Je mu teprve dvaadvacet a už dokázal pobláznit svým historickým románem Lázár celý svět. Švýcar Nelio Biedermann je jedním z nejzajímavějších mladých autorů světové beletrie, kterého někteří kritici přirovnávají k Thomasu Mannovi. Srdce čtenářů dobývá strhujícím příběhem o vzestupu a pádu maďarské šlechtické rodiny během dvacátého století. Inspiroval se přitom životem svých předků.
Jen za první čtyři měsíce od vydání se prodalo přes dvě stě tisíc výtisků této knihy, která 29 týdnů vedla žebříček nejprodávanějších knih v Německu. Během pár měsíců se Lázár přeložil do 25 jazyků, dnes už je přeložený do třiceti a vyšel ve třech desítkách zemí světa.
Román získal prestižní cenu Independent Booksellers‘ Prize a chystá se i jeho převedení na filmové plátno. Uznávaný režisér Tom Tykwer, který má na kontě například film Lola běží o život nebo sérii Babylon Berlín, si už na příběh plný sexu, traumat i touze uniknout osudu zajistil filmová práva.
Biedermannovu knihu doporučují i takové osobnosti, jako je Patti Smith nebo popová hvězda Dua Lipa. Nyní knihu vydalo nakladatelství Prostor v češtině v překladu Michaely Škultéty.
„Na okraji temného lesa spočíval dosud sníh zesnulého století, když Lajos von Lázár, průsvitné dítě s vodově modrýma očima, poprvé spatřil muže, jehož měl ještě dlouho po jeho smrti pokládat za svého otce,“ zní první věta mimořádně čtivě napsaného románu, který jako by se dotýkal magického realismu.
Teď její autor Nelio Biedermann sedí u stolu ve světlém bytě, v němž v Curychu bydlí s přítelkyní a sestrou, a usmívá se na obrazovku. Přijet na rozhovor do Prahy by nyní mladík, který se letos dostal do evropského výběru Forbesu 30 pod 30, kvůli nadupanému programu bohužel nezvládl.
Na jedné straně je studium germanistiky na univerzitě v Curychu, psaní další knihy a na té druhé mezinárodní turné a čtenářská setkání v USA, Velké Británii, ale i Indii nebo Kolumbii.
„Překvapilo mě to. Měl jsem o spisovatelích romantickou představu, že člověk jen sedí, píše, pak vyjde kniha, autor dá dva rozhovory a zase píše. Realita je hodně jiná, rozhovorů a organizačních věcí je spousta a zabírá to hodně času. Pořád je pro mě ale zásadní, abych si našel čas na psaní. Píšu každý den,“ říká usměvavý muž v červeném tričku a s výrazným stříbrným řetízkem kolem krku.
Mluví rozvážně, jemně a zdvořile. Jako by se vymykal představě o mladé generaci, uspěchané, roztěkané a zabrané do virtuálního světa a technologií.
Mimochodem, technologie… Nelio Biedermann celou svou rodinnou ságu napsal nejprve v ruce. Na papír. O tom, jak ho to napadlo, proč nechce být označovaný za zázračné dítě a proč si myslí, že s historickým románem slaví úspěch na celém světě, promluvil v rozhovoru pro Forbes.
Opravdu jste celou tu ságu napsal nejdřív na papír? Proč?
Opravdu to tak je. Mou první knihu jsem totiž psal na počítači, ale pořád jsem se zasekával. Tak jsem zkusil pokračovat rukou a pomohlo mi to přepnout se do jiného tvůrčího režimu. U druhé knihy jsem si řekl, že to tak udělám od začátku. Funguje to mnohem lépe. Celý proces je pomalejší. Na počítači někdy píšu rychleji, než stíhám přemýšlet. Navíc je krásné vidět, jak kniha fyzicky roste.
Foto Ruben Hollinger
Foto Prostor
Ale na papír píšete jen náčrt?
Ne, je to kompletní text, věta po větě. Pak to vždycky druhý den pouze přepíšu do počítače a jen měním nějaké drobné formulace. Ale příběh je hotový.
Čím píšete?
To je jedno, nějaké pero, ale musí psát černě.
Vaše kniha se řadí mezi bestsellery ve všech možných zemích. Čím to je, že funguje takhle univerzálně?
Člověk nikdy přesně neví, proč to někde funguje a jinde ne. Například v Nizozemsku je kniha trvale na prvním místě v žebříčku bestsellerů a já netuším proč. Určitě to souvisí s dobrou prací tamního vydavatele, ale i s prostým štěstím. Sám jsem byl zvlášť nervózní v Maďarsku, kde kniha vyšla nedávno. Nevěděl jsem, jak ji tam lidé přijmou, protože ten historický příběh samozřejmě důvěrně znají.
