O této zemi teď hovoří každý, zároveň z ní skoro všichni odcházejí, ba prchají: vojáci, diplomaté, tlumočníci… Kdo ale v Afghánistánu plánuje zůstat, je česká humanitární organizace Člověk v tísni. „Mělo a má smysl tam být. Zajišťujeme lidem slušnější standard i obživu,“ říká Tomáš Kocian, regionální ředitel této organizace pro oblast Blízkého východu.
Člověk v tísni náleží k nemnoha českým stopám se skutečně globálním dosahem. V čarokrásné a zároveň konflikty zmítané zemi působí přesně dvacet let, teď na pomoc Afghánistánu vypsal mimořádnou veřejnou SOS sbírku a okamžitě uvolnil milion korun z Klubu přátel Člověka v tísni.
„Když to hodně zjednodušíme, měsíční podpora vypočítána jako minimální částka na přežití pro šestičlennou rodinu činí 180 dolarů, zhruba čtyři tisíce korun. Takže milion korun pomůže 250 rodinám,“ přibližuje Kocian.
To je hodně? Je to málo? „Je to kapka v moři, nicméně velmi důležitá kapka. Jakákoli pomoc je potřeba,“ říká muž, který v Afghánistánu strávil přibližně dva roky života.
Tomáš Kocian z Člověka v tísni
Tomáš Kocian z Člověka v tísni
Institucionální peníze z grantů totiž tak rychle k dispozici nejsou a nebudou. „Všechno je ve velkém chaosu a důležité je ukázat, že jsme schopni pomoci lidem, co se ocitli v nouzi. I kvůli logistickým problémům bude pomoc převážně finančního charakteru. Obecně je to nejpřijatelnější a lidmi i nejvíc oceňovaná forma pomoci,“ vysvětluje Kocian.
Člověk v tísni za dvacet let pod Hindúkušem pomohl stovkám tisíc lidí a postavil či opravil tisíce domů, stovky škol a klinik. Působí hlavně v metropoli Kábulu a v severní části země v okolí města Mazáre Šaríf. Což je ostatně místo, které Kocian ještě před třemi měsíci navštívil.
Jak to tehdy v Afghánistánu vypadalo?
Přijel jsem asi po sedmileté pauze a nevěřil jsem svým očím. Město se strašně zvedlo, byl jsem hrozně překvapený, nakolik začali být samostatní. Třeba v obchodech byla spousta zboží afghánské provenience, což předtím absolutně neexistovalo, všechno dřív bylo z Pákistánu nebo z Íránu. Vzniklo mnoho firem a firmiček, továren na předměstí. Město pulzovalo a bylo fyzicky viditelné, jak se situace ekonomicky zlepšila.
Šířily se tou dobou obavy z Tálibánu?
Lidé už věděli, že s odchodem vojsk stávající režim velmi pravděpodobně padne, že Tálibán má takovou sílu, že se bude podílet na moci. Mluvili o tom, že Tálibové jsou všude, že mají připravený aparát pro vládnutí, že už věděli, koho nechají ve vládních službách, kdo se jim líbí a kdo ne. Lidé obecně očekávali, že se to stane, ale spíš v řádech měsíců či let.
Země padla za týden…
Asi jsme byli všichni naivní, nebo si musíme přiznat, ze tomu úplně nerozumíme. Zpětně to dává daleko větší smysl poté, co vidíme, že nejspíš došlo k nějakému jednaní, že šlo o částečně sjednané předání moci. Ta rychlost každého zarazila. Samotný fakt, že se tak stalo, už ne.
Co teď Člověka v tísni čeká? Zahraniční pracovníci odletěli ještě před dobytím Kábulu, zůstávají tam vaši místní kolegové…
Jsme ve fázi konsolidace. Spolu s dalšími nevládkami jsme jednali s představiteli Tálibánu, který jmenoval komisaře pro styk s humanitárními organizacemi. Nejdřív se musí zajistit, abychom měli přístup na místa, kde je potřeba pomoc, ošetřit to papírově. Potom teprve můžeme začít.
Věříte, že to bude možné?
Bude to složité, proto jsme opatrní v prohlášeních. Popisujeme jen situaci tady a teď. Zatím to vypadá, že bychom neměli mít nějaký zásadní problém, že by Tálibán neměl klást zásadní překážky pro činnost humanitárních organizací.
Dobře si uvědomují, že bez naší práce bude obyvatelstvo trpět víc a může to pro ně znamenat problém do budoucna. Jsou obecně vstřícní, ale je to strašně ošemetné, tak trochu hra s ďáblem. S organizací, jakou je Tálibán, hodnoty rozhodně nesdílíme a máme stanovené určité červené linie. Budeme opatrní.
Co by pro vás bylo nepřekročitelné?
Vzhledem k probíhajícím jednáním konkrétní hranice nechci zmiňovat.
Kdy byste mohli začít na místě opět pomáhat?
