Zvlášť v takový den si pomyslíte, že odsud se člověk nemusí vůbec nikam vydávat. Nebe modré jako z pohlednice, centrum Zlína na dohled – ale tady, uprostřed všeobjímající zeleně, vládl absolutní klid, rušený jen trylkováním ptáků. Obyvatel této vily to ovšem měl přesně naopak. Vyrážel pryč často a rád. Do všech koutů světa.
Miroslav Zikmund, spolu s Jiřím Hanzelkou člen nejslavnější cestovatelské dvojice naší země, právě zde strávil přes půl století. Loni zemřel v požehnaném věku 102 let a jeho dům podává svědectví o jednom mimořádném člověku a o době, ve které žil.
A co je
nejdůležitější: bude je podávat nadále, i po Zikmundově
smrti.
„Tato vila je dokladem toho, že když se věci dobře promyslí a dobře navrhnou, dobře vyrobí a dobře udržují, slouží už tři generace a patrně budou sloužit dále,“ říká Čestmír Vančura, když se usazujeme do desítky let starých, a pořád tak pohodlných křesílek. Dřevěná podlaha pod jejich houpáním pravidelně vrže, ale jen decentně, jako by i ona ctila pietu místa.
Vančura je známý zlínský podnikatel, který vybudoval kovárnu VIVA, je majitelem a prezidentem místního filmového festivalu, angažuje se v dalších oblastech. K tomu všemu ale šedesátníkovi s bohémsky dlouhými vlasy přibyl ještě jeden úkol. Nesnadný a neočekávaný.
„Asi nejznámějším mottem pana Zikmunda bylo: Život je přesný součet náhod. Mockrát to dokumentoval na svých příbězích a tak jsem se i já dostal k vile,“ vypráví Vančura – v roce 2020 ji od cestovatelské legendy koupil, založil speciální nadační fond a čeká ho rekonstrukce budovy, oživování zahrady a výhledově i zpřístupnění vily badatelům i širší veřejnosti.
Dominantní knihovna, která zároveň sloužila jako kinosál.
Je tady vážně
nádherně a není divu, že dům i pozemek jsou už od roku 2000
kulturní památkou. Ve čtvrti Nivy se nachází poklad, protože
jak jinak v době parcel krájených na malé kousky nazvat fakt, že
zahrada Zikmundovy vily má téměř devět tisíc metrů
čtverečních. Byla ostatně zbudována jako lesopark, přitom stačí
seběhnout z kopce a jste ve městě.
Pro člověka s cestovatelskou vášní pak vnitřní prostory mají nádech chrámu. Knihovna plná cestopisů, atlasů a map má samozřejmě štítky s názvy jednotlivých zemí – majitel si na pořádek potrpěl.
Pořád tu jsou skoby na hamaku, v níž Zikmund rád odpočíval. Přikrývky, jež si začátkem padesátých let přivezl z Guatemaly. Ale také, což je detail velmi intimní, několik nerozbalených hašlerek v jeho bývalé ložnici. Byly zde ponechány z úcty a Vančura vysvětluje: „Mirek neplánoval, že se nevrátí.“
Nemám čas umřít,
usmíval se totiž dlouho Zikmund, výborná kondice ho šlechtila
ještě jako devadesátníka. Ale čas neuměl porazit ani on. Jeho
vila se navíc nachází ve strmém svahu, pohyb pro něj zde byl čím
dál těžší. Poslední roky pak potřeboval soustavnou péči a
musel se odstěhovat.
„Chtěl mít do svých stých narozenin vyřešeno, co s vilou bude,“ tlumočí Vančura – nakonec se vše dotáhlo až poté, co proběhla oslava stovky. „A teď se tento dům chystá na svůj třetí život.“
Ano, třetí. Zlín je sice mladý, ale historie 20. století je díky baťovskému rozmachu a velkým dějinám nabitá, což je případ i tohoto původně funkcionalistického domu. Postavit jej nechal právě Baťův podpůrný fond a v roce 1935 se sem nastěhoval Josef Januštík, vládní rada a první hejtman nově vzniklého zlínského okresu, se svou ženou Marií.
„Dům tak velmi úzce souvisí s vývojem města, regionu, společnosti. Začátkem minulého století bývalo středisko politické správy jinde, v Uherském Hradišti, Uherském Brodě, v Holešově,“ dodává Vančura kontext.
V roce 1942, v době hrůz heydrichiády, následně vilu koupil Elmar Klos, výrazná osobnost československého poválečného filmu a držitel Oscara za Obchod na korze. Budovu i po odkupu dál obývali manželé Januštíkovi – Klos byl synem Marie Januštíkové z jejího prvního, rozvedeného manželství.
Tentýž Klos ve
Zlíně s Ladislavem Koldou a Alexanderem Hackenschmiedem (pro změnu
budoucím slavným kameramanem a také držitelem Oscara) založil
filmové ateliéry.
„Když se pak Zikmund s Hanzelkou vrátili ze své první velké cesty, přijeli do Zlína a v ateliérech vyvolávali filmy z cest a střihali je,“ pokračuje Vančura. „Rozhodli se, že tady zůstanou, a hledali, kde by si postavili domy. Filmař Jaroslav Novotný pak pana Zikmunda seznámil s Klosem, neboť ten měl zájem prodat vilu.“
Muži, který viděl valnou část světa a celkově navštívil 112 zemí, prostory učarovaly. Hned vedle vyrostla vila Jiřího Hanzelky – zbrusu nová, podle Vančurovy vzletné češtiny v patricijském stylu. Jenže Hanzelka se následně vrátil do Prahy a dům společně darovali státu (Miroslav Zikmund vyplatil Jiřímu Hanzelkovi polovinu hodnoty). Stal se z něj dětský stacionář, což byla podmínka dua H + Z. Tuto funkci plní dodnes, čímž ztratil původní záměr a vybavení.
Zikmund nepožadoval domov zbrusu nový, architekt Zdeněk Plesník jen provedl minimalistickou přestavbu a Miroslav Navrátil se postaral o design interiérů. Spolupracovali všichni tři, Zikmund dával na stůj jasné a konkrétní požadavky. Plesník určil kompozici. Navrátil dal nábytku vzhled. Výsledkem je první podlaží s velkým obytným prostorem, štědrými okny a dominantní knihovnou sloužící též jako kinosál. Doplňkovými místnostmi jsou žehlírna, fotokomora či kuchyně, šikovně propojená s jídelnou servírovacím okýnkem.
Nahoře vznikly pokoje pro rodinu a pro případné návštěvy, pracovna nebo koupelna s tělocvičnou, v níž stále visí ručník s monogramem MZ. V roce 1953 Zikmund dům kupoval, v roce 1954 bylo hotovo.
„Je vidět, že si
s tím dali velikou práci. Dobře si uměli představit funkci domu
a potřeby jeho obyvatel,“ oceňuje Vančura, sám milovník
architektury.
Jedním z ústředních Zikmundových rysů byla pečlivost, ba až pedanterie. Hned za vchodem jsou v první skříňce pořád vzorným písmem vyvedené instrukce k inženýrským sítím. Fascinující je geodetická mapa s vrstevnicemi, kam si Zikmund zapisoval každý strom a keř a průběžně ji aktualizoval. Tak jako chtěl být dokonale připravený na putování srdcem Afriky, hodlal mít stejný přehled o svých jabloních a švestkách.
Vančura sem poprvé zavítal začátkem osmdesátých let, zpětně ovšem přiznává: „Dostal jsem se k brance, ale tam jsem skončil. Popravdě řečeno jsem si netroufal vzít za kliku.“
Zikmundovská legenda působila magicky už tehdy, z cestovatele se postupně stával mýtus, symbol. Tím působivější je vstoupit do jeho pracovny – tady je totiž ze symbolu zase člověk. Zde nerozmlouval ani s Hanzelkou, svým nejbližším přítelem, sem nikdo nesměl. Tady pracoval, psal, přemýšlel.
Pořád tu je kniha dvojice Hoch, Koutník nazvaná Technika duševní práce, podle níž si Zikmund nechal na míru vyrobit pracovní stůl: z knihy se naučil, jak si vést kartotéku či si zorganizovat čas. Leží zde lexikon českých obcí i seznam poštovních směrovacích čísel a na policích rozsáhlá sbírka magazínů National Geographic. To, co potřeboval k dílu v dobách předinternetových.
Těch vzpomínek! Zároveň byl sám proti tomu, aby se dům propadl do minulosti. Vančura dostal nabídku na odkoupení vily proto, že Zikmund chtěl, aby žila dál. Jenže podle svých představ neuspěl v jednáních s městem a krajem.
„Byl jsem tehdy
překvapen. Řekl jsem mu, že děkuji za nabídku, ale že už žádný
nový projekt takového rozměru neplánuji, že se potřebuji
rozmyslet,“ vzpomíná Vančura. „Zároveň jsem si byl vědom,
že je to spojeno s důvěrou. Půjčil jsem si klíče, byl listopad
a v pološeru, které zrovna panovalo, jsem tady stál a nechával na
sebe vilu působit.“
Za až magické znamení považuje, že otevřel jednu z malých zásuvek a našel v ní keramiku s nápisem Cihla z Babylonu s částečně dochovaným klínovým písmem. „Čistě intimně bylo znát, že rozhodnutí už je téměř neodkladné,“ přiznává podnikatel.
Nejposvátnější ze Zikmundových místností – pracovna.
