skip to main content
Český byznys

Když jsem firmu zachránil ve válce, nepoloží mě McDonald’s. Příběh vizionáře z Valašska

Forbes slaví v listopadu desáté narozeniny. Připomeňte si s námi některé z mimořádných příběhů a rozhovorů, které jsme za tu dobu vydali – a dalších jedenadvacet pak najdete v našem tištěném speciálu Forbes 10.

Předplatné Forbesu

Svou firmu chtěl už od patnácti. I když to bylo ještě v hlubokém socialismu, kdy všechno patřilo všem a představu vlastního podnikání mohl mít Stanislav Martinec leda jako mentální cvičení.

„Až si říkám, jak jsem na to přišel, když táta byl topič a máti dělnice v Tonu,“ přemítá v zasedačce a obklopuje ho fabrika s 250 zaměstnanci, která letos se svými sestrami ve skupině udělá obrat k miliardě korun.

Splnění klukovského snu si může Martinec odškrtnout. Na kraji Vizovic v uplynulých pětadvaceti letech vybudoval podnik Koma Modular, kde vyrábí obytné kontejnery.

Nepředstavujte si ale obyčejné unimobuňky – tohle jsou celkem sofistikované moduly, ze kterých Koma po celé Evropě i v zámoří staví hotelové domy, školy, sociální bydlení, ale taky showroomy a kanceláře.

Odsud, z valašské výrobní linky, před dvěma lety sjel i pavilon, který Česko reprezentoval na světové výstavě Expo 2015 v Miláně. Futuristickou modulovou stavbu z bílého plechu tehdy navštívily dva miliony lidí a vzbudila mezinárodní ohlas – získala i medaili za architekturu.

„Porotu tehdy nadchlo, že je to stavba snadno rozložitelná, že celý dům můžete rozebrat na samostatné bloky, naložit na kamion a odvézt o tisíc kilometrů dál, kde ho zase složíte. Spoustu pavilonů totiž po Expu prostě jenom zboří,“ vysvětluje Martinec.

Rozebrat, převézt a sestavit, to je podstata modulární architektury, která šestapadesátiletého podnikatele začala fascinovat už před lety. A tenhle pavilon z Expa, stavba z kontejnerových modulů za sto milionů korun, je jenom jedním dílem stavebnice Martincova výjimečného příběhu.

Jeho první dějství vygradovalo ve válce. „V roce 1995 jsem měl sto zaměstnanců a žádné pořádné zakázky, zato dluhy, těch bylo dost. Dělali jsme jednoduché obytné kontejnery, takové ty, co vidíte na stavbách pro dělníky. Ale s firmou to šlo od desíti k pěti,“ přiznává Martinec.

„Měli jsme problémy i s kvalitou, protože většinu prací, co si dnes děláme sami, jsme zadávali u jiných firem a tady jsme jen montovali komponenty. Ceny jsme neměli dobré a chyběla nám obchodní síť,“ vzpomíná na to, jak Koma začínala, a uteče mu přitom táhlý, skoro útrpný povzdech. Slabá chvilka štíhlého a vysokého podnikatele se vzhledem askety hned rozesměje.

„Ale víte, ono to tehdy fakt bylo těžké,“ pokračuje s úšklebkem. „Měl jsem svoji firmu, ten splněný sen, a musel se každé ráno přemáhat, abych vůbec šel do práce. To byla doba kotrmelců, Koma byla papírově už za hranicí krachu,“ říká Martinec.

„Já se tehdy každé ráno sprchoval ledovou – vlastně to dělám pořád, už od vojny –, ale tehdy jsem se sprchoval každé ráno dvakrát. Abych se vůbec vzpamatoval a mohl fungovat,“ přibližuje své někdejší rozpoložení.

V té době přišla do Vizovic poptávka z Ruska. Jejich armáda chtěla vyrobit 300 kontejnerů pro vojenský tábor, který se měl odvézt do Čečny. „Pro nás to byla v tu chvíli strašně důležitá zakázka, která firmu živila půl roku,“ konstatuje Martinec.

Jenže než v Komě kontejnery vyrobili, začala v Čečensku válka. Podnikatel stejně do Grozného odjel, smlouva byla smlouva a firma musela kontejnery ruským vojákům doručit a namontovat, aby dostala zaplaceno. „Byl jsem tam třikrát a vždycky jen na pár dnů nebo týdnů, ale i tak to byl obrovský šok, civilizační a morální,“ říká.

Čečna mě hodně ovlivnila.