Budu velmi opatrný. V době, kdy byla předchozí vláda u moci, probíhal boj s Tálibánem a šlo o konflikt více entit, takže bylo v takovémto prostoru velmi složité manévrovat. Ovládnutí celé země Tálibánem znamená, že pokud by situace vydržela, bylo by to vlastně z hlediska bezpečnosti jednodušší.
Zároveň se může stát, že přijdou povstání, že v rámci Tálibánu dojde k rozštěpení a jednotlivé frakce či skupiny proti sobe začnou bojovat, i to jsou možné scénáře. Ale nemá cenu se tím zabývat do detailů. Důležité je to tady a teď.
Foto: Člověk v tísni/Petr Štefan
A teď se děje z vašeho pohledu co?
Pro nás se jednoznačně jedná o humanitární krizi. Na to, jestli bude opět prostor na nějaké smysluplné dlouhodobé projekty, je zatím příliš brzo.
Abychom to vysvětlili – humanitární pomoc je bezprostřední záležitost, okamžitá pomoc…
Afghánistán je země hodně chudá a asi dlouho bude. Ve spojení s klimatickými jevy, s bezpečností, ale na druhou stranu třeba i s populačním boomem čelí obrovským krizím a bude jim čelit dál, nehledě na Tálibán.
Vždycky tam bylo hodně práce. Humanitární charakter měla první roky, pak šlo od nás hlavně o rozvojovou pomoc – tedy pomáhat lidem, aby lépe čelili různým nástrahám do budoucna.
Co jste řešili v tomto směru?
Sucho. Lepší starost o půdu, aby dále nedegradovala. Zpracování plastů. Vzdělávání a podporu farmářů. Aktivit je spoustu, pomáhali jsme jim stavět se na nohy. Tyto aktivity byly placeny v převážné míře, zhruba v 95 procentech, z takzvaných institucionálních zdrojů, tedy z rozpočtů jednotlivých vládních agentur pro pomoc či agentur OSN. Jen velmi malá část šla ze soukromých sbírek.
Nyní ale žádáte o pomoc soukromé dárce…
Ti jsou strašně důležití v tom, že nám peníze od nich pomáhají v prvních fázích, kdy není zprocesovaná ta institucionální rovina. Jako teď. Dále nám to pomáhá se na místě etablovat a začít něco dělat, byť třeba v malém měřítku. I to je ale v symbolické rovině strašně podstatné. A také dokážeme dofinancovávat projekty, protože ne všichni dárci financují projekty ze sta procent.
Umíte vyčíslit, kolik Člověk v tísni do Afghánistánu uvolnil peněz?
V letech 2002 až 2005 to bylo kolem dvou milionů dolarů ročně, v letech 2007 až 2016 zhruba kolem pěti milionů dolarů ročně, poslední dobou zase spíš ty dva miliony. Řádově tedy šlo za posledních dvacet let o desítky milionů dolarů.
Jak této zemi vůbec rozumět? Jak ji vidíte vy sám?
Když teď sleduji sociální sítě a veřejnou debatu, tak za chvíli u nás bude každý expert na Afghánistán, což já určitě nejsem – jsem jen humanitární pracovník, co tam pobýval možná dva roky života, měl možnost tu zemi sledovat a zajímal se o ni.
Pro řadu z nás je to srdcová záležitost, pro mě formativní zkušenost. Byla to před devatenácti lety moje první mise a hned ve světě, který je nejen čarokrásný a hrozně zajímavý, ale také kulturně natolik odlišný, že to člověku prostě zaleze pod kůži. Buď negativně, nebo pozitivně.
Mělo a má podle vás působení Člověka v tísni v Afghánistánu cenu?
Absolutně a bez jakéhokoli zaváhání to smysl mělo. Vůbec o tom nepochybuji. Rozhodně je za námi spoustu výjimečné a výjimečně dobré práce. Samozřejmě se něco i nepodařilo, ale ve stovkách komunit jsme pracovali na infrastruktuře od malých elektrárniček po zavlažovací kanály – bez naší pomoci by to tam nebylo.
Nehledě na Tálibán jde život ve vesnicích dál a je důležité, že tamním lidem zajišťujeme slušnější standard i obživu. V zemi je hodně znát měnící se klima, sucha jsou častější a intenzivnější a bez této podpory by mnozí Afghánci do pár let byli na mizině, odkázaní jen na pomoc zvenčí.
Mělo ale smysl obecně angažmá Západu?
Jestli narážíte na budování státu, někteří jsou asi překvapení, ale lidé, co zemi znají více, vědí, že stát Afghánistán není entita, ke které jsou lidé příliš loajální. Vždycky bude složité nebo spíš neproveditelné vybudovat centrální systém vládnutí. Tradiční klanové a etnické vazby jsou příliš silné a loajalita k nim je daleko silnější než loajalita ke státu.
Představa, že se tam vybuduje demokratické řízení a stát, byla od začátku, eufemisticky řečeno, trošku naivní. Parlamentní liberální demokracie nicméně není jediný možný způsob vládnutí, pro takový systém tam ani není moc podhoubí. Byť bychom samozřejmě byli radši, kdyby tam vládl režim méně ortodoxní, než je Tálibán.
