O firmě, kterou spoluzakládal, může dávat akademické přednášky. Doslova – Jan Havel, jeden z otců softwarové společnosti Actum, je úspěšným podnikatelem a zároveň člověkem s doktorátem z VŠE a hlavně titulem z Wharton School, jedné z nejprestižnějších byznysových univerzit planety.
Kdy je nejlepší
opustit přístup, který firmě vydělává, ale zároveň ji
výhledově limituje? Jak moc takové rozhodnutí bolí? Měly by
centrální banky být vystaveny konkurenci? Existuje vůbec zlatá
střední cesta mezi kapitalismem a socialismem? Pestrý mix otázek
pro pestrou osobnost.
„Mám privilegium, že jsem vystudoval ekonomickou teorii a zároveň můžu dělat byznys, proto bych chtěl lidem ukazovat, že to je kompatibilní. Že principy jsou podobné,“ říká Jan Havel, který v Actum Digital nadále udává jako Chief Strategy Officer směr budoucnosti firmy.
Jak dávno to je, když v devadesátých letech s Ratiborem Líbalem jako studenti vyráběli multimediální prezentace, ukrývající slidy v PowerPointu na vlastnoručně vypalovaných cédéčkách… Actum dnes zaměstnává dvě stě padesát lidí a letos cílí na obrat ve výši 600 milionů korun.
„Přesněji pětadvacet milionů eur. Před asi deseti lety jsme firmu přepnuli do dvou věcí: do fungování v angličtině a uvažování v eurech. Devadesát procent našeho byznysu pochází mimo Česko, přepočítávání korun už bylo únavné,“ směje se Havel.
Příběh firmy vybízí k víře v Česko, v němž vznikají byznysy s vysokou přidanou hodnotou, dalece přesahující středoevropskou kotlinu. Actum se definuje následovně: jako technologická digitální agentura vyvíjející pokročilá digitální řešení pro správu a zlepšování zákaznické zkušenosti, obchodu a dat. Co to znamená v praxi?
„Typickým zákazníkem jsou velké mezinárodní firmy,“ vysvětluje Havel. Těm firma pomáhá vyřešit rébus jejich webů v desítkách různých jazyků s mnoha odlišnými divizemi a často s úplně rozdílnými produkty. „Díky takovému webu pak firmy prodají víc, zavedou inovativnější služby, provedou digitální expanzi reálného produktu,“ dodává.
O úspěchu svědčí jejich momentálně nejzásadnější klient: aukční dům Christie’s, jedna z globálních ikon oboru.
Jak se získává taková zakázka?
Dalo by se to svést na náhodu: v New Yorku se potkal jeden člověk s někým z Christie’s, který měl zrovna problém, a doporučil mu Actum. Na druhou stranu jde o důsledek toho, že jsme byli schopní dodávat skvělou službu v USA, takže bych to mohl popsat i jako geniální strategii posledních dvaceti let. Ten příběh je pro nás ilustrativní.
Tak ho odvyprávějte, prosím.
V Americe nás před lety díky našemu technologickému partnerovi Kentico oslovila tamní firma. Abyste vybočili z řady, musíte být rychlí, takže nám vyplnili formulář na webu a během pěti minut měli na telefonu mě. Do deseti dnů jsme se domluvili a udělali zakázku za několik milionů dolarů.
V důsledku naší dodávky vydělali spoustu peněz, jenže tenhle chlapík, s nímž jsme zakázku domlouvali, z oné americké firmy odešel. O mnoho let později potkal svého známého z Christie’s a ten mu říká: Mám dodavatele, ale je pomalý, daleko a nefunguje to. A on na to, že Actum je nejlepší dodavatel, s jakým kdy dělal.
No a pán z Christie’s byl takový ranař, že když jsme si po pár týdnech zavolali, nabízel jsem mu, že hned přiletím do New Yorku, jenže on opáčil: Není třeba, jsem v Praze a za dvě hodiny jsem u vás v kanceláři. Aha! Bez přípravy sem nakráčel, výborný „týpek“.
