Současný šéf a jeden ze strůjců Direct pojišťovny končí. Michal Řezníček po dvanácti letech opouští stejnojmennou miliardovou skupinu kamaráda Pavla Řeháka a vydává se hledat životní balanc. Na vrcholu, cíleně, jak přiznává ve velkém rozhovoru pro Forbes.
Z nejrychleji rostoucí pojišťovny v tuzemsku, kterou pomáhal vybudovat od nuly, odchází ve chvíli, kdy instituce zažívá své historicky nejlepší období. Tedy poté, co se úspěšně etablovala na polském trhu, i díky tomu vygenerovala obrat přesahující pět miliard korun a začíná realizovat plány, jak svou velikost zdesetinásobit.
„Postavili jsme jednoduchou pojišťovnu, naškálovali a Pavel (Řehák) ji teď chce ještě větší, což vyžaduje úplně jiný setup, do kterého velmi pravděpodobně nezapadám,“ vysvětluje sedmačtyřicetiletý manažer v obsáhlém a otevřeném rozhovoru pro Forbes.
„Vůbec nezpochybňuji, že vývoj je pro firmu správný, zdravý a logický, ale já už se cítím unavený a toužím po lepším osobním balancu. Nejsem člověk, který by se tvářil, že jede od rána do večera a mezitím byl v pět na kole, to nedělám. I proto, že mám k podniku silný až rodinný vztah mi přijde fér to říct narovinu.“
Své rozhodnutí odejít z pojišťovny i celé skupiny, v níž dokonce zastává post jednoho z šesti partnerů, učinil Michal Řezníček už na přelomu roku.
Tehdy po opakovaných diskusích se zakladatelem Directu a svým letitým známým, s nímž se potkal před téměř dvěma dekádami ve strukturách České pojišťovny, usoudil, že tento radikální krok bude pro něj osobně náročným, zato nejlepším řešením.
A nelehké to – minimálně v prvotních chvílích – nemusí být ani pro samotnou společnost, která tímto přichází o člověka, jenž ji znal dokonale.
Vystřídal v ní několik rolí a byl u většiny klíčových momentů, jimiž si po své reinkarnaci v roce 2014 prošla – ať už to byl dynamický rozvoj, nedávná zahraniční expanze či její stávající přístup k technologiím, obzvláště pak k umělé inteligenci.
„Za těch dvanáct let odvedl Michal pro firmu kus práce. Podílel se na jejím růstu, obchodním rozvoji i na tom, jakou má dnes firma kulturu a vztah ke klientům,“ ohlíží se Pavel Řehák.
„Budování Directu byla mimořádně intenzivní cesta – od momentů, kdy jsme se hodně smáli, měli obrovskou radost z toho, kam se firma posouvá, až po situace, které byly náročné a vyžadovaly velké osobní nasazení. A v takových okamžicích je nesmírně důležité mít kolem sebe lidi, kterým důvěřujete a se kterými dokážete věci zvládat lidsky i profesionálně zároveň,“ dodává Řehák.
Foto Nikola Górská, grafika Forbes Česko
O to víc Řezníčkovi záleželo na tom, aby pojišťovna po jeho odchodu měla stabilní vedení. Ve funkci setrvává až do konce června, tedy téměř půl roku od svého rozhodnutí, aby mohl agendu plynule a zodpovědně předat svému nástupci.
Následně ho po letech neustálého nasazení čeká vytoužený odpočinek: plánuje odložit mobil, s rodinou procestovat Kanadu a dokonale si vyčistit hlavu. Nové výzvy hodlá řešit bez unáhlení nejdříve od ledna příštího roku.
„Načasování odchodu jsem logicky ladil s Pavlem, nezabouchl jsem dveře po dvanácti letech ze dne na den,“ líčí při setkání v pražském sídle společnosti, pod jejímiž okny na jedné straně proudí Vltava a na druhé pravidelné vlaky z holešovického nádraží, zatímco z něj čiší uvolněnost a energie.
Během téměř dvouhodinového povídání se dlouholetý lídr zastavuje nejen u vlastního nadšení pro zdravý životní styl, ale také u smíšených pocitů z odchodu.
Do jaké míry vaše rozhodnutí skončit souvisí s plánovaným propouštěním stovek zaměstnanců skupiny?
Vůbec ne, neopouštím firmu „z protestu“. Změny a odchody lidí k manažerské práci prostě patří a v České pojišťovně jsem to sám zažil aspoň třikrát. Přiznávám ale, že současné kroky jsou pro mě v osobní rovině složité.