Vlastně nemohl
jinak. „Tehdy už zde pan Zikmund nebydlel a především zahrada,
na které si tolik zakládal, byla velmi zanedbaná. Popravdě řečeno
mi přišlo hrozně nespravedlivé, že společnost, které tolik
dal, toto připustí,“ vkrádají se do jinak rozvážného
Vančurova hlasu emoce. „Byl jsem z toho trochu deprimován. Kolik
lidí se s ním rádo vyfotilo, pak zůstal sám a nikdo mu nepodal
ruku způsobem, který by mohl přijmout.“
On sám si na
Zikmundovi vážil hlavně konzistence jeho osobnosti, vnitřní
síly.
„Dům o tom vydává svědectví,“ říká Vančura. „Byl velmi šetrný a přemýšlel nad tím, co dělá. Měl vztah k přírodě nikoli proto, že je to zrovna jakýmsi módním trendem, choval se tak vždycky. K vodě, k zahradě. Názor si utvářel nejen na podkladu své intuice, ale také toho, že se tak jako na cestu i na rozhovory s lidmi připravoval. Těm, kteří nedělali věci, jež považoval za správné, se dokázal vyhnout a vymezit se proti nim. Po roce 1989 zase odolal svodům vystoupat na pyramidu moci, ač byl opakovaně přesvědčován, že je tím správným člověkem.“
Zikmundovy zásady
zůstávaly pevné, dům však totéž nezvládne. Praskliny
přibývaly, desetiletí šla znát. Díky brněnskému architektovi
Petru Všetečkovi, s nímž si Zikmund rozuměl a jehož
architektura vily okouzlila, naštěstí nechátral absolutně.
Všetečka se zasloužil o injektáž vnějších omítek, opravu
střechy, úpravy podlahy u vstupu.
„A také se díky
němu zachovala Mirkova písemná vůle. Testament o tom, jak by měl
dům ideálně být dál provozován a spravován,“ dodává
Vančura.
Jak? Zikmund dokonce
Vančurovi primárně nabízel, ať se sem přestěhuje, to by se mu
zamlouvalo nejvíc. Cestovatel neměl žádný problém s tím, že
někdo dá jeho starou televizi do sklepa. Jak Vančura tlumočí
jeho slova: „Přirozeně si sem dej takovou, jakou budeš
potřebovat. Já bych neudělal nic jiného.“
O celkově zaplacené sumě Vančura říká, že respektovala odhadní ceny domu a pozemku, nikoli hodnotu kulturní památky. Zároveň se náklady na znovuoživení budou pohybovat kolem dvaceti milionů korun – především na rekonstrukci všech oken a také kvůli plánované dostavbě návštěvnického centra v suterénu. Tam najdou zázemí badatelé i turisté, včetně sociálních zařízení. Dále je nezbytně nutné zmodernizovat kanalizaci a pokračovat v obnově zahrady, což zabralo a stále zabírá dlouhé měsíce práce.
„Pan Zikmund si
mimo jiné přál, aby dům byl zpřístupněn odborné veřejnosti,
ale aby se z něj zároveň nestalo přerekonstruované muzeum,“
tlumočí Vančura. „Z toho vycházíme. Rádi bychom maximum věcí
ponechali v autentické podobě, zachovali patinu.“
Tak aby zpoza čtyř stěn nevyvanulo svědectví o jedinečném životě. Kdy bude hotovo? Covidové bezčasí vše výrazně zabrzdilo, až nedávno byla dokončena kompletní dokumentace. Ale co na tom – Miroslav Zikmund sám žil 102 let, a kdo chce Boha rozesmát, poví mu o svých dlouhodobých plánech. Na což Vančura hbitě odvětí: „A já mám v plánu nechtít Boha rozesmát.“
S přáteli a s
kolegy z nadačního fondu proto nejprve chtějí vzít do ruky pokud
možno každou část inventáře a rozhodnout se, co s ní. Potrvá
to, ale je to tak správně.
„Společně se pokoušíme nalézt klíč k tomu, aby dům dobře plnil odkaz osobnosti Miroslava Zikmunda a jejich společného díla s Jiřím Hanzelkou,“ říká Vančura. „Přestože jsme měli představy, že bychom už letos měli mít řadu věcí za sebou, rozhodli jsme se nespěchat, všechno si nechat hezky projít hlavou.“
Snaží se inspirovat ve vilách významných osobností v Česku i v zahraničí. „A mezitím provádět činnost, o které si myslíme, že k vile patří. Využívat ji pro reprezentaci města, kraje, univerzity,“ uzavírá Vančura.
Křesla se houpají,
podlaha vrže a na ní vedle nás leží medvědí kůže, zástupce
mnoha cenných předmětů dovezených z cest. Důkaz, že jeden dům
může obsáhnout celý svět. Navzdory kráse a jedinečnosti místa
se dostavuje touha udělat to, co celý život činil Miroslav
Zikmund: vyrazit do dálek.