První věc, kterou udělal, když se z Grozného vrátil, bylo sepsání závěti. „Čečna mě hodně ovlivnila. Zastřelili mi tam ruského kamaráda, viděl jsem tam za krátkou dobu hrozně moc utrpení. Smutné ale je, že trochu otupíte, že si zvyknete,“ vypráví Martinec.

V Grozném taky poprvé viděl válečné uprchlíky. Chodil po zuboženém městě, kde lidé neměli ani střechu nad hlavou, nevěděli, kde budou večer spát, báli se o život. „Ale zároveň z nich cítíte takovou tu bazální odvahu, že někde v sobě najdou sílu se s tím vším porvat,“ fascinovalo ho.

A tak se s válkou rval také a do Čečenska se vracel. Doma měl sice manželku a dvě malé dcery – ale taky firmu s dost velkými dluhy. A tenhle kontrakt to pomohl vyřešit, i když místy musel valašskému podnikateli připadat jako smlouva s ďáblem.

„Nejtěžší bylo, když zaútočili přímo na náš tábor. Sice jsme od Rusů měli ochranku, ale ta mi v tu chvíli jen dala samopal do ruky a ukázala mi, ať zalehnu do zákopu. A tak ležíte se samopalem v ruce, kolem vás se střílí, vy myslíte na to, že v tom zákopu proti vám jsou taky živí lidé…“ Martinec se zastaví, o válce už mluvit nechce. „Stačí, že na to myslím každý silvestr, když se rozjedou ohňostroje.“

Čečenská mezihra, jakkoli krátká, firmu ovlivňuje i po dvaceti letech. Pomohla Komě překonat první krach a otevřela Martincovi oči. „Celé to pro mě bylo obrovské probuzení. Proto taky dnes děláme humanitární projekty, každý rok na vlastní náklady něco vybudujeme,“ připomíná.

Reklama

Loni postavili na Ukrajině za několik milionů centrum pro matky s dětmi a pro lidi, co ve válce na východě země přišli o domov. Teď mají projekt v Moldavsku. Dozvuky Grozného ale Martincovi pomohly prokousat se i druhým krachem, do kterého Koma spadla na přelomu tisíciletí.

„Zavinil jsem to tehdy špatnou strategií,“ popisuje Martinec. Napřed vše vypadalo růžově – Koma vyhrála zakázku na stavbu velkoobjemových modulů pro McDonald’s v celé střední a východní Evropě. „Obrovská příležitost, říkal jsem si. Ale nakonec nás to skoro položilo.“

Koma měla tehdy stavět pět set McDonaldů a věnovala vývoji kontejnerového řešení hodně času i peněz, pořídila novou výrobní halu… Jenže přišla nemoc šílených krav. „My postavili pět McDonaldů a centrála celou expanzi stopla, protože lidi přestali na nějakou dobu hamburgery kupovat,“ vypráví Martinec dnes už celkem bez emocí.

Ještě v roce 2003 měla firma dluhy přes sto milionů korun.

Spíš zdůrazňuje, jak cenná to byla lekce. V Komě se naučili dělat složitější moduly, spojovat kontejnery tak, aby vznikl vzdušný prostor, začali přemýšlet jinak, nasměrovalo je to k modulární architektuře. „Takže toho nelituju,“ říká.

Lekce to nicméně byla zaplacená dost draze: ještě v roce 2003 měla firma dluhy přes sto milionů korun. „To bylo dlouhé období, kdy jsem to podle všech výpočtů měl zabalit. Ale nešlo to. Manželce jsem se snažil vysvětlit, že bych se firmy jen těžko mohl vzdát. Že když jsem Komu poprvé zachraňoval ve válce, nemůže mě teď položit na kolena McDonald’s.“

Druhá klinická smrt navíc Komu dost změnila. K lepšímu. Martinec ve firmě zavedl informační systém, přesné kalkulace a taky zásadu, že podnik už nikdy nebude pro jednoho zákazníka vyrábět víc než třicet procent svojí produkce. Rozjel výrobní linky po vzoru automobilek a Koma v době růstu investovala do technologií.

Navíc se Martinec začal jezdit dívat do světa, jak místo unimobuněk vyrábět kontejnery pro modulární architekturu. „Tam byli o deset let dál. Uvažovali o dočasných a transportovatelných stavbách úplně jinak. Mělo to design, myšlenku. A já se to chtěl taky naučit,“ říká muž, kterému rovněž došlo, že firma potřebuje i impulzy zvenčí, čerstvou energii.

Začali proto ve Vizovicích každoročně pořádat soutěž pro mladé architekty. Loni už se do ní přihlásilo 170 nadějných talentů od Austrálie po Chile. Jedním z prvních výherců soutěže se před deseti lety stal mladý student architektury Michal Krištof, který se později spojil se svým spolužákem Ondřejem Chybíkem. Tohle duo zanechalo v Komě zatím největší stopu mladé krve.