Šéfové Actum: zleva CEO Tomáš Vondráček a foundeři Ratibor Líbal a Jan Havel
Proč taková přepadovka?
Když jsme to zpětně probírali, řekl mi, že potřeboval naši firmu zažít. Shodou okolností byl Ukrajinec a bavil se s našimi ukrajinskými uklízečkami o tom, jak se k nim chováme jako k lidem, kteří přímo nepřispívají k dodávce naší služby. Kultura se mu líbila, zároveň měl perfektní reference. Vsadil na nás – a dneska většinu nového digitálního vývoje řešíme z Prahy. Web Christie’s se dělá tady v Holešovicích.
Kudy pro vás vedla byznysová cesta do zahraničí?
V nultých letech jsme stejně jako naši konkurenti měli svůj CMS systém, na kterém se stavěly weby. Tehdy vás ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Jenže jsme si uvědomili: Fajn, jaká bude realita? Na našem CMS poběží tři velcí a deset malých klientů, vedle toho tu budou systémy s tisíci implementací.
Díky Carrefouru jsme se dostali do mezinárodního byznysu a pak Hill’s Petr Nutrition, celosvětový lídr ve výživě domácích zvířat, přesouvali kvůli nákladům centrálu z Londýna do Prahy, chodili po městě a hledali dodavatele v rozhraní Sitecore. Nikdo jsme Sitecore neuměli, ale v naší DNA je kombinace jakési drzosti s chutí to opravdu odmakat, tak jsme řekli, že to dáme. Dřelo se dnem, nocí, o víkendech. Povedlo se, pak se ozval další klient a nám to začalo docházet.
Co přesně?
Že když děláte standardní systém, jednou za čas si vás vyberou, ale že v cizině nikoho nezajímá firma, co si tady splácala nějaký systém pro sebe. Proto jsme se začali zaměřovat na standardní systémy a zároveň přestalo dávat smysl investovat do svého, což byl bolestný proces, protože nám na tom běželi klienti a ne každý zůstane, ne každý vám tuhle myšlenku koupí.
Přišli jsme o nějaký byznys, ale bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které nás dneska definuje.
Jaké dveře to otevřelo?
Actum má positioning jako firma, která dělá věci s rozvahou. Možná je to trochu pomalejší a dražší, proto se nehodíme pro střelce ve startupech. Tam jde o rychlost, nám hlavně o to, aby to dopadlo dobře. Neděláme weby na WordPress, nepoužíváme jednoduché online tooly, tenhle trh necháváme jiným. Aby dávalo smysl náš přístup použít, začíná se na 200 až 300 tisících eur.
Shora strop nemáme. Systémy pro Christie’s jsou nejvíc, co se tímhle způsobem dělá. Ano, nad tím je pořád Walmart, ale když si ten dělá svůj web a svoje technologické řešení, mají svoje týmy, nepoužívají tolik dodavatele.
Obchodní řetězce, výživa pro zvířata, aukční síň… Baví vás to?
Strašně. Dělat dvacet let tu samou práci, to bych asi nezvládl. Mám možnost se učit nové byznysmodely, protože my nechceme jen dodat web a napráskat to tam – snažíme se pochopit, k čemu má být web dobrý, do toho se mění technologie a taky lidi. Naši partneři jsou daleko edukovanější a zkušenější. Těm, které zaměstnáváme, zase jde hodně o to, jaký smysl jejich práce má.
Napadlo vás tohle v divokých devadesátkách?
Firmu jsme zakládali hlavně proto, že jsme byli kámoši a chtěli jsme podnikat, rozuměli jsme počítačům a měli jsme obrovskou chuť něco dělat. Byli jsme kluci na vysoké škole, takže třetina se propila, třetinu jsme si rozdělili a s poslední třetinou jsme řešili, co dál (úsměv). Tam byla spíš ambice. Vize je podle mě to, když děláte strategická rozhodnutí a v každodenním fungování se k nim neustále vracíte a upínáte.
