Za tři dekády, po které podniká, se svět změnil k nepoznání. A jeho firma také. „Mám z toho fantastický pocit. Opravdu,“ rozhlédne se kolem sebe Stanislav Martinec. „Když jsem do Vizovic kdysi přišel, ve zbouraném družstvu se vyráběly boudy a buňky. A já si říkal: To přece v životě dělat nechci.“
Dnes tu funguje firma sofistikovaná, moderní, inovační. Možná i proto, že sem z blízkého Zlína stále doléhá baťovský étos, vize a velké sny. Právě ty reprezentuje Martincova společnost KOMA Modular.
V někdejším JZD vznikají špičkové modulární stavby, vyšší vývojová větev staveb kontejnerových. Ztělesňují rychlost, mobilitu, udržitelnost a cirkularitu. Vlastnosti, které jsou in. Ale také poskytují potřebný komfort, takže z nich vznikají školky, nemocnice i letiště.
„Loni měla jen KOMA Modular obrat kolem 840 milionů korun, celá skupina jde k miliardě. Zároveň má udržitelnou ziskovost. Dvacet let jsme v kladných číslech,“ těší podnikatele.
Martincův příběh už pravidelní čtenáři Forbesu znají, v průběhu let ustál mnohé krizové situace včetně drsné války v Čečensku, kam KOMA dodávala 300 kontejnerů pro vojenský kontingent, což vyžadovalo, aby se sám Martinec vydal na bojiště. Firma si zakládá na designu, spolupracuje s hvězdným architektonickým studiem Chybik+Kristof a investuje do výzkumu a vývoje. „Neděláme to primárně pro profit,“ zdůrazňuje Martinec, který ve svých šedesáti letech stále nehodlá končit.
Zároveň neskrývá, že pořád přemýšlí o důležitých křižovatkách. „To, co děláme, nás všechny nabíjí. Ale ta energie musí být nasměrována do správných budoucích projektů a dělat taková rozhodnutí v dnešní turbulentní době, to je hodně náročné,“ přiznává. A tak nešlo náš rozhovor začít jinak než válkou na Ukrajině.
Co se pro vás 24. února změnilo?
Samozřejmě mě to zasáhlo. Pohyboval jsem se v roce 1995 v čečenské válce, kde jsme byli přímo v bojích. Asi není mnoho lidí, kteří žili v ruském táboře mezi Rusy a Ukrajinci, co denně odcházeli na frontu. Nejsem naivní v tom, že by to byla věc v rukavičkách. Na jedné straně tam jsou zabijáci, na druhé mladí kluci, kteří do boje vůbec nechtějí jít. S těmi jsem se ráno potkával na nástupech.
Zároveň jsme v roce 2014 pomáhali Ukrajině a dodali ke Kyjevu čtyři bytové jednotky pro matky s dětmi, které se sem přestěhovaly z Luhanské oblasti. Jmenuje se to Otcův dům, teď je všechno prázdné.
Stanislav Martinec při otevírání domů pro uprchlíky na Ukrajině – kvůli válce jsou teď prázdné.
Co můžete dělat?
Říkám, že je už to pátá uprchlická vlna, na které se podílíme – začalo to jugoslávskou válkou a pokračovalo přes Sýrii, Afriku, Balkán a konflikt na Donbasu. Jednak se budeme soustředit na lokální pomoc. Zaměstnáváme několik Ukrajinců, jeden z nich řekl, že má doma rodinu, tak je zaměstnáme také. Ve druhé řadě máme setkání se starosty asi dvaceti okolních obcí. Nabídneme, že bychom jim rychle dokázali vyrobit moduly, třeba sociální zázemí.
Je možné pomáhat přímo na Ukrajině?
Dodávali jsme ledaskam, ale jak to vidím, tam to teď nepůjde. Mimochodem, už před válkou po nás polská firma poptala velké množství speciálních sanitárních modulů, vyrábíme jich teď přes třicet. Poláci se na invazi uprchlíků připravovali.
Nejsme jako Člověk v tísni v první linii, ale ve druhé ano. Máme know-how na domy pro uprchlíky, kteří by v nich mohli žít třeba dva až tři roky, než se situace ujasní – a dokonce by si pak mohli dům vzít a přesunout ho na Ukrajinu. Jen se musí úřady vzbudit!