Společně pro firmu navrhli novou modulární jídelnu – pro Martince a oba architekty to bylo skoro osudové setkání. „Jídelna Komy je náš první realizovaný projekt, bylo nám teprve něco přes dvacet a už jsme se dostali ke stavbě z modulů za pětadvacet milionů korun. Tak začal náš ateliér Chybik+Kristof,“ dodává Michal Krištof.

Pár let po jídelně ale přišlo mnohem větší sousto: výstavní pavilon milánského Expa. Martinec kvůli němu znovu spojil síly s Krištofem a Chybíkem a společně dostali projekt od českého státu na starost. Tu story už dál znáte – Milán a Expo 2015 přinesly obrovský úspěch, mezinárodní ocenění, uznání od architektonické komunity.

„Ten pavilon teď odpočívá složený u nás ve skladu, čeká na svůj druhý život,“ usmívá se spokojeně Martinec, když se prochází po areálu své firmy. Teď zrovna dost zabláceném a obestavěném kontejnery s kancelářemi, odkud už několik měsíců Komu provizorně řídí. Podnik totiž čekají velké změny – a zase v tom mají prsty i Chybík s Krištofem.

Nechce se spokojit se standardním řešením jako konkurence.

„Kluci pro nás navrhli nové vývojové centrum, budou to kontejnery částečně zapuštěné do země, takový open space, který bude plynout mezi terénem. Designový Hobitín,“ vysvětluje Martinec.

Zbourali kvůli tomu ředitelskou budovu, na jejím místě bude stát pavilon z Expa, do něj Koma přestěhuje svoje sídlo a taky nově vznikne centrum modulární architektury – prostě akce kulový blesk. Z podnikatele úplně sálá nadšení, když popisuje, jak na okraji Vizovic vybuduje prostor, který bude otevřený i veřejnosti.

„Martinec je ve svém oboru vizionář, rád oslovuje architekty, proto se nám s ním dobře pracuje. On by mohl valit jenom unimobuňky, uživilo by ho to. Ale jemu to nestačí, nechce se spokojit se standardním řešením jako konkurence, chce něco víc,“ říká o majiteli Komy Ondřej Chybík.

„Dostat modulární architekturu na vyšší standard, ukázat, že z kontejnerů jde postavit i galerie nebo pěkný hotel, nejenom sociální bydlení nebo kontejner pro dělníky,“ dává příklady. To už navíc nejsou jen Martincovy vize, ale i byznysová realita. Největší zakázka, kterou Koma letos získala, je na hotelový dům uprostřed Paříže, celý postavený z kontejnerů. Stát bude na břehu Seiny, složený z 220 kusů velkých jedenáctimetrových modulů.

Předplatné Forbesu
Forbes 10
Speciální vydání

„Pro nás je to velký deal, projekt za 125 milionů korun, který je hodně technicky náročný a taky prestižní. To se nám líbí, protože se nám podařil takovýhle zářez hned v prvním roce, co jsme na francouzský trh vstoupili razantněji,“ usmívá se Martinec.

Zkraje roku čeká Komu ve Francii ještě jeden projekt, stavba luxusního modulového hotelu za desítky milionů. Jen za první rok se podle něj Francie vyrovná tržbám, které dělají v Německu, na jejich nejsilnějším trhu. Tam teď několik let po sobě měli velké zakázky na azylové bydlení pro uprchlíky.

Zahraniční trh Komu živí. Kromě Francie a Německa hlavně Belgie, Nizozemsko a Skandinávie. Tržby celé skupiny, kterou Martinec vlastní – kromě výrobní Komy Modular to je ještě Koma Rent, která moduly pronajímá, potom slovenská a rakouská pobočka a taky firma na fasády Dosting, kterou Martinec akvíroval na jaře –, se letos poprvé přehoupnou přes miliardu korun.

Česko se na tržbách podílí jen málo, osmdesát procent kontejnerů vyrobených v Komě odjíždí z Valašska na kamionech, vlacích nebo lodích do Evropy a do zámoří, kde z nich dělníci Komy dům během pár dní poskládají jako ze stavebnice.

„Máme moduly na Blízkém východě, v Mexiku, Mongolsku nebo Indii,“ vyjmenovává Martinec. „A mě hrozně těší, že se firmě daří. Ne proto, že vydělávám dobré peníze, ale protože mi to dává svobodu. Že už nemáme dluhy, že nemusíme bojovat o přežití. Že teď je čas plnit si svoje sny.“

Text původně vyšel ve Forbesu 10/2017.