Nakonec měla skvělý ohlas, hodně se o ní mluví a v Budapešti se dokonce chystá první divadelní adaptace, což je skvělé. Proti tomu v USA je také velmi úspěšná, ačkoli tam tuto historii pochopitelně znají mnohem méně než my v Evropě. Možná je to tím, že v dnešní neklidné době v USA lidé v historických paralelách hledají odpovědi.
Když jste knihu dopisoval, dokázal jste si představit, že bude mít takový úspěch?
Vůbec ne. Když něco dopíšu, v první chvíli se mi to většinou moc líbí. Jenže ten pocit rychle vyprchá a hned si začnu říkat, že to nestojí za nic. To se stalo i u této knihy, takže moje očekávání byla velmi nízká.
Sice jsem už rok před vydáním věděl, že se ještě před německým vydáním prodalo přes dvacet zahraničních licencí, takže mi bylo jasné, že to bude velké, ale pořád existovalo riziko, že kniha sice vyjde všude, ale propadne. Že to způsobí takový poprask a bude se o tom tak široce diskutovat, to mě nenapadlo ani ve snu.
Jak se vám vlastně podařilo získat tak renomované nakladatelství v Německu a tím i cestu dál do světa?
Poslal jsem text jedné literární agentce z Curychu, která to poslala německým vydavatelům, a kniha šla do aukce. Přihlásilo se sedm nakladatelství. Bylo to neuvěřitelné, protože u mé první knihy bylo těžké někoho najít a najednou jsem si mohl vybírat. Nakonec jsem se rozhodl pro Rowohlt Berlin.
Co takový úspěch udělá s egem a sebevědomím? Srovnávají vás s Thomasem Mannem, píše se o vás, že jste zázračné dítě. Jak to vnímáte?
Ta srovnání jsou moc pěkná, ale neberu si je k srdci. Nikdy bych se sám neoznačil za nového Thomase Manna. Ale chápu, že když do jakéhokoli oboru přijde někdo nový, je normální, že ho hned začnou srovnávat s matadory, funguje to tak ve sportu i v umění.
Taky vím, že tohle rozhodně není moje nejlepší kniha. Bylo by smutné napsat své životní dílo v jednadvaceti nebo dvaadvaceti letech a pak už se jen zhoršovat. Cítím, že se stále mohu posouvat, a vidím posun i mezi svou první a druhou knihou. Jsem sebekritický, vidím, co šlo udělat lépe, a to mě nutí začít psát novou knihu. Moje ego se nezměnilo, ale sebevědomí mi stouplo. Ne kvůli chvále zvenčí, ale kvůli tomu, že jsem dokázal úspěšně napsat příběh, který jsem tak dlouho nosil v hlavě.
Foto Ruben Hollinger
Psal jste knihu pro vaši rodinu? Předky, kteří museli uprchnout z Maďarska do Švýcarska?
Věnování typu „Pro mou rodinu“ jsou vlastně vždycky trochu lež, protože člověk nikdy nepíše pro někoho jiného, ale vždycky pro sebe. V mé knize je sice napsáno „Pro mou rodinu“, jelikož jde o naši rodinnou historii a jsem jim za ni vděčný, ale nepsal jsem to pro ně. Psal jsem to jednoduše proto, že mě proces psaní neskutečně baví.
Knihu jste psal na cestách po celém světě. Odráží se v textu nějak to, kde jste zrovna pobýval?
Myslím, že ne. Ale zjistil jsem, že cestování je pro psaní ideální stav. Běžný každodenní život je pro umělce těžký, člověk musí řešit e-maily, rozhovory, nákupy, úklid. Když cestujete, nemusíte dělat nic z toho. Vypadnete z rutiny. Přes den jsem objevoval města a večer si sedl k psaní. Na text jsem mohl myslet celý den.
Člověk je na cestách vnímavější, víc pozoruje detaily a to se pak přenáší do textu. Bezprostřední okolí ale děj nemění. Knihu jsem sice dopisoval v Mexiku, ale v příběhu byla zima a děj se odehrával ve východní Evropě. Ten fyzický odstup od domova mi ale velmi pomohl.
Psaní knih nebývá oborem, kde se dají vydělat velké peníze, ale s takovým úspěchem, jako se povedl s Lázárem, to už asi jde, ne?
Ano, například ve Švýcarsku jsou odhadem tak čtyři autoři, kteří se dokážou uživit čistě prodejem samotných knih. Díky této knize momentálně patřím mezi ty, které prodej knih uživí, za což jsem velmi vděčný, protože to usnadňuje život. Pro srovnání, moje první kniha se na poměry malého nakladatelství a debutu prodávala docela dobře, ale se všemi čteními mi vynesla dohromady asi deset tisíc franků. Z toho se žít nedá. Teď jsou ty částky najednou úplně jinde.