Teď z vás mluví akademická část osobnosti. Získal jste doktorát na VŠE, učíte na České zemědělské univerzitě v Suchdole, máte titul z Wharton School. Proč?
Abych měl pocit, že žiju? Trochu přeháním, ale odpovím oklikou. Až relativně pozdě jsem si uvědomil, že součástí leadershipu je poznat sebe sama. Z různých testů a rozhovorů mi vyšlo, že nejvíc vlastní mi je snaha naučit se co nejvíc o podstatě problémů, které přede mnou jsou, ať jsou jakékoli: výchova dětí nebo vedení firmy.
Co vás tedy před padesátkou vedlo ke studiu na jedné z nejprestižnějších byznysových škol planety?
Kolem roku 2017 jsme měli ambici firmu zase posunout, najali jsme drahé lidi – a byl to jeden z největších průšvihů v historii Actumu. Že je někdo drahý, neznamená, že je dobrý a už vůbec ne to, že se hodí do firemní kultury. Podcenili jsme to, stálo nás to možná desítky milionů, padli jsme na držku a vrátili se dva roky zpátky.
Náš CEO Tomáš
Vondráček dva měsíce přemýšlel na lodi, já odjel do
Philadelphie a studoval. Pak jsme se všichni tři s Ráťou Líbalem
sešli, zreorganizovali jsme firmu na divize, dali důvěru interním
lidem a zafungovalo to nádherně.
Vyplatí se tedy odjet na Wharton? Doporučil byste to kolegům a kolegyním z byznysu?
Rozhodně doporučil. Hodně jsem se zaměřoval na management, leadership a strategické řízení a odnesl jsem si, že je to vlastně jednoduché. Základní myšlenky pořád platí, jen se dnes aplikují v jiném kontextu: nemůžete prodávat všechno všem, musíte si trh nasegmenovat, opravdu pochopit, co ve vašem segmentu lidi chtějí, a udělat strategická rozhodnutí, která to budou podporovat. Na tom není nic, co by vás nenapadlo, co? Ale děláme to? A děláme to záměrně?
Odpověď je zřejmá.
Je to o disciplíně, protože aplikovat opravdu jednoduché věci je těžké. Když učím, děláme se studenty cvičení na segmentaci zákazníků. Zdůrazňuju jim: Tím to nekončí! Jde o to, že pak se záměrně vykašlete na zákazníky, kteří váš segment nejsou. A to bolí, protože oni budou smutní a budou říkat: My bychom si vás koupili, kdyby ten produkt byl jen o trochu jiný… Jenže on nebude, protože není pro vás.
Na Whartonu dostanete spoustu případových studií, které vám ukážou, jak moc důležité to celé je. Tahle firma to udělala dobře a vydělala miliardu dolarů, tihle to udělali blbě, neposlouchali trh a prodělali sto milionů dolarů. To je sakra hodně.
Co další přínos?
Druhá třetina je za mě network. Když pošlu, že přemýšlím o změně bonusového schématu do našeho sales týmu, ozve se mi patnáct lidí na úrovni šéfa prodejů celého IBM a ten napíše, hele, tohle jsem udělal v minulé firmě a byl to průšvih proto a proto. To vás posouvá a zároveň vidíte, že svět je fakt jinde, já ještě musím makat, já musím jít dál, já nemám hotovo.
Třetí věc, za mě stejně hodnotná: když se stanete absolventem Whartonu, je to na celý život. Každý týden dostanu pozvánky na bezplatné semináře, tolik zdrojů a praktické podpory… Na začátku pandemie jsme měli velký blok na odolnost lidí a další na vzdálenou práci. Na seminář přijde CEO Microsoftu Satya Nadella a půl hodiny vám říká, jak to dělá