skip to main content
Rozhovor

Ještě jsme se nenaučili potlačit při výstavbě ego, říká architekt a urbanista Hnilička

Praha v minulosti zažila několik velkých stavebních změn, kdy se měnily čtvrti nebo vznikaly úplně nové. A za těmi úspěšnými stály vize architektů nebo urbanistů. Například vilová čtvrť Ořechovka vzešla z návrhů architektů Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře, Dejvice jsou zase spojené s urbanistickým konceptem architekta Antonína Engela.

Pavel Hnilička se svým ateliérem Pavel Hnilička Architects+Planners takhle brzy promluví například do budoucí podoby Smíchova. Pro miliardáře a developera Luďka Sekyru totiž jeho tým navrhl několik bytových domů ve čtvrti Smíchov City a Česká spořitelna hodlá podle jeho návrhu stavět své velkolepé sídlo, které se stane dominantou nové smíchovské čtvrti.

A i u druhé Sekyrovy čtvrti figuruje Hniličkův ateliér. Pro karlínské Rohan City, jehož výstavba začala loni, připravil celkovou urbanistickou studii.

Ačkoli se v Praze i v celém Česku daří měnit některé věci kolem výstavby k lepšímu, stále tu podle Hniličky často chybí kvalita městských prostor. Taková, jako je třeba v Kodani nebo Hamburku, tedy ve městech, které jeden z nejuznávanějších českých architektů a urbanistů a mimo jiné i spoluautor Pražských stavebních předpisů často dává za příklad.

„Každá ze staveb v nových kodaňských čtvrtích v podstatě potlačí své ego s cílem vytvořit silný celek. V tom se od nás Dánové liší,“ říká architekt a urbanista Pavel Hnilička v rozhovoru.

Zajímalo by mě, kolik má teď takový architekt a urbanista volného času…

Já nevím, jak ostatní, ale my máme práce hodně a alespoň co slýchám od kolegů, tak práce je v našem oboru obecně teď dost.

Ptám se proto, že mně přijde, že teď musí být po urbanistech a architektech velká poptávka. Pražské brownfieldy se začínají pomalu měnit, lidé chtějí kupovat nové byty, nemovitosti jsou v kurzu…

To ano. Já to tak vnímám, že se lidé nemovitostmi hodně zabývají a začínají jim obecně stále více věřit. A že je to taková jistota uložení volných prostředků, protože zatím nemovitosti ukazují opravdu dramatický nárůst. Ono se vždycky nezdá, že to může ještě dál šplhat, ale pořád to jde nahoru.

Za tím stojí ta vysoká poptávka a zároveň nízká nabídka. Nové byty se v Praze prodávají za 140 tisíc za metr. Dá se s tím něco dělat? Nebo je to realita, na kterou si musíme zvyknout?

Je to trend, který sledujeme ve všech větších evropských městech. Není to nějaká naše místní rarita. Souvisí to s atraktivitou měst a obecně se stěhováním lidí do měst. Podobnou situaci řeší v Londýně, Mnichově, Berlíně… Všude jsou nemovitosti velké téma.

Takže proti růstu cen spolehlivý recept neexistuje?

Receptem je umožnit stavění. U nás je strašně těžké získat stavební povolení. Je to velmi náročný proces, který trvá dlouhou dobu. Je potřeba nastavit hlavně pravidla pro výstavbu a pro plánování. Teď je aktuální čerstvá novinka, pár dní stará, kdy Praha dala dohromady pod vedením náměstka primátora Petra Hlaváčka metodiku kontribuce investorů, což je velké téma. Obzvlášť při větší výstavbě, kdy vzniká větší množství bytů, které si logicky nárokují další infrastrukturu, silnice, parky, školy, školky, obchody, služby.

Jaký problém má ta metodika řešit?

Developeři jsou zvyklí stavět byty nebo kanceláře a úkolem města je dobudovat infrastrukturu. Jenže jak toho docílit, když město nemá z nově příchozích lidí žádný příjem? Proto se u nás relativně špatně staví. Ti, co už bydlí, nechtějí nově příchozí, protože mají pocit, že akorát přibude lidí a dopravy. A politikům se to nelíbí, protože mají problém s financováním. Mají povinnost postarat se o základní školy, školky a nemají na to kde vzít.

Pavel Hnilička, Foto: Michael Tomeš

Díky příspěvkům developerů se to změní?