Plně to ale akceptuji a chápu. Je to nutná věc k tomu, aby se dosáhlo čísel, na která chce Pavel teď a v příštích letech dosáhnout. Nový CEO k tomu bude mít větší nadhled a budou se mu mnohé kroky dělat jednodušeji.
Zároveň platí, že soudit cokoliv takto od stolu a s předstihem je snadné, ale zároveň zrádné. V tomhle jsem obrovsky pokorný k celému životu.
A co větší soustředěnost na výkonnost a odklon od původních ideálů, o nichž v souvislosti se skupinou a Pavlem Řehákem poslední dobou slýcháváme? Měly vliv na vaše rozhodování?
Neřekl bych, že se Pavel odklonil od původních hodnot. Jen chce dosáhnout mnohem většího impaktu. Velikost skupiny je dnes pro něho jeden z důležitých cílů.
Spíše bych řekl, že doba zrychluje a Pavel si to uvědomuje patrně dřív než ostatní na trhu. Obzvlášť s AI je to brutální. To, co se dřív dělalo dva měsíce, vám dneska s Claudem nebo ChatGPT zabere za dvě hodiny.
Direct chtěl být vždycky na špici, nikdy nechtěl jen dohánět trendy, a v takovém tempu to bez ultimátního nasazení zkrátka nejde. Na jednu stranu obdivuji, že se Pavel na tuhle cestu vydal, já ale cítím, že to už není pro mě. Rozhodně jsem ale nezažil, že by jakékoliv rozhodnutí nebo záměr šly proti hodnotám, s nimiž Pavel Direct zakládal.
Foto Jan Berounský
Foto Jan Berounský
Proč už se v projektu dále nevidíte?
Asi je pochopitelné, že nejde stavět firmu na padesát miliard obratu a myslet si, že u toho budete mít čas na rodinu, na sebe, a vlastní život bude úplně v rovnováze. Je velký rozdíl vyzvednout dceru z fotbalu v pět, mít s rodinou večeři, anebo přijít ve čtvrt na osm, kdy už všechno proběhlo.
Vlak v Directu, když už na ně tady koukáme, teď opět zrychluje a mně přijde, že pro mě je fajn naopak zvolnit a po všech letech růstu si dát odstup. Cítím, že je to správný rok.
Navíc jsem v Directu dvanáctý rok a shodou okolností jsem u předchozího zaměstnavatele, České pojišťovny, strávil také necelých dvanáct let. Takže mám takové dvanáctiletky. Jak symbolické.
Přijdete si unavený po té více než intenzivní dekádě?
Fyzicky se cítím nejlíp v životě, nadchl jsem se pro cyklistiku, zhubl jsem třináct kilogramů. Ale pravda, že to bylo velmi intenzivních téměř dvanáct let a potřebuju si na nějaký čas odpočinout.
Dalším dílkem do mé myšlenkové skládačky pak byla také skutečnost, že téměř každý rok se v mém okolí stala tragická událost, během níž někdo mně blízky zemřel. A v tu chvíli si člověk uvědomí: Tohle se zítra klidně může stát, můžu spadnou na motorce nebo mě může někdo srazit na kole. Trávím já čas tak, abych mohl s klidem umřít?
Zajímavé, že stejnou otázku si před lety v rozhovoru pro Forbes kladl i Pavel Řehák. Tehdy si na ni odpověděl pozitivně, protože jeho život byl naplněný.
A já mu to věřím, jen to tak osobně necítím. Jsem nyní zdravý, vážím si toho, ale kdybych vážně onemocněl, co bych rázem změnil? Lidé totiž často přehodnocují život až v krizi. Jenže potřebuji na ni čekat?
Asi ne, protože si uvědomuji, jak některé věci zanedbávám, hlavně čas pro sebe. Přitom když si ho člověk dopřeje, funguje lépe i v práci. Proto se se současným prostředím v Directu necítím kompatibilní. Pavlovi jsem to upřímně řekl.
Kdybych to přirovnal k silniční cyklistice: já vyjedu kopec, chci se nahoře vyfotit a dát si pivo, jenže Pavel už je v půlce dalšího.
Foto Lukáš Višňák
Foto Lukáš Višňák
Zní to, jako že jste o tomhle kroku přemýšlel dlouho.
