Brilantní nápady se v české vědě jednoznačně rodí. Záhy však mohou být udušeny nastavením společnosti, což je podle šéfa Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd (ÚOCHB) Jana Konvalinky jeden z důležitých limitů, proč Česko není lepší.
Jan Konvalinka nerad slyší, že stojí v čele nejvýnosnějšího vědeckého ústavu v Česku: „Mnohem lépe se mi poslouchá, že patříme k těm nejlepším,“ řekl Konvalinka na konferenci Lepší Česko, kterou Forbes pořádal minulý týden v Karlových Varech.
Pravda je přitom obojí. ÚOCHB je globálně úspěšnou vědeckou institucí a současně je na domácí poměry – a vlastně i v celoevropském kontextu – unikátně bohatý.
Téměř pohádkové peníze do něj tečou díky licenčním poplatkům za objevené látky, které farmaceutické firmy využívají pro výrobu léků, jejichž následný prodej přináší mnohamiliardové zisky.
Ústavu řízenému Konvalinkou se tak vede vesele, veseleji by se ovšem mohlo dařit celé české vědě. Základní předpoklad je pro to podle Konvalinky splněn. „Máme naprosto špičkové vědce,“ řekl šéf ÚOCHB, což lze právem vnímat jako tvrzení té nejvyšší autority.
Po konstatování o špičkových vědcích však vysloví Konvalinka jedním dechem „ale“. V čem háček spočívá? „Nedáváme špičkovým lidem dost šancí,“ prohlásil Konvalinka.
Nedostatek šancí podle něj plyne mimo jiné z toho, že mladým lidem, kteří absolvovali studium na prestižních světových univerzitách, nejsou pořádně otvírány dveře, aby se v Česku postavili do rolí lídrů – jejich schopnosti a erudice jsou tak potlačeny.
Je tu ale ještě horší aspekt. „Musíme přestat kriminalizovat riziko a neúspěch,“ apeloval Konvalinka. „Nejčastější věta od kolegů totiž zní: Máme nápady, ale ne peníze a já se přece nenechám zavřít. To je přece strašné a všechny řeči na tohle téma budou zbytečné, dokud bude legislativa nastavena ve smyslu, že ‚všeci kradů‘, že si ředitel ústavu chce koupit za peníze pro vědu ostrov v Karibiku,“ popisoval Konvalinka.
Velká jména
Před konferencí se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny v zemi. Sami sepsali inspirativní texty s konkrétními radami, jak nakopnout Česko.
Najdete mezi nimi třeba texty šéfredaktora Forbesu Petra Šimůnka, investora a filantropa Martin Romana, ekonomického poradce prezidenta Davida Marka, developera Dušana Kunovského, majitelky firmy Petrof Zuzany Ceralové Petrofové, ministra dopravy Martina Kupky, miliardáře Zbyňka Frolíka, mecenáše Nadace Neuron Jaroslava Řasy, miliardáře Michala Strnada, bývalého ředitele České pojišťovny Pavla Řeháka nebo třeba místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové.
Vědecký výzkum – zejména ten základní, o němž je zde řeč – je z podstaty extrémně rizikovou záležitostí. Nezdary jsou nejen jeho přirozenou součástí, jsou přímo jeho poznávacím znamením, a bylo by podivné, kdyby tomu bylo v „neprobádaných krajinách“ jinak.
Jako výmluvný příklad uvádí Konvalinka kritiku, která se snesla na Technickou univerzitu v Atlantě za to, že její podpora startupů měla pětaosmdesátiprocentní úspěšnost.
To, co je jinde hodno chvály, bylo v tomto případě peskováno, neboť tak vysoké procento ukazovalo na to, že se šlo na jistotu, kvůli čemuž nebyl nějaký rizikový – a potenciálně velmi úspěšný – projekt podpořen.
„Největší věci se nedají předpovědět. Koneckonců profesor Antonín Holý, který proslulost a prosperitu ÚOCHB v podstatě založil, původně ani nemohl objevit léky na HIV, protože tato nemoc prakticky ještě neexistovala… Ve vědě musíme být zkrátka připraveni na zázraky, které se mohou stát,“ říká Jan Konvalinka.
Zázrakům musí nutně předcházet riziko. Zázrak totiž vykvete na hromadě projektů, které zkrachovaly, vedly do slepé uličky. „Dokud tedy nedáme lidem ve vědě důvěru, nehneme se dál,“ zakončuje Konvalinka.