Určitě to pomůže. Proces se vyjasní a nastaví se pravidla předem. Ve vyspělém světě je běžné, že stavebníci přispívají na rozvoj lokality. Koneckonců je to i v jejich zájmu a město na to nemá tolik prostředků, obzvlášť u nás. Jde o to, aby ty peníze zůstaly v místě výstavby. V rozpočtovém určení daní bohužel peníze mizí v systému a nejdou do konkrétního místa.

Pouhá výstavba bytů totiž kvalitu nepřinese. Když se podíváme na sídliště z dob socialismu, tak to je přesná ukázka toho, že se postavily byty a horko těžko nějaké školy a školky, ale nejsou to městské čtvrti, které by nabídly paletu toho, co člověk k životu potřebuje. Proto lidé ze sídlišť musí dojíždět dál do města.

To tedy chápu jako potřebu takzvaného města krátkých vzdáleností, o které často mluvíte. A v poslední době to slýcháme i od developerů. Děje se to, nebo se o městě krátkých vzdáleností jen mluví?

Určitě se to změnilo. Ten důraz na kompaktní stavění je víc a víc v kurzu. Nejenom s ohledem na náklady na veřejnou dopravní infrastrukturu, ale i na životní prostředí. Je smysluplné stavět tak, aby se při vynaložených nákladech na ulice, náměstí, parky a školy soustředila výstavba na menší plochu.

Potom vznikne místo, kde můžete fungovat pěšky a nejste závislý na autě. Což je vlastně docela luxus, který funguje třeba ve starých městských čtvrtích, ale na okrajích měst se ocitáme v lokalitách, kde se bez auta neobejdete.

To auto navíc musíte někde odstavit a městské prostory jsou přehlcené auty. Vzniká pak velmi nepříjemný prostor. Proto bychom měli stavět kompaktně, aby vznikaly klasické ulice, náměstí. A nemusí to ani nutně být vysoké domy. Ta úroveň, kde se to začne lámat, je nějakých sto lidí na hektar. Na to stačí zhruba třípodlažní zástavba.

Praha je ve srovnání s některými evropskými městy stále ještě hodně řídce zastavěná. Zároveň mi ale přijde, že NIMBY (Not In My Backyard) efekt, kdy místní blokují jakoukoli výstavbu, je tady pořád velmi silný. To je trochu paradox ve chvíli, kdy tu máme vysokou poptávku po nových bytech. Změní se to?

Velmi záleží na konkrétních projektech, na tom, jak jsou zpracované, kde leží, jak se prezentují. Je potřeba říct, že je tady řada projektů, které nemají architektonickou a urbanistickou kvalitu. Jsou přemrštěné svým měřítkem, nehodí se do místa. Každá stavba by ale měla být součástí místa a dotvářet ho. Jsem přesvědčen o tom, že když se projekty dělají dobře, kvalitně a zapadnou do místa, tak je velká šance, že se podaří postavit v rozumných časech.

Logicky s tím souvisí i vysvětlování a debata o souvislostech. Obecně je nutné plánovat předem veřejný prostor, ulice, náměstí a definovat to, co je mezi budovami. To je alfa a omega úspěchu, který může pomoci ten NIMBY efekt překročit. Když ukážete, jakou kvalitu do místa přinesete a jaké výhody z toho pro místní budou plynout, tak to může mít pozitivní efekt.

Pavel Hnilička, Foto: Michael Tomeš

Na jedné konferenci o rozvoji Prahy jste dával za příklad kvalitní výstavby Kodaně a její nové čtvrti na místě bývalých přístavů. Čím to je, že v Kodani staví tak dobře?

Já myslím, že je to hlavně celkovým přístupem. Ty příklady jsou fascinující a dechberoucí. Jim se daří udělat soudobou, obytnou, hustou městskou čtvrť, kde jsou čtyř- nebo pětipodlažní domy, a to tak, že je nesmírně klidná, příjemná, má parter s obchody, vznikají tam krásné městské prostory. V Kodani je to ještě podtrženo tím, že se tam dostanete všude na kole. Za nějakých dvacet minut jste z nových lokalit v centru.

Jak jsme se bavili o závislosti na automobilu, tak tady ji prostě nemáte. Můžete poslat děti do centra do školy na kole po bezpečných cestách. Dánové si tím řeší i nakupování, takže mají kola, na která se vejde nákup.

Kvalitní je na těch čtvrtích také celková soudržnost. Když se po těch místech procházíte, tak si nevybavíte konkrétní stavbu, výjimečnost však spočívá v tom ansámblu jako celku. V tom, že každá ze staveb v podstatě potlačí své ego s cílem vytvořit silný celek. Mají celkový plán, kterým si vymezí městské prostory a ty domy jsou jako určitá výplň. V tom se lišíme.