Poprvé jsem nad tím začal více přemýšlet před loňskými Vánocemi. Myslel jsem, že mi dva týdny volna pomůžou, budu s rodinou v klidu na horách a načerpám sílu. Jenže v lednu mi hned po pár dnech došlo, že to bude chtít radikálnější změnu. Nechtěl jsem ale jednat unáhleně, tak jsem si vzal pár dní na rozmyšlenou a pak o tom začal s Pavlem diskutovat.
Existuje jeden konkrétní moment, který kolotoč předvánočních myšlenek roztočil?
Nebyl to jediný konkrétní moment, kvůli kterému bych si řekl: „Ty jo, už mě to nebaví, měl bych skončit.“ Šlo o běžné provozní problémy. Záležitosti, které bych dříve vyřešil bez mrknutí oka, mě teď najednou dráždily. A přicházely zleva, zprava.
Větší změna zajetých pořádků ve mně vyvolávala neklid. A v takových situacích vždy nejdříve hledám chybu u sebe, protože to je to jediné, co dokážete ovlivnit.
Jak se váš neklid projevoval?
Mám selektivní paměť, tudíž si moc nepamatuji negativní věci. Vybavuji si ale, že mi vadilo, když jsem se sám sebe na konci dne zeptal, co bylo super, a nedokázal jsem na nic přijít. To byl jeden ze signálů, že je třeba něco změnit.
Když jsem to následně s Pavlem probral a dohodli jsme se na ukončení spolupráce, až nečekaně se mi ulevilo. Druhý den ráno jsem se probudil a říkal jsem si: „Já se cítím dobře!“ A mám pocit, že každý den je to lepší. Obzvlášť proto, že se rozcházíme v přátelském duchu.
A byla ta porozchodová atmosféra taková po celou dobu? Jak Pavel Řehák přijal, že přijde o jednoho z klíčových lidí?
Byl překvapený, ale ne šokovaný. Jestli něco v Directu funguje na výbornou a rád bych si to přenesl i do dalšího působiště, je to otevřená zpětná vazba. S Pavlem jsme o mých pocitech mluvili už před Vánocemi a zároveň sedíme naproti sobě v kanceláři, tudíž se mezi schůzkami potkáváme několikrát denně nad krátkými tříminutovými diskusemi. Slíbil jsem mu, že zůstanu, jak dlouho bude potřeba, a řekli jsme si, že zkusíme cílit na červen.
Probíhaly přátelsky i diskuse o vypořádání vašeho majetkového podílu ve skupině, nebo snad počítáte s tím, že byste si ho navzdory odchodu ponechal?
Upřímně na to zatím nedám konkrétní odpověď.
Foto Michael Tomeš
Když Michal Řezníček mluví o odchodu z firmy, v níž strávil podstatnou část svého profesního života, je patrné, jak emotivní situací to pro něj i po téměř půl roce zůstává. V jeho tváři se mísí spokojenost, smířlivost i smutek. Smutek poháněný pocitem, že opouští partu, která mu dopomohla vystoupat na vrchol.
Jak hluboký vztah si k Directu vybudoval, nejlépe ilustruje jeho vzpomínání na moment, kdy rozhodnutí o svém konci oznamoval týmu. Rázem se na chvíli odmlčí, odvrátí hlavu a hledá v rohu zasedací místnosti slova, jež by přesně vystihla atmosféru toho dne.
„Byl to nejtěžší moment mé dosavadní kariéry,“ utrousí po pár sekundách dojatě. „Myslel jsem, že nejnáročnější bude den podání výpovědi, ale celofiremní mítink jsem málem neustál.“
Proveďte nás tím, co se tam stalo.
Když někde končíte po takové době, cítíte jistý závazek svůj krok vysvětlit. Tušíte, že to nebude snadné, ale stejně se na to pořádně nepřipravíte. Měl jsem nachystáno, co chci říct, ale nešlo mi to z úst. Všude, kam jsem se podíval, byly smutné výrazy. V tu chvíli jsem si říkal, jestli náhodou v tom všechny ty lidi kolem, na kterých mi záleží, v tom nenechávám samostatně.
Nelechtá to ale zároveň ego, že ostatním na vás záleží a zanechal jste očividně dobrý dojem?
Měl jsem smíšené pocity. Na jednu stranu mi to bylo líto, na druhou mi došlo, že naše vzájemné vztahy byly skutečné. Všech těch 110 lidí, co bylo na mítinku, přišlo dobrovolně. Možná ze zájmu zjistit, co se děje, zda se jejich domněnky potvrdí, ale asi devadesát z nich znám osobně, tudíž nemám důvod pochybovat o jejich upřímnosti.
