Muž z fotky v záhlaví článku na mě shlížel s dobráckým úsměvem. Jako by otcovsky kynul: Odpočiň si trochu, chlapče! Bylo to potřeba, neboť vystoupat jedním z parků jihočínského města Šen-čen až na kopec ke známé soše Teng Siao-pchinga, to dá pořádně zabrat. Slunce pálilo, okolo se zelenala džungle, tropický vzduch se tetelil téměř stoprocentní vlhkostí.
Teng se ale sám vydal na mnohem těžší cestu, navíc s nejasným cílem. Výsledek je omračující. Někdejší čínský vůdce, který zemřel přesně před 25 lety, se stal hlavním architektem čínských ekonomických reforem a ze země zbídačené maoistickými revolucemi učinil druhou největší hospodářskou velmoc planety. Přičemž Čína cílí i na první místo, které zatím drží Spojené státy.
Socha v Šen-čenu nestojí bezdůvodně, tohle město je důkaz Tengova úspěchu z betonu, oceli i čipů pro špičkové technologie. Leží přímo na hranici s Hongkongem a ještě v roce 1979 to byla spíš rybářská vesnice. Jenže Teng zavelel a o rok později zde vznikla jedna z prvních speciálních ekonomických zón Číny. Pilotní projekty se pak šířily po celé zemi. Přitahovaly investory, generovaly miliardy.
Když se k soše vyškrábete, přijde vám vskutku neuvěřitelné, jak rychle to proběhlo. Metropolitní Šen-čen má dvacet milionů obyvatel, na nebe jako obří prsty ukazují stovky metrů vysoké mrakodrapy, jezdí tu supermoderní metro a oblasti se přezdívá čínské Silicon Valley.
Všechny postřehy pocházejí z roku 2019, než se Čína uzavřela světa kvůli koronaviru. Teng byl naopak prezidentem-otevíračem. Když zemřel Mao Ce-tung a byl zatčen nechvalně proslulý Gang čtyř, postavil se právě on do čela reformistů. Droboučkému muži z provincie Sečuan, který neměřil ani 160 centimetrů, bylo už tehdy přes sedmdesát. Ale zároveň znal svět – studoval v Paříži i v Moskvě – a zjednodušeně platil mezi špičkami čínských komunistů za představitele pravicového, reformního křídla.
Zpětně ho lze vidět jako velkého pragmatika. Z Číny se rozhodně nestala demokracie západního typu, Teng ale pochopil, že chudá supervelmoc je protimluv. Nejlepší ilustrací jsou jeho následující slavné citáty.
„Nezáleží na tom, jestli je kočka bílá, nebo černá. Hlavně že chytá myši.“
„Mezi socialismem a tržní ekonomikou neexistuje zásadní kontradikce.“
„Socialismus nerovná se chudoba. Být bohatý je skvělé.“
Vztahy se Spojenými státy zrestartoval už Mao, ale až Teng je dokázal vytěžit ekonomicky. Věčnou památku na jeho přístup naleznete ve všech čínských megapolích, které najednou hýří výškovými budovami, dáte si v nich jídlo v západních řetězcích a nakoupíte luxusní světové značky.
Druhou stránkou věci je, že čínská schopnost dlouhodobého plánování podle analytiků už tehdy myslela na to, že jednou bude nutné Spojené státy přeskočit. Země již za Tenga situace využívala i zneužívala.
Absorbovala know-how a s patenty a duševním vlastnictvím si přespříliš nedělala starosti. Zájemcům o hlubší vhled lze maximálně doporučit knihu Michaela Pillsburyho nazvanou Stoletý maraton, která odkazuje ke strategii pro období 1949 až 2049, na jejímž konci má být z Číny globální hegemon.
Zatím tam nedošla, aktuálně země slyší kritiku za porušování lidských práv, za genocidu Ujgurů, za dotažení orwellovských sledovacích vizí k dokonalosti, i za to, že se snaží ovlivňovat počasí, což může zásadně poškozovat sousední země (taková výtka zazněla před startem olympiády).
Tengovi a jeho spojencům však zároveň nelze upřít kousek, který je v dějinách lidstva svým rozsahem unikátní. Z absolutní chudoby se dostaly desítky, spíše stovky milionů Číňanů. Inspiraci ostatně hledal v zemi, která zvládla totéž, jen v mnohem menším měřítku.
Tady je nutné vydat se z Číny po mapě výrazně na jih. Raritní úkol, tedy vytáhnout v průběhu jednoho lidského života národ ze třetího světa až do toho prvního (rozumí se vyspělého a bohatého), v Singapuru bravurně splnil Li Kuang-jao, který byl v bohatém městském státě premiérem těžko představitelných 41 let v období 1959 až 1990.
Zároveň Singapur udržoval a stále udržuje řadu autoritativních prvků, svoboda médií zde kupříkladu ani zlomkově nedosahuje standardů podobně prosperujících států. I Li byl apoštolem pragmatismu, což mu ulehčila tradiční asijská mentalita, v níž je jedinec podřízen celku.
Není vůbec náhodné, že Teng navštívil Singapur v roce 1978, tedy těsně předtím, než v Šen-čenu začaly mizet rybářské chatrče a vyrůstat mrakodrapy. Jím nastavený směr dostal drsnou stopku až po masakru na náměstí Nebeského klidu, kdy čínští „jestřábi“ začali zpřísňovat. Teng ostatně v roce 1989 z nejvyšších pater musel nedobrovolně dolů a moc převzal Ťiang Ce-min, zastánce tvrdé ruky.
Ještě tři roky poté nicméně Teng pořád volal po mnohem rychlejší liberalizaci trhu a za příklad dával právě zemi svého přítele Liho: „Sociální řád v Singapuru funguje velmi dobře. Řídí stát přísně a my bychom si jejich zkušenosti mohli vypůjčovat a zkusit dělat věci ještě lépe.“
Na to už nedošlo, přesto Teng své vize otiskl do dějin jako málokdo. Ať už se v Číně děje cokoli, Tengův duch kráčí dál. Ne nadarmo ho šenčenská socha zachycuje v pohybu. Samozřejmě míří vpřed.