Kde? Kolik jste si posledním románem vydělal?
Přesné částky zmiňovat nesmím, ale pro představu: v Německu se od září do prosince prodalo téměř dvě stě tisíc kusů a moje autorská odměna je zhruba dvě eura za knihu. K tomu dostávám zálohu za každý zahraniční překlad, ty se samozřejmě liší, rumunský nakladatel si nemůže dovolit takovou zálohu jako nakladatel v USA. Pak mám příjmy ze čtení a turné, a pokud se natočí film, budou to další peníze. Pro mě jako pro studenta, který žije skromně v bytě s přítelkyní a sestrou, jsou to obrovské peníze.
Dobře, ale co s těmi penězi děláte? Splnil jste si nějaký sen?
To ani ne, investuju je. Já vlastně ani nevím, co velkého bych si měl koupit. Nejraději utrácím za cestování. Ale ani na cestách neutrácím víc než dřív, protože většinou jezdím s lidmi, kteří stále studují nebo mají brigády, a přizpůsobuji se jim. Je skvělé, že teď můžu občas někoho pozvat. Můj životní styl se ale moc nezměnil.
Co říká vaše rodina na takový úspěch?
Jsou nesmírně hrdí. Viděli, že psaním trávím hodně času, několik hodin denně, přesto nikdo nečekal, že to nabere takové rozměry. Oni mě samozřejmě nedokážou hodnotit objektivně, pro ně je dobré všechno, co udělám. Je ale zajímavé, že nemají s psaním vůbec nic společného, oba pracují v cestovním ruchu. A tak se všichni v rodině trochu diví, kde se to ve mně vzalo.
Setkal jste se s kritikou, že někdo tak mladý, narozený až v tomto století, píše o dávné minulosti?
Pár kritických hlasů se objevilo, ale je to legitimní otázka. Většinou se však objevovala ještě předtím, než lidé knihu vůbec četli. Hodně věcí se dá zkrátka dohledat a zrekonstruovat. Navíc pro mě bylo důležité nesnažit se psát tehdejším stylem, autoři, kteří v té době žili, by to udělali lépe. Já se na tu dobu dívám z dnešní perspektivy.
Foto Ruben Hollinger
Mohu do textu zapojit moderní diskurzy, přemýšlet o tehdejším pojetí maskulinity, o sexuálním násilí v té době, o věcech, které se tehdy takto otevřeně psát nemohly. Hlídal jsem si, aby historická fakta seděla, ale nikdy jsem netvrdil, že vím, jaké to tehdy přesně bylo.
Hodně lidí může mít nyní pocit, že se uzavírá jedna epocha. Může být právě to důvodem, proč má váš poslední román takový úspěch?
Myslím, že přesně tak to je. Než kniha vyšla, pořád se mě ptali, proč píšu o minulosti a jestli tím neutíkám od reality. Já ale věřím, že ohlédnout se zpět je klíčové. Uvědomit si, že podobným vývojem už lidstvo prošlo a neskončilo to dobře. Říká se, že historie se neopakuje, ale rýmuje.
Dnes nezažíváme navlas totéž co před sto lety, ale ty rýmy tam jsou. Lidé cítí, že končí éra stability. V západní Evropě jsme měli od druhé světové války obrovské štěstí na klidné období, vývoj směřoval k lepšímu. Tenhle pocit jistoty už ale mnoho lidí nemá, a proto v mé knize vidí ty paralely a je jim to blízké.
Bude vaše další kniha zase z historie?
Nechci být konkrétní, ale mohu prozradit, že se odehrává v současnosti. Moc se na to těším, protože psát o přítomnosti pro mě bylo dosud velmi těžké.
Opravdu? Jak to?
Minulost sice vyžaduje hodně rešerší a nemůžete se opřít o vlastní zážitky, ale je uzavřená. Víte, co bude následovat, vidíte dějinné souvislosti. V současnosti tu jistotu nemáte, nevíte, co přijde za měsíc. Tahle nepředvídatelnost mě u témat ze současnosti dlouho brzdila.
Jaké máte nejbližší plány?
Čeká mě spousta akcí, jako literární festival Louisiana v Kodani, na podzim mě čekají cesty do několika zemí s mou knihou. Ale hlavně chci dál psát. To je pro mě nejdůležitější. Je to zvláštní. Jakmile knihu dopíšete, pro vás ten příběh skončí a začne zajímat ostatní. Vy už ale v té době žijete v úplně jiném příběhu. A já v něm chci prostě žít dál.