Mně Direct umožnil být sám sebou. Normálně se bavit s lidmi, říkat jim, co funguje a co ne, na co se zaměřit a co naopak nechat být. Máme ve firmě kulturu otevřeného feedbacku, což znamená, že si věci říkáme na rovinu, nikdo to nebere osobně a raději problém ihned vyřešíme.
A jestli to lechtá ego? Netuším. Ego máme všichni, nejsem výjimkou, ale snažím se ho potlačovat. Velká ega ve firmách totiž představují problém. Pak nefunguje otevřený feedback, o němž mluvíme, a lidí se vše hned dotkne.
Jakých bylo těch téměř dvanáct let? Co si v sobě ponesete nejdéle?
V Directu jsem poprvé zažil, že stačí silná vize, banda nadšenců a můžete vytvořit báječnou firmu. Ti lidé – zase budu mluvit o nich – se pak můžou přetrhnout, protože ví co a proč děláte. A proto pak do určité velikosti vůbec nepotřebujete KPIs.
Když jsem přitom odcházel z České pojišťovny a šel s Pavlem budovat tenhle projekt, všichni mi říkali, jak jsem se úplně zbláznil. Stavět celý systém od nuly ovšem bylo fascinující.
Bavil mě ten startupový duch, kdy se zavřete do zasedačky a bez směrnic, pravidel a zdlouhavého schvalování vymyslíte něco, co budete hned dělat. Byl jsem u zrodu největší ryze české pojišťovny a vedle skvělého pocitu z toho si odnáším chuť a motivaci dosáhnout zase něčeho dalšího.
Foto Nikola Górská
Když na chvíli ponecháme stranou slova o týmovosti a budete neskromný: Jak velká je vaše zásluha na tom, kde dnes Direct pojišťovna je?
Člověk sám nic nedokáže, proto odfiltrovat tým opravdu nejde, je to společná práce. Sice s oblibou říkám, že čísla pro mě nejsou na prvním místě a beru je spíše jako zrcadlo fungování firmy, ale fakt je, že šedesáti procent z celkového růstu v poslední dekádě jsme dosáhli právě v posledních čtyřech letech, tudíž jsme práci museli skutečně dělat dobře.
Snad ještě více mě ale těší, že se ve firmě přes veškerý růst dlouhodobě dařilo zachovávat nastavenou firemní kulturu, jejímž velmi silným ambasadorem jsem se snažil být. Nerad bych ale tohle všechno dával do roviny, že beze mě by se tak nestalo. Každý je nahraditelný a každá firma dříve či později vstoupí do nové fáze.
Také jste byl velkým iniciátorem technologické proměny a implementování AI v pojišťovně. Nemrzí vás, že odcházíte zrovna ve chvíli, kdy se jí firma naplno otevírá?
Popravdě mě víc mrzí, že odcházím od rozjetých cyklistických spoluprací, do nichž jsme se začali pouštět. Dlouho jsme hledali ideální propojení se sportem, až jsme objevili silniční cyklistiku, která je dnes masovou záležitostí srovnatelnou z hlediska networkingu s golfem.
Ať už to je Kolo pro život, L’Etape Czech Republic, nebo Direct Road Classics, těšil jsem se, kam dokážeme jednotlivé projekty posunout. Jenže sotva jsme se rozjeli, už peloton opouštím.
Kam tedy povedou vaše kroky, až z téhle budovy za pár dní vykročíte naposledy?
Domů. Naordinuji si dlouhé volno bez mobilu a e-mailu, které jsem za těch čtyřiadvacet let neměl. Těším se, že si v létě odpočinu, projedu pár krásných míst na kole a něco procestuju.
Plánujeme s rodinou třítýdenní road trip po Kanadě, kdy navíc budu mentálně přítomný a nebudu muset každý druhý den vyřizovat pracovní telefonáty, jako když jsem minulý rok přímo na Times Square řešil nasazení nového chatbota.
Dokud máte na starosti firmu, jedno zda miliardovou, nebo menší, v hlavě se prostě nikdy neodpojíte. A upřímně? Na to úplné vypnutí se po předání agendy těším nejvíc. Z toho důvodu nyní odmítám všechny nabídky, které mi prozatím chodí, protože se nechci unáhlit.
S trochou nadsázky: mám-li pokračovat v dosud nastolených dvanáctiletkách, ta následující může být moje poslední aktivní. Otevřeně říkám, že nejsem člověk pro roční misi. Pokud firmu chci výrazně posunout, potřebuji v ní strávit smysluplnou dobu. Za rok nic nepostavíte.