Neumíme při výstavbě potlačit ego?

Zdá se mi, že řada lidí u nás bere dům jako pouhou jednotku, která stojí sama o sobě. Dánové více věří v to společné, v prostor mezi domy a ve město jako takové. Koneckonců v Praze to takhle na spoustě míst také fungovalo. Ať už se podíváte do Dejvic, nebo na Vinohrady, tak to v určité době bylo normální. Pak se to uvažování vytratilo a tak nějak se soustředíme jen na individuální domy, kterým ale chybí pochopení širšího celku. V tom si myslím, že je jádro NIMBY efektu.

Reklama

Dům je vždycky součástí širšího celku. Tak jako je ruka součástí těla a neexistuje sama o sobě. Tady se ale staví dílčí kusy, které tohle podceňují. Pak se ale obecně vytrácí kvalita a hodnota. Přitom víme, že hodnota nemovitosti je dána třemi faktory, a to je místo, místo a zase místo.

Je to jen nastavením společnosti, nebo si házíme klacky pod nohy i vlastními pravidly a normami? Často se mluví třeba o tom, že podmínka proslunění bytových domů vlastně neumožňuje stavět klasické městské bloky…

Díky Pražským stavebním předpisům se situace v tomto hodně zlepšila a je možné stavět kompaktní městské čtvrti. Ta norma na denní osvětlení je ale samozřejmě velmi nešťastná, protože nutí stavebníky dělat obrovská okna, která ani nejsou potřeba a jsou v protikladu s nároky na šetrné zacházení s energiemi.

Když se podíváte na noblesní vinohradské činžáky 19. století, tak ty by takovouto normou neprošly. Ale přitom jsou velmi oblíbené, jsou drahé, spousta lidí v nich chce žít. Je škoda, že dnes nemůžeme takový dům postavit. V době klimatické krize bychom se měli snažit stavět domy úsporné a tato norma jde proti tomu, protože nutí dělat dům co nejvíce prosklený. 

Pražské stavební předpisy, jejichž jste spoluautorem, se teď hojně diskutovaly v souvislosti s novým stavebním zákonem, ve kterém o ně Praha nechtěla přijít. Na stavební zákon se čeká s nadějí, že zrychlí výstavbu. Stane se to?

Myslím si, že ji nezrychlí. Nejdůležitější pro rychlost výstavby je totiž příprava území. Dobře připravené území znamená, že se pak dají stavby relativně rychle povolit, protože se vyjasní, jakým způsobem a kde se postaví. To, že se stavba zdrží, je naopak chabou přípravou území.

Obyčejně, když se zahájí nějaký velký projekt, tak se teprve začne diskutovat o širších souvislostech, které mohly být předem v klidu připravené. Pokud by u nás platil systém jako v Německu, Dánsku, Rakousku a jinde, kdy se jednotlivý stavebník řídí pouze zastavovacím nebo regulačním plánem a nikoli územním plánem, tak by to výstavbu zásadně zrychlilo.

Kdybychom se více soustředili na tu přípravu, tak vlastní povolení bude rychlé. Problém je, že stavební zákon se nevěnuje právě tady tomu. On přináší celou řadu zlepšení, ale vynechala se ta zásadní věc kolem plánování. A to je velký nedostatek.

Váš ateliér pracoval na urbanismu pro čtvrť Rohan City, kde loni začal developer Sekyra Group stavět novou čtvrť. Jaká bude?

My jsme připravili základní koncepci, která je rozdělena na několik částí, kde do toho pak vstupují i další architekti. Hlavní myšlenkou koncepce je vytvoření fronty domů podél promenády, která vznikne rozšířením stávající cyklostezky.

Jinak tam bude kombinace pracovních příležitostí podél Rohanského nábřeží a bydlení dál směrem k řece. Je to smíchaná městská kompaktní čtvrť, dostupná pěšky ke stanicím metra a tramvaje, což je obrovská výhoda. Je to přesně ta čtvrť, kde můžeme mluvit o městě krátkých vzdáleností.

Jak hodnotíte tu zkušenost v podobě spolupráce s velkým developerem na takhle velkém území?

Velmi dobře. My jsme se účastnili ještě soutěže na Smíchově, kde jsme vyhráli projekt na jižní část Smíchov City, kde bude stát centrála České spořitelny. Tam je developerem území také Sekyra Group a naše spolupráce je velmi intenzivní. Účastnili jsme se i soutěže na bytové domy v severní části čtvrti, kde navrhujeme tři bytové domy.

