Režisér Vít Klusák o svém novém filmu Velké nic napsal, že během jeho sledování si lidé v hlavě konstruují ještě další film o tom, co během pandemie zažili oni sami.
Není to nepravda. Já jsem třeba film viděl v pražském butikovém kině, které jsem na začátku roku 2020 pomáhal rozjíždět, abychom ho těsně před slavnostní otvíračkou zase zakonzervovali.
Klusák se se svou režijní i životní partnerkou Marikou Pecháčkovou někdy v tu dobu vydal poprvé do ulic a pak dva roky s kamerou sledoval, jak se Česko potýká s pandemií.
Výsledek, jenž právě míří do kin, vlastně kopíruje křivku nálad, které ji v Česku provázely. Začínáme u horlivého šití roušek, kdy si lidé pomáhají „jako o povodních“ a prázdnota dnů bez zaběhnuté rutiny ještě voní atraktivní novotou.
Profesionální sportovce humorně trénující v domácích podmínkách ale rychle střídají frustrovaní doktoři, podle nichž nikdo ve vedení země neumí nic rozhodnout, proto by vlastně byla nejlepším zřízením diktatura. Brzy začnou umírat první lidé, na náměstích se demonstruje a zjeví se i žena jménem Jana Peterková.
Většina mluvčích ve filmu se v různých fázích pandemie shoduje nad tím, že selhává krizové řízení, Klusák ale překvapivě příliš nestartuje přímo proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi, jakkoliv by se to z jeho předchozích mediálních výstupů dalo očekávat.
Kritici tohoto režiséra někdy zmiňují, že ve svých filmech příliš upozorňuje na sebe, když se staví doprostřed svých inscenovaných situací, tady ale sebe vyloženě upozaďuje, snad aby vynikla absurdita místy až formanovských výjevů z front, parků i call center, kde se lidé snaží popasovat s vládními nařízeními.
Ano, umřely tisíce lidí, ale také se bizarně tleskalo z okna zdravotníkům, Gal Gadot a další celebrity nám ze svých hollywoodských panství zpívaly pro zmírnění lockdownu Imagine a ze všech citylightů jsme pořád četli, že „všichni jsme v tom společně“, za což jste trochu litovali hlavně copywritery v pražských reklamkách, kteří to museli psát tak desetkrát za den pro celé portfolio klientů.
Ono ale i Velké nic je ve výsledku jen prodlouženou rukou onoho do zemdlení omílaného hesla, podle nějž to „společně zvládneme“, a které tady podtrhuje svižné, tragikomické, barvité panorama covidových zážitků, v nichž se smrt mísí s legrací.
Celé to podepírají majestátní černobílé širokoúhlé záběry kameramana Adama Kruliše, jenž v různých prostředích neztrácí ze zřetele žižkovský vysílač jako jakýsi pevný bod či maják, i střih Ondřeje Nuslauera, díky němuž film ve svém tempu nezaškobrtne.
Není to tak „nic“, ale je to taky trochu málo, protože jde o další titul, který má za cíl hlavně „otevřít debatu“ po projekci, jak ostatně tvůrci v propagačních materiálech sami uvádějí. Ano, i vám možná jako mně v Albertu na Floře markovala banány ta herečka z Ulice, podobně jako tady pracuje operní pěvkyně v Penny Marketu. Jenže co z toho?
Ne že by Klusák s Pecháčkovou hloubku nehledali. Jedním z výrazných mluvčích ve filmu je pohodlně rozvalený glosátor, již zesnulý profesor Karel Vachek, který mimo jiné říká, že nás pandemie všechny zastavila, abychom zjistili něco o nás samotných, co nám jinak v neustálém poklusu uniká.
Klusák s Pecháčkovou to „něco“ bohužel nevyhmátli. Ona operní pěvkyně mluví o tom, že nyní skutečně v plnosti prožije okamžik, ale na to, aby film třeba zrovna tenhle pocit zprostředkoval, je příliš žoviální a ve vleku zobrazovaných událostí si až skoro říkáte, jak skvělé jsou filmy, které nepotřebují žhavé společenské téma, aby o něčem vyprávěly.
Tvůrci se ke konci stále častěji chytají své asi nejvýraznější postavy, zmíněné protivládní aktivistky Peterkové, kterou následují nejen na náměstí, ale i do jejího soukromí. Naštěstí ji nemoralizují, to totiž mohou udělat (a už i udělaly) soudy. Tato žena tak není jakýmsi dalším Daliborkem z jednoho z předchozích Klusákových snímků, přesto se jí filmaři pod kůži tak úplně nedostanou.
Když už jsme u těch předchozích Klusákových filmů, je vlastně docela sympatické, že novinka patrně nemá ambice se stát oním „produktem“ jako V síti, o němž se už od určité míry nedalo přemýšlet jako o filmu, ale spíš jako o osvětově merchandisingovém projektu o tom, že se na internetu děje „cosi strašného“.
Velké nic si patrně nebude uzurpovat pozornost podobně agresivním způsobem. Pokud ale platí, že historii pochopíme až zpětně, je tenhle film jen takovým nadechnutím předtím, než snad konečně zazní něco podstatného.