Kolik těch nabídek se u vás už sešlo?
Necelých deset, z toho dvě velmi dobré. Překvapivě přišly rychle po interním oznámení o mém konci, ale prozatím s díky a s ohledem na to, co jsem říkal, vše odmítám. Snažím se jim vysvětlit, že potřebuji čas, a pokud oni naopak spěchají, tak nedokážu posloužit. A vypadá to, že se setkávám s pochopením.
Foto Nikola Górská
Tudíž zatím netušíte, jak se vaše kariéra bude ubírat dál?
Netuším, a to cíleně. Snažím se poslouchat chytré lidi, s nimiž přicházím do styku, a všichni se shodují v tom, že přijmout rychle nabídku, když nemusím, by byla chyba. Nechávám si otevřené horizonty a věřím, že s odstupem času si mě správná příležitost sama najde.
Kdy chcete mít o další profesní výzvě jasno?
Kdy chci mít jasno, zatím nemám jasno. Vím akorát, že si chci užít léto a od podzimu to začnu s čistou hlavou řešit. Rozhodně neplánuji být doma dva roky, ale zároveň se nechci poutat ke konkrétnímu datu. Ideální scénář by znamenal nástup od ledna, ale je pro mě mnohem důležitější najít správné působiště.
A chcete se držet pojišťovnictví, potažmo financí, nebo se koukáte i do jiných oborů?
Dělám v pojišťovnictví třicet let, moc dobře vím, jak pojišťovna funguje, ale zdaleka se nebráním tomu vyzkoušet něco jiného, láká mě to. Ostatně některé nabídky, o nichž jsem byl otevřený si povídat, se týkaly zcela jiných oblastí. Dokonce jsem vedl diskusi ohledně práce v sociální sféře, tudíž to nemusí být pouze byznys.
Osobně mě pak hodně začal zajímat zdravý životní styl. Neříkám, že to je obor, do kterého se hrnu, ale zjišťuji, že když se člověk hýbe, dobře jí, spí a používá patřičné suplementy, dostává se mu skvělého množství energie.
Mám totální disciplínu a hrozně mě to baví. Sám jsem se nikdy necítil v lepší formě. Najednou si víc dokážu užít práci i dovolenou. Přijde mi to fascinující.
Co bude ve výběru rozhodující?
Musím věřit, že daný projekt lze výrazně posunout a já na to můžu mít zásadní vliv. Díky absolutní důvěře Pavla, za což jsem mu nesmírně vděčný, jsem mohl Direct pojišťovnu řídit podle sebe, díky čemuž to byla nejlepší léta mé pracovní kariéry.
Nemusí to nutně být byznys vznikající na zelené louce, klidně nechť už je rozjetý, ale musím vědět, že jsem velmi blízko vlastníkovi nebo týmu, který rozhoduje o podstatném.
Neumím si představit, že bych šel něco realizovat, aniž bych si řekl: „To je super projekt, chtěl bych se na myšlence podílet a mít možnost do ní mluvit.“ Také mě velmi zajímá hodnotové sladění s lidmi, s nimiž budu denně pracovat.
Foto Nikola Górská
Co konkrétně si pod tím představit?
Nedokázal bych se výrazně odklonit od autentické firemní kultury, kterou máme v Directu. Netvrdím, že naše kultura je dokonalá ani že se dá mechanicky zkopírovat do jakékoliv jiné společnosti, protože je dobré rozumět aktuálním potřebám firmy, v jakém stavu se nachází, na jakých silných stránkách stavět a tak dále.
Ale věřím, že jednoduchost, rychlost, spolehlivost, přátelskost a otevřený feedback je něco, co lze uplatňovat všude. Současně mám rád nehierarchické prostředí a faktickou diskusi. To znamená nebýt zavřený v kanclu, kde s vámi řadový zaměstnanec těžko najde společnou řeč, pokud sedíte v okázalé kanceláři plné statusových symbolů.
A když se podaří vybudovat ekosystém na těchto principech a lídr je bude následovat, půjde příkladem, začne to přitahovat další podobně smýšlející lidi.
Díky tomu se výrazně zvýší šance na vybudování něčeho výjimečného s dopadem na společnost a celý kolektiv bude práce bavit natolik, že se budou těšit, až se v pondělí zase potkají v kanceláři. Tak jako jsem to měl doteď.