Sídlo České spořitelny bude dominantou celé čtvrti. To mi připadá jako hodně lukrativní zakázka…

Je to obrovský projekt. Nedávno jsme dokončili stavbu studentských kolejí v Holešovicích. Už to je poměrně větší stavba, asi dvacet tisíc metrů hrubé plochy, přičemž jedna fasáda má asi sto metrů, takže hodně velký dům. No a sídlo spořitelny je asi pětkrát větší, když připočtu garáže.

Bude to celý nový městský kampus. Děláme to v týmu s rakouským ateliérem Baumschlager Eberle Architekten a spolupracujeme s celou řadou inženýrů. Tým je skutečně široký. A v rámci toho území máme na starosti nejen kampus spořitelny, ale i návrh veřejných prostranství v jižní části nové čtvrti.

Kampus České spořitelny, Smíchov City | Pavel Hnilička Architects+Planners

V roce 2018 jste vyhráli také soutěž na novou podobu Vítězného náměstí. To je teď spíše velkým kruhovým objezdem než náměstím. Kdy ho čeká lepší budoucnost?

Já doufám, že se to stane v nějaké dohledné době. Teď to totiž na městě trochu spí. Snad budeme rychlejší než Václavské náměstí, kde se začalo stavět asi patnáct let po výsledcích soutěže.

Vítězné náměstí | Pavel Hnilička Architects+Planners

Kolem Vítězného náměstí staví Penta projekt Victoria a v plánu je i společný projekt Penty, Kaprain Group a Sekyra Group na zástavbu západní části náměstí, kde developeři koupili pozemky od VŠCHT. Je dobře, že se pozemky kolem náměstí zastaví?

Samozřejmě, to je nutnost. Ty fasády tam vyloženě chybí. Dneska, když si tam stoupnete, vidíte, jak je ten prostor špatně uspořádaný, nevyužitý, je to nepříjemné místo. Ani nevnímáte, že jste na náměstí. A to i kvůli tomu, že má nedokončené fasády.

Základní regulační čára pro nové domy vychází ještě z původního plánu profesora Antonína Engela, který navrhl celý systém staveb. Tři segmenty jsou ale skoro sto let nedostavěné. Prostor kvůli tomu uniká, je to jako nádoba, které chybí třetina stěny, takže se v ní nic neudrží.

Z vašich projektů mě zaujal ještě jeden, a to územní studie pro obec Lichoceves, kde developer Maison Development chce výrazně rozšířit zástavbu. Vaše studie tam vlastně tvoří úplně novou obec. To musí být pro urbanistu úžasná příležitost…

Je to nesmírně zajímavý projekt. Taková srdcová záležitost. Je to místo, kde je územním plánem daný rozvoj asi na sto hektarech. Z mnoha důvodů se tam doposud nic nestalo, ta obec nemá ani kanalizaci a vodu. Všude okolo se rozvoj udál, leckdy tedy hodně živelně. Je to úžasná příležitost, jak výstavbu rozvinout od začátku promyšlenou cestou se vším všudy. Je to vlastně malé městečko se školami, parky, další vybaveností.

Je ještě něco, co byste si rád navrhl? Nějakou stavbu nebo čtvrť?

Typově mě hodně lákají školy, společenské sály a další instituce. A pak městské domy. Mě by upřímně lákalo ty městské čtvrti, které jsme navrhli, skutečně postavit. To naše portfolio je v řadě případů teprve příprava. Dělali jsme třeba návrh na Pragovku, na Nový Zličín, rozvoj Jihlavy a další velká území a mně by se líbilo je dodělat. To bych si přál. Aby se v nich člověk mohl projít, mohl tam někoho vzít na prohlídku, sednout si do kavárny nebo do parku. To je ještě velký kus cesty.

Vnímáte to jako nedodělanou práci?

Ona řada těch věcí teprve začíná, takže na tom doufám budeme pracovat dál. Třeba Smíchov jde do realizace, připravujeme zadávací dokumentaci, tam se to snad podaří dotáhnout relativně brzy. Ale řada větších urbanistických projektů je na dvacet třicet let. To k urbanismu patří.

Myslel jsem to tak, jestli až teprve když si tu čtvrť projdete, budete si moci říct: tak a mám hotovo…

To asi ne. Nastavený plán, pokud je dobře zpracovaný, je jako semínko, které může už samo klíčit a růst. Věřím v samotnou hodnotu plánů. Urbanistická práce je navíc skutečně týmová. Zapojuje se do ní spousta lidí, takže se vnímám spíše jako režisér. A hodně záleží i na klientech, jakou mají představu a jak se to podaří dotáhnout. A mne baví ten samotný proces tvorby a myšlení.