Designérka, šperkařka, architektka. Uznávaná umělkyně Eva Eisler, jejíž šperky nosila i slavná Zaha Hadid, se vrací na DesignBlok a tentokrát se svou instalací vstupuje do pozdně barokní kaple svatého Kříže. Místa, kde byl v minulosti vystavován Svatovítský poklad.
Odsvěcený, pro veřejnost uzavřený prostor jí nabízeli organizátoři akce už loni. Tehdy na to ale ještě nekývla. „Říkala jsem si, proč já? Proč mám mít toto výsostné místo sama pro sebe? Byla jsem se tam podívat, ale vše, co mě tehdy napadalo, mi pro ten impozantní prostor nepřipadalo dostatečně silné. Až letos jsem souhlasila, že to zkusím,“ říká umělkyně.
Kruh ticha je site-specific instalace, která vznikla přímo pro tento prostor. Eisler od začátku přemýšlela o dialogu mezi přírodním a kulturním řádem, mezi hmotou a časem, ale také mezi lidmi, architekturou a pamětí. Představovala si, že kdysi lidé do kaple přicházeli uctívat Boha. Dnes, kdy je odsvěcená, chtěla, aby do ní vstoupil člověk, na chvíli zpomalil a mohl vnímat nejen prostor a ostatní, ale také sám sebe.
„Slovo, které mě provází celý život, je togetherness – sounáležitost. Vždycky jsem navrhovala dlouhatánské stoly, aby lidé seděli spolu. Proto mám ráda kruh, je to symbol, který se používá od nepaměti a znázorňuje celistvost, řád. Nemá žádnou hierarchii, nikdo nesedí v čele, nikoho nevylučuje, nemá začátek, nemá konec a člověk do něj může kdykoli vstoupit,“ vysvětluje Eva Eisler.
Do kaple proto usadila do kruhu sedm říčních kamenů. Kámen v sobě nese čas v měřítku, které je pro člověka téměř nepředstavitelné. Po tisíce či miliony let ho formovaly voda, pohyb a eroze. Není výsledkem lidského záměru, přesto má svou vlastní formu, historii i paměť.
Sedm je podle umělkyně velmi zajímavé číslo, které se v různých kulturách a tradicích opakovaně objevuje a bývá spojováno s řádem a rytmem. Nechce mu ale přisuzovat jeden konkrétní význam. Každý kámen je jiný a připomíná, že celek může vznikat z rozdílných jednotlivostí.
Každý kámen také dostal jedno slovo: od počátku k trvání, od trvání k paměti, od paměti k přítomnosti, od přítomnosti k souhře, od souhry k rezonanci a od rezonance k celistvosti.
„Slova jsem zvolila jako další vrstvu instalace. Vedle architektury kaple, kamenů, vody a zvuku do ní vstupuje lidský hlas – něco velmi konkrétního a zároveň nehmotného. Kameny, voda a slova se pro mě postupně spojily v jeden celek. Potřebovala jsem k nim ještě zvuk vody, a proto jsem přizvala mladého skladatele Jiřího Trtíka, aby pro kapli vytvořil zvukovou kompozici. Sedm lidí, včetně mě, říká jedno ze sedmi slov, která se stávají součástí zvuku vody. Zní to až magicky,“ popisuje designérka.
V zadní části kaple bude probíhat videoprojekce, na níž bude ústředním motivem tekoucí voda. Připomene pohyb, který podle Evy Eisler začal dávno před naším příchodem a bude pokračovat i po našem odchodu. Svou roli má i světlo. Není pro ni tématem samo o sobě, ale prostředkem, který umožňuje vnímat kámen, prostor a vztahy mezi jednotlivými vrstvami instalace.
„Je potřeba mít odvahu věřit své myšlence natolik, že ji uskutečníte, a zároveň přijmout, že každý člověk v ní může najít něco jiného. Mě uklidňuje, že ta instalace je tak jednoduchá a sama o sobě vizuálně silná, že i když v ní člověk nebude chtít hledat hlubší význam, může na něj jednoduše zapůsobit. A třeba se mu její obraz vrátí později, jako vzpomínka, pocit nebo otázka.“
Díla Evy Eisler jsou zastoupena v mezinárodních sbírkách, včetně Brooklyn Museum of Art, Metropolitan Museum of Art, Museum of Arts and Design v New Yorku, Musée des beaux-arts v Montrealu, Pinakothek der Moderne v Mnichově a dalších. Pravidelně vystavuje po celém světě i v České republice a často působí i jako kurátorka. Je nositelkou řady ocenění, v roce 2026 vstoupila do Síně slávy Czech Grand Design.