Jak to myslíte?
Měli jsme na skladě modulární školku, někdo ji nyní za nákladovou cenu kupuje pro uprchlíky, ale úřednice začala dělat takové komplikace a chtěla tolik razítek, že to našeho obchodníka úplně setnulo.
Máme zkušenosti, máme několik typových domů vhodných pro uprchlíky. Mohou se za pár let rozdělat a převézt na Ukrajinu, cílem přece není, aby tady bydlelo trvale půl milionu Ukrajinců – cílem je, aby se vrátili, až to skončí. Nabízíme to vládě, hejtmanům.
Nabízíte know-how, nebo výrobu?
Obojí. Celé to nepokryjeme, ale jsou tu i další firmy, co třeba vyrábějí kontejnerové domy. My se soustředíme na modularitu, naše strategie je dělat sofistikovanější věci. Jako letiště.
Domy pro uprchlíky v německém Hamburku
Vy jste se zrovna vrátil ze Senegalu, kde stavíte hned dvě modulární letiště. To je unikát, že?
Naše vize zní – pomáhat lidem a obohatit svět. A tohle je další příležitost, jak si ji potvrdit. Tvrdím, že je to první realizované modulární letiště na světě, jiné jsem nenašel. Máme velký potenciál to dělat dál, roste to a vypadá to dobře. V Senegalu je to perfektní. Byl jsem nadšený. Pořád jsem plný dojmů. Když to zkrátím – měl jsem pocit, že se pomalu Evropa bude za chvíli stěhovat do Afriky.
Jako to myslíte? Že nám tam bude líp?
Ano. Nemyslím lidi, co by prchali před válkou, ale ty, u kterých už to přetéká. Příliš jsme si zvykli na věci, které západní civilizace postupně vygenerovala, a když jsou tyto hodnoty částečně napadeny a narušeny, covidem a teď válkou, jsme totálně vykolejení.
Jistě, v Africe mají spoustu problémů, ale všichni se usmívají, hodně funguje lokální ekonomika. Je to ode mě citové, dost čerstvé, pořád se aklimatizuji. Ale po příletu jsem řekl ve firmě na poradě, že za mě globalizace definitivně skončila. Že to byla špatná strategie tohoto světa.
Modulární letiště vznikající v senegalské pouštní krajině
V jakém smyslu?
Do Asie se investovalo obrovské množství peněz a bohužel velkou chybou západního světa bylo, že jsme technologie na nižší úrovni přesouvali do Číny, zamířilo tam obrovské know-how, které si oni přebrali, pak povýšili a dnes se všechno vyrábí tam. Naše závislost je příliš velká. Já si myslím, že bychom měli vyrábět každý ve svém okruhu a globálně by se měl přesouvat jen kapitál. Skončeme s vývozem západní kultury jinam.
Souvisí to i s dojmy ze Senegalu?
Za mě je Afrika kontinentem budoucnosti. Pořád tam děláme krátce, ale řadu informací načtete, nasajete. Růst populace je enormní a potenciál obrovský. Víte, kolik je průměrný věk v Senegalu? Osmnáct let. Takže kdo má perspektivu – my, nebo oni?
Řeknu vám jednoduchý příklad. V Evropě přišel covid a hodně investorů se stáhlo. Do toho přišel obrovský nárůst stavebních materiálů, Evropa svým způsobem začala přešlapovat.
V Senegalu vláda dokončila a otevřela národní fotbalový stadion, vedle je basketbalový stadion, prezident vyhlásil program na pět letišť, staví železniční rychlodráhy. Pro nás je Senegal lakmusový papírek, po otevření letiště se chce přijet podívat dalších pět afrických států.
Nemáte pak pocit, že z Evropy se stává bohaté muzeum, zatímco ryzí životní energie prýští jinde, právě v Africe, Asii?
Evropská civilizace má obrovskou historii a i Afričané ji uznávají, jakkoli máte v Senegalu na nejzápadnějším cípu Afriky ostrov Gorée, kam sváželi otroky z celého kontinentu a vozili je přes Atlantik, čímž Západ dostal velký šrám.
Evropa toho vybudovala hrozně moc, máme hodnoty a měli bychom si toho vážit. Ale neříkat, že západní přístup k životu je nejlepší. Udělejme si interní revizi toho, jestli máme právo tohle vyvážet. Můžeme náš model nabídnout, ale ne ho nutit všem na sílu. Vidíte, jak dopadl Afghánistán, Irák, arabské jaro. To vygenerovalo změny, ale také současnou Sýrii. Chybějí nám vůdci. Hlavně ti osvícení.
Nad čím dalším v tomto směru přemýšlíte?
Technologie nás svým způsobem ničí. Využíváme je na mnoho dobrých věcí, ale zároveň nás tak pohlcují, že už máme problém. Mám pocit, že jsme na vrcholu a teď z toho kopce půjdeme dolů. Lze s tím polemizovat, ale podle mě se to přehouplo do fáze, kdy bude důležité, jak se s technologiemi naučíme fungovat.
Ale že bychom byli muzeum, to si nemyslím. Jsme živí, je tu obrovské množství dobrých příkladů, vygenerovali jsme lidi, kteří změnili svět k lepšímu. To uznává a bude to uznávat Afrika, Asie i Jižní Amerika.
Modularita k tomu lepšímu patří. Co pro vás znamená?
Vždycky říkám, že abychom mohli dobře pomáhat, musíme být silní zevnitř. Proto vznikají nové produkty. Modularita jako taková a její principy jsou fantastické. Neskromně tomu říkám nová věda. Vymysleli jsme si i název modularitologie – zkuste si to, v Googlu nenajdete jediný odkaz. Za mě je to jeden z principů budoucího jednoduššího světa.
Zkuste to popsat, prosím…
Moduly jsou zelené a používají se v různých konfiguracích. Budoucností jsou modulární flexibilní farmy, modulární nájemní bydlení, celá modulární města. Posadíme moduly do přírody jako stromy, nic nenarušíme – dnes jeřábem, v budoucnosti dronem. Neděláte základy, jen se zavrtají šrouby do země a na ty dáme moduly. Tak můžeme stavět farmy tam, kde se to bude zrovna hodit. Nebo bytové domy, menší nemocnice, školy, školky.
Podívejte se na současnou situaci. Ideální by bylo, kdyby pan Švagr jako šéf státních hmotných rezerv řekl, že na skladech nebudeme mít jen léky a roušky, ale i moduly. Pak v případě krize jen pískneme, naběhnou vojáci a hasiči a bude se stavět tam, kde to bude potřeba a kde se budou uprchlíci pohybovat. Jsou to obrovské, fantastické výzvy.
Neměli byste už být jako firma větší? Nebo je to tak, že pokud byste od začátku cílili na obraty, nikdy byste se do současného stadia nedostali?
To jste řekl úplně přesně. Nikdy nebylo cílem dělat miliardy, začali jsme se třiceti miliony za rok a rostlo to tak, až jsme došli sem. Ta myšlenka je tak dobrá a tak nosná, že to, o čem mluvíte, vznikne. Perspektiva je vypočítána, modulární výstavba bude růst. Náš dlouhodobý holandský partner staví s německým investorem fabriku u Berlína vedle Tesly. Modularita začne svítit i v hi-techu.
Jak moc u toho chce být vaše firma?
Mně je šedesát let, ale energie mám hodně, firmu nemíním prodávat. Všichni si uvědomujeme, co jsme vybudovali, neradi bychom značku porušili. Ale pokud by do hry vstoupil opravdu velký investor a vznikla velká fabrika, obraty mohou jít do miliard. Doufám, že u toho ještě budu, že pomůžu.
Mojí ambicí není vydělat co nejvíc, spíš bych chtěl, abychom naše know-how přenesli do jiných oborů a jiných kontinentů. Takže vám to řeknu jinak: je možné, že taková fabrika vznikne v Africe. Vaše srovnání Evropy s muzeem je trochu tvrdé, ale je pravda, že v muzeu se fabriky nestavějí.
Když není vaší primární motivací zisk, tak co?
