Téměř vše do sebe zapadá. A co do sebe přece nezapadne, najde využití i tak. Konkrétně třeba fragmenty Pražského hradu v podobě opracovaných kamenů, které se už nehodily při přestavbě královského komplexu v první polovině 20. století, takže coby svébytné skulptury podtrhují čarovný dojem ze zahrady. Žádný jiný dojem v zahradě patřící panu kouzelníkovi patrně ani čekat nelze.
Významného architekta a majitele vily Ottu Rothmayera nazýval
panem kouzelníkem přítel a slavný fotograf Josef Sudek.
Mimochodem, od 16. února do 27. března proběhne v pražském
Uměleckoprůmyslovém museu výstava Sudkových fotografií s
výmluvným názvem Návštěva u pana kouzelníka. Expozice je
sestavena právě ze snímků Rothmayerovy vily a její zahrady.
Foto Národní památkový ústav
Kouzelník už sice dávno není na světě, Otto Rothmayer zemřel v září 1966, kouzlo přesto spolehlivě a nepřetržitě funguje. Spočívá podmanivě v tom, že byť se za tu dobu změnil režim a vlastně téměř vše, dům z roku 1929 stále působí tak, jak ho zachytil mistr Sudek. V areálu vily je čas směšnou veličinou. Zkameněl tam, je jako ty fragmenty z Pražského hradu na zahradě.
Že vila odolává náporům času? Snad je to tím, že má v
sobě cosi z pevnosti. Struktura tvrze vynikla především v prvních
letech existence domu s kruhovitou věží, neboť dům byl solitérem
v nezabydlené krajině. Na mírně zkosené a holé planině, kde se
dnes nachází hustá zástavba pražských Střešovic, stál jako
král na prázdné šachovnici, byl nezpochybnitelnou dominantou.
Foto Národní památkový ústav
Zato nebyl úplným originálem. Inspiraci pro sídlo, v němž hodlal žít s manželkou a rodiči, našel Rothmayer v lublaňské vile Stadion. Jeho dílo není kopií, nicméně prvotní a přiznaný impulz přišel ze Slovinska. Intencím kouzla, na které je čas krátký, odpovídá skutečnost, že zatímco její předobraz již na Balkáně neexistuje, pražská vila ve velmi dobrém stavu dál stojí.
Není náhodou, že právě ve Slovinsku Rothmayer dostal nápad, v jakém stylu vilu postavit. Dům jménem Stadion je realizací návrhu Joža Plečnika. Čili muže, který se za prezidenta Masaryka podílel nejvýznamnější měrou na současném vzhledu Pražského hradu. Rothmayer byl původně Plečnikovým žákem, později oblíbeným spolupracovníkem a kongeniálním vykonavatelem jeho záměrů.
Foto Národní památkový ústav
Vliv slovinského mentora je tedy vidět i na vile, kterou si Rothmayer navrhl. Na rodnou Plečnikovu zemi svým způsobem odkazují i keře vinné révy, stínící vilu z její přední strany. Mineme-li je a projdeme podél boční stěny na zahradu, ocitneme se u hlavního vchodu a také u hlavního prvku budovy. Totiž u věže – tubusu vyplněného točitým schodištěm.
Foto Národní památkový ústav
Zní to zvláštně, avšak Otto Rothmayer skutečně učinil právě ze schodiště, které je zakončeno jakýmsi sakrálním náznakem kupole, unikátní a ústřední část vily. Udělal z něj spirálovitý a souvislý svorník obytných částí, které nesloužily jen k privátnímu životu, ale rovněž jako pracovny. V éře, kdy tento výraz nebyl zdaleka tak běžný, byl ve střešovické vile praktikován home office.
A to hned dvakrát. Po smrti architektových rodičů si prvním
patro zabrala Rothmayerova manželka Božena, textilní výtvarnice a
propagátorka moderního životního stylu, nad ní měl byt a
pracovnu sám Otto. Páru vyhovovaly oddělené prostory kvůli
koncentraci na práci, od roku 1932 byl ovšem propojen čímsi
zásadnějším než schodištěm – narodil se mu syn Jan.
Foto Národní památkový ústav
Při troše fantazie věž zvenčí evokuje podlouhlou konzervu a vskutku – jsou v ní zakonzervovaná dávná léta. Ta z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, v tomto smyslu je v domě téměř fyzicky hmatatelný jejich genius loci.
Objektivně nešlo o veselé období. Otto Rothmayer se musel coby představitel starých „buržoazních“ časů poroučet z Pražského hradu, kde kromě Plečnikových vizí realizoval i vlastní. Měl ale vlastně štěstí – mnozí dopadli hůř, architekt si vzhledem k vyššímu věku nemusel hledat jiné živobytí a vila v těsné blízkosti velkoryse se rozrůstající Ústřední vojenské nemocnice mu nebyla vyvlastněna.
V ní tak Rothmayer nastartoval závěrečnou etapu své dráhy.
Navrhoval nábytek, interiéry obchodů, instalace výstav.
Spolupracoval se skláři, proslulé jsou jeho bílé zahradní židle
či svícny z betonářské oceli.
Foto Národní památkový ústav
Vila se v plné míře stala pracovnou, možná ale ještě víc
klidnou oázou v bezútěšné poušti kolem. Rothmayerovi tam zvali
přátele včetně Josefa Sudka, poslouchali hudbu, bavili se. Odešli
poté navždy, jako jednou odejdeme všichni, dnešní návštěvník
má však ve vile nutkavě silný pocit, že si jen někam odskočili
a brzy se zase vrátí.
V domě, který bezdětný syn Jan odkázal pár let před smrtí městu a nyní v něm organizuje prohlídky Muzeum hlavního města Prahy, nenadchnou vzácné artefakty, ale – těžko se to vysvětluje – právě ta neokázalá všednost.
Foto Národní památkový ústav
Jako by právě ta všednost nejlíp nesla vzkaz o možnosti úniku
do pevnosti před příkořím „tam venku“. Je tu samozřejmě
poměrně velké nebezpečí, že pevnost bude dobyta, Rothmayerově
vile se ale toto nebezpečí vyhnulo. Jestli i v tomto ohledu
zafungovalo nějaké kouzlo, pak fotograf Sudek moc dobře věděl, o
čem mluví.
