Íránu na vlastní oči?
„Podle evropských médií se zdá, že je tam pomalu válka a demonstruje celá země. Což zdaleka není pravda,“ říká cestovatelka a íránistka Lenka Hrabalová.
O regionální mocnosti, kterou Západ už desetiletí řadí do Osy zla, má málokterý z Čechů takový přehled. Hrabalová hovoří persky, v Íránu studovala a za dvanáct let projela i jeho nejodlehlejší oblasti. Navíc má čerstvou osobní zkušenost: jakožto průvodkyně turistů zde strávila měsíc právě v době vypuknutí protestů – a na další cestu se chystá.
Její pohled je proto cenným doplněním a upřesněním mediálních zkratek. A někdy dokonce popřením.
„V žádném případě nechci tvrdit, že režim není brutální, ženy nejsou omezovány na svých právech, že tam lidé záhadně neumírají a nemizí – to se všechno děje. Ženy bojují za svá práva a já k nim chovám velký respekt nejen za jejich odvahu. Ale je jich málo,“ říká Lenka Hrabalová. „V zemi se navíc děje i spousta jiných věcí, o kterých by se mělo psát.“
Bála jste se poslední měsíc v Íránu?
Nás jako turistů se to netýká, demonstrace neprobíhají na kulturně-historických místech. Hodně se to liší oblast od oblasti. Může se stát, že taxík ve městě pojede kvůli demonstracím velkou objížďkou. Anebo že narazíte na shromážděnou skupinku lidí – v tom případě platí nefotit, neokounět, zmizet pryč.
Jak vážná tedy situace je?
Nespokojenost Íránců s vládou a režimem je vážný problém, ale ona nespokojenost má širší kořeny než boj za ženská práva. V tuto chvíli na demonstrace chodí zlomek populace. Kavárny, restaurace a mosty jsou souběžně plné lidí. Hodně lidí demonstrující sice podporuje, ale sami se nezapojují.
Proč?
Jednak se bojí – zásahy proti demonstrantům jsou brutální. A jednak nevěří, že něco změní. Starší lidé, dejme tomu od čtyřiceti let výše, mají svoje zajeté byznysy a přemýšlejí: Když přijde revoluce, tak co potom? Spousta obyvatel zažila hroznou válku s Irákem v osmdesátých letech, dále jsou svědky rozkladu Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna a vidí, co se stalo v Sýrii, v Libyi. Bojí se toho, čemu já říkám irácký scénář, tedy že se ta země fakticky rozloží. To je pro mnoho lidí reálná hrozba. Strukturální změny by si přáli, ale jinou formou než převratem.
Foto Michael Tomeš
Uznávaný blízkovýchodní analytik Břetislav Tureček pro Český rozhlas řekl, že pokud režim padne, budou se dít děsivé věci.
Je to tak. Ve hře je rozklad země v rámci stávajících hranic. Írán tvoří spousta etnik: Balúčové, Kurdové, nejen ti mají odstředivé tendence, chtějí se odtrhnout. Pak je tu ekonomický rozměr – najedou zahraniční mocnosti a rozeberou si, co půjde. Spousta Íránců pozná chudobu, jakou zatím nepoznala. Vzniknou bezpečnostní a zdůrazní se společenské problémy.
Spousta lidí v Íránu si to uvědomuje, i proto na demonstrace nechodí. Bavila jsem se při poslední cestě s více než stovkou lidi z jedenácti provincií, lidmi různého ekonomického, etnického i společenského postavení. Jejich názory se liší, někdy jsou zcela protichůdné. Často jsem slyšela: Hele, změna ano, ale radši pomalu a kontinuálně, ne rychlý pád režimu. Íránská opozice dále trpí tím, že nemá žádného vůdce, nemají svého Chomejního, který zemi sjednotil. To je zásadní věc.
Jaké je srovnání s protesty z roku 2019, které jste v zemi také osobně zažila?
Byly masovější, zapojilo se násobně víc lidí – tři roky zpátky bylo navíc v ulicích cítit takové bzučení, to tam teď nebylo. Tehdy vypukly demonstrace tak, že ve čtvrtek večer vláda řekla, že od pátku se ztrojnásobuje cena benzinu. V ten moment byly ulice plné a bázáry zavřené, všude zátarasy, celostátní stávky. To bylo opravdu markantní, proto říkám, že hnací motor je někde jinde – jakkoli nehezky zní, že lidská práva takovým motorem nejsou.