Jsme hodně inovační, investujeme. Marketing u nás není jen pro konkrétní produkt, popularizujeme modularitu jako takovou, vystupujeme na konferencích, budeme zřizovat Školu modularity a zvát lidi z jiných oborů, aby se přesvědčili, že je to pro ně zajímavé. Třeba ze zdravotnictví, zemědělství.
Foto Jiří Zerzoň
Designový třípokojový modulární dům Fashion line stojí 2,5 milionu korun bez DPH. Co je za vás jeho hlavní výhodou?
Jednoznačně rychlost. Cena ne, děláme ze stejných materiálů, paradoxně to může být i o něco dražší. Ale když něco dodáte o rok dříve, vyplatí se to. No a druhá věc je udržitelnost. Klasický dům postavíte a pak ho musíte buď zbourat, nebo rekonstruovat. My používáme jeden dům podle potřeb klidně na čtyřech místech, tím ušetříte obrovské peníze. Všechno můžete absolutně, kompletně recyklovat. Stavební materiál je dnes zčásti stavební chemie, což je deklarováno jako nebezpečný odpad. To nám planetu hodně zanáší.
Co dalšího chystáte?
Plánujeme v okolí zajímavé věci, třeba KOMA Valley, celé modulární město. Hodně se řeší seniorské domy a náš produkt M24 by měl sloužit jako novodobé, funkční, designové a architektonicky velmi zajímavě udělané bydlení. I to chceme v modulárním městě ve Vizovicích ukazovat.
Dole budou zázemí a služby, může to sloužit jako komunitní bydlení, kde se potkávají mladí se staršími. Je přínosné spolu komunikovat. Já se necítím jako starý člověk, ale mám toho dost za sebou, nejdu do všeho bezhlavě. Mladí ano a přeju jim i to, aby se spálili a poučili se. Hlavní je u toho neshořet.
Jak vás zasáhly nárůsty cen energií a stavebního materiálu?
Jsme zároveň i linková výroba a máme možnost se předzásobit. Když stavíte velký dům, teoreticky si můžete taky všechno nakoupit dopředu, ale moc se to nedělá. My máme takto nasmlouvanou ocel, na letošek máme zafixovanou energii. I tak ovšem všechno musíme přenášet do cen výrobků. Do toho inflace, tlak na mzdy, teď válka. Všechno se zdražuje, lidé znejistěli. Ale možná to bude v něčem i dobré.
V čem?
Že si uvědomíme: Tak si, ksakru, ceňme toho, co máme. Lidé už si moc nevážili práce, když jim někdo nabídl o tři tisíce víc, šli, a filozofie, kultura a strategie firmy se řešily málo. My máme vlastní firemní školu a víte, jaká se tam učí témata? Zdravý rozum, kritické myšlení, jak se chovat k informacím v dnešní době a fake news, druhé téma je finanční gramotnost.
Tím suplujete stát, ne?
Všechno si přednášíme sami pro naše lidi. Třetí téma je interní. TQK, Total Quality Koma. Ne vždy jsou totiž naše produkty takové, jak bychom si představili, proto jsme si začali dělat revizi vlastních procesů a zametat si tu – tak, jako by si měl udělat celkovou revizi Západ.
Jste přes to všechno optimistou?
Plánů máme moc a osobně vám můžu říct, že se obrovsky těším. Mě tohle nezlomí. Ve válce jsem byl – a nějaký covid… Sorry. Nechci se tím nechat pohltit, snažím se do hlavy dnes a denně dostávat kritické myšlení, hodně čtu, chci si udělat na věci svůj názor. To hrozně přeju všem lidem. Ať si udělají vlastní názor. A ať neztratí sny!
To se podle vás děje?
Slýchám to poslední dobou často, mnoho lidí jde ze dne na den. Afrika mě nabila energií i proto, že jsem si zase vzpomněl na dálky. A na myšlenku, že správné lodě nedělá ten, kdo na ně má návod, ale právě ten, kdo má rád dálky a moře. Přeju všem, aby snili o tom, že se někam dostanou, že se svět vylepší, propojí, že se civilizace budou navzájem uznávat. Že třeba my do té Afriky předáme naše znalosti z modularity.