Foto se svolením Evy Eisler
Zatímco v raném mládí čerpala inspiraci ze svých cest v zahraničí a energii i informace hledala „venku“, dnes přichází od ní samé.
„V nějakém dozrání nastane určitý moment, že už nepotřebujete čerpat tam venku. Čerpáte sama ze sebe, z už nastřádaných vjemů a informací a pocitů, a nějak máte potřebu je světu vrátit. Před rokem jsem měla výstavu v Praze v Galerii Kvalitář, kterou jsem nazvala ‚Vrstvy času‘. Pracovala jsem s nalezenými materiály, s kamenem a dřevem a sestavila z nich takové architektonické vize, jak asi bude žít příští civilizace, co přijde po nás, která bude vytvářet a stavět z toho, co po nás zbyde,“ přibližuje Eva Eisler.
Už prý za sebou nepotřebuje zanechávat materiální stopy, protože svět je i tak všeho plný a člověk by měl mít zodpovědnost za to, kolik zabírá prostoru sám pro sebe. „Odjakživa jsem vytvářela věci tak, aby byly rozebratelné, s představou, že materiál budu vracet tam, kde jsem jej našla. To bylo dávno předtím, než si lidé uvědomili, že je potřeba recyklovat,“ dodává s úsměvem.
Od chvíle, kdy se vrátila v roce 2006 zpět do Česka z New Yorku, kam emigrovala v osmdesátých letech, k ní přicházely výjimečné výzvy, jak kurátorské, tak i autorské. Hodně dveří jí otevíraly především ženy, a to jak v USA, tak i jinde po světě, a také v Česku. Za to je dodnes vděčná, stejně jako za příležitost vystavovat na DesignBloku, kde se poprvé objevila už v roce 2003.
Letos se v rámci této akce ráda podívá na výstavy třeba do Veletržního paláce, na Výstaviště, na UMPRUM nebo do Jízdárny, zkrátka všude, kde bude mít příležitost setkat se a popovídat s přáteli i se svými bývalými studenty. „Pro ty je DesignBlok nesmírně důležitý, zvláště když chtějí získat reflexi své tvorby. Naučí se dotahovat věci do konce, instalovat, prezentovat,“ zmiňuje.
Práce svých bývalých studentů stále sleduje a jejich rukopis pozná. Na UMPRUM vedla šestnáct let ateliér K.O.V. jímž prošla řada studentů, z nichž jsou dnes významní umělci, třeba Janja Prokic, Nastassia Aleinikava nebo Štěpán Růžička. Všem říkala hlavně to, že se nesmějí bát projevit a být sami sebou.
„Není to jen o talentu, je to o nějakém vnitřním nastavení, o motivaci, o nalezení svého vlastního hlasu, který dělá věci jinak než všichni ostatní. Ale zároveň způsobem, který je pro veřejnost srozumitelný. A najít tuto polohu, to je dost náročné. Vždy jsem jim říkala: Vy jste ti, kteří by měli určovat styl, ne se přizpůsobovat trhu.“
Foto Tomáš Souček
Sama je toho důkazem, její šperky nejsou pro každého. Vždy je vytvářela především sama pro sebe. Když se přestěhovala do New Yorku, potřebovala tvořit z domova, protože se starala o své dvě malé děti.
„Shodou okolností po krátké době zaujala moje tvorba jednu z nejvýznamnějších galerií současného uměleckého šperku na světě a pak se rozjel takový kolotoč výstav. Inspiraci jsem tehdy čerpala především v architektuře, a ta byla v osmdesátých letech fenoménem,“ zmiňuje Eva Eisler.
Možná i to je důvod, proč její šperky zaujaly hlavně architekty a sběratele umění, také slavnou architektku Zahu Hadid, která je ráda nosila.
Pro návštěvníky DesignBloku se výstava Kruh ticha v kapli svatého Kříže otevře 7. října a potrvá až do 6. ledna příštího roku. Kurátorkou je Michaela Kádnerová.