Reálný hnací motor si máme představit jak?
Co trápí většinu lidí, je jednoznačně chudoba, z toho budou problémy. Plus další věci: došlo k výstavbě přehrad a regulaci toků většiny velkých řek a tam, kde jsem v Íránu tři roky nazpět viděla obrovská jezera, je sucho a pastevcům došla v celém kraji voda. Ekonomické problémy jsou pro mnoho lidí výrazně větší zátěž než společenské otázky, čímž neříkám, že si část takových problémů Írán nevyrábí sám. Do toho stoupají ceny, inflace je hodně vidět.
Jako na fotografii, kde máte kabelku plnou íránských bankovek. Doslova plnou.
Když jsem začala do Íránu jezdit, za dolar jste dostali zhruba dvacet tisíc rijálů. Teď je to tři sta tisíc rijálů. K obrovskému skoku došlo v posledních pár letech, hodně věcí zdražuje, přitom výdělky se často nezvyšují. Výrazně nahoru jdou základní komodity: elektřina, plyn, benzin.
Foto Lenka Hrabalová
Foto Lenka Hrabalová
A revoluce se dělají hlavně s prázdným žaludkem…
Což neplatí jen pro Blízký východ, Francouzské revoluci také předcházelo několik suchých let, kdy nebylo obilí. Ekonomická nouze je jeden z hlavních hnacích motorů všude. Dokud se mají lidi dobře, co by se v zásadě měnilo? Co se děje v Íránu, nyní považuji za jednu z jisker, které tam létají vzduchem. Pokud se v jeden moment spojí víc takových problémů, k nějaké rychlé, potažmo i násilné změně to může vést.
Vzniká také otázka, jak se bude situace v Íránu a jeho mezinárodní postavení vyvíjet s ohledem na ruskou invazi na Ukrajinu. Dodávky dronů vynesly Írán opět do popředí pozornosti a nedá se vyloučit, že zapojení do konfliktu může být další ze zmíněných jisker. Nicméně v tuto chvíli lidská a ženská práva tak, jak je vnímáme a definujeme my – což je velmi zásadní podotknout – nejsou pro mnoho obyvatel země tím, co je tíží.
Je tedy chyba, že Írán nahlížíme západníma očima?
Část íránské populace je například zcela rurální a neřeší práva žen nosit šátek, spousta samotných íránských žen to neřeší. Rozdíly jsou opravdu velké. Třeba v Balúčistánu, chudé oblasti u afghánsko-iránské hranice, před třemi měsíci íránský vojenský velitel znásilnil mladou balúčskou dívku. Už od té doby Balúčové protestují – nejen kvůli dívce, která je opět symbolem, ale kvůli celkové ostrakizaci svého národa v zemi.
Současné protesty samozřejmě přilily olej do ohně i tam. Nicméně Balúčové jsou velmi konzervativní společnost, například ženy se celé zahalují, když už se bavíme o těch šátcích. V jejich společnosti je stále živější krevní msta než boj za lidská práva.
Foto archiv Lenky Hrabalové
V regionu žijí etničtí Peršané, a když jsem se bavila s nimi, většina z nich naopak velmi podporuje vládu – bojí se, že kdyby padla, Balúčové převezmou moc a oni se stanou menšinou na jejich území. Írán je výrazně složitější mozaika, než jak se u nás píše.
Duchovní vůdce země Chameneí nicméně tvrdí: Ze semínka revoluce 1979 vyrostl pevný strom, už ho nevyvrátíte.
Pevný strom to není. Pokud lidé povstanou, vyvrátí ho – otázkou je, co vyroste na jeho místě. Írán představuje několik světů v jedné zemi a ty světy nemají stejné názory, nejen regionálně, etnicky a nábožensky, liší se také sociálně, společenským statusem, bohatstvím. V žádném případě tam teď není jednotící vize.
Projela jsem Írán od hlavních center a turistických míst typu Esfahánu a Šírázu až po okrajové části, byla jsem v Balúčistánu, Kurdistánu, v oblastech u Perského zálivu. Aby tato mozaika držela, je zapotřebí jednotící prvek. V tuhle chvíli je to režim. Silný, děsivý, násilný, v žádném případě ho nechci přikrášlovat nebo obhajovat. Ale přijde mi, že Írán drží pohromadě.
Čili lepší status quo než vakuum, které může vyplnit cokoli?
To je jedna z etických otázek. Já se opravdu bojím, že rychlá revoluce bez silného vůdce by měla za následek rozklad země. Arabské jaro – snad s výjimkou Tuniska a Egypta, kde ale nastoupil k moci člověk z okolí bývalého prezidenta, což přece není změna – k moc dobrým výsledkům nevedlo. Cestu vidím spíš v kontinuálních, postupných změnách.
Jsou další alternativy?
Spoustu Íránců si přeje návrat krále, šáhovské rodiny Pahlaví, mnozí jim fandí. Vypráví si, jak se za krále měli všichni dobře – když si ale pustíte videa z Teheránu šedesátých let, v jaké absolutní a hrozné chudobě se žilo, to už z kolektivní paměti vymizelo. V případě rychlé revoluce nebudou zdaleka všichni změnami uspokojeni, ať už z náboženských, společenských, nebo ekonomických důvodů. Spousta Íránců by byla překvapena, jak může vypadat praxe kapitalistické společnosti na asijský způsob. Jak může vypadat společenský rozklad.
Kdo na toto dění bude mít vliv? Kdo je íránským partnerem v mezinárodní politice?
Čína, Rusko, Sýrie, Irák. A snaží se posílit partnerství s Indií.
Názor Západu váhu nemá?
Západ je od zrušení jaderné dohody JCPOA (zkratka Joint Comprehensive Plan of Action, pozn. red.) víceméně mimo hru. Heslem íránské islámské revoluce bylo: Ani Západ, ani Východ, naše vlastní cesta. „Ani Západ“ zůstalo, „ani Východ“ už moc ne. Zformoval se jakýsi východní blok zemí, které jsou nepřátelské vůči Západu, respektive z jejich úhlu pohledu je Západ nepřátelský vůči nim.
Je špatně, že budoucí směřování Íránu neovlivníme?
Jsou to složité otázky. Bavit se s režimem, který kritizujeme za to, že je špatný a nedodržuje lidská práva a chová se svévolně vůči vlastním obyvatelům? Nebo se s ním nebavit a nechat ho o samotě?
Znáte odpověď?
Na Írán byly uvaleny sankce v roce 1979 a žije pod nimi přes čtyřicet let několik generací Íránců. Země je odstrčená bokem a velká část populace zůstává v chudobě. Je otázkou, zda nezkusit i jiný přístup než Írán a jeho obyvatele odstřihnout. Žijí tam laskaví, přátelští lidé, kteří se aktuálně například nemůžou dostat k lékům.
Nejsem politolog, ale ze svých cest po Íránu vidím, že sankce zvládly především to, že špičky režimu jsou bohatší a bohatší a obyčejní lidé chudnou a chudnou. My se sankcemi snažíme donutit obyvatelstvo, aby svrhlo vládu, kterou nechceme. Jenže oni sice nemusí chtít vládu, ale třeba taky nechtějí válčit. V regionu bylo tolik válek, že se jich bojí. Každý člověk v Sýrii mi pověděl: Válčili jsme jedenáct let, už žádné další války nechceme, chceme mít klid.
Takže ne, neznám odpověď. Nemyslím, že existuje cesta, která není dlážděna trpícími lidmi.
S tím souvisí otázka, zda i vaše cesty do těchto zemí nejsou svého druhu podporou režimu.
Řeším to hodně a vnímám ten rozměr, zvlášť u Asadovy Sýrie. Na druhou stranu, když pak vidím, že místní žijí často v katastrofální situaci a jsou šťastní, když jim mí klienti přivezou nějaké peníze, tak jsem zatím stále spíš nakloněná tam turisty dál brát. Jen zlomek z celkového obnosu peněz jde režimu, ten vážně nežije z turismu. Pro řadu normálních lidí, co si chtějí opravit dům, jsou to naopak zásadní částky. Ale je to další etická otázka, kterou se nejen já zaobírám.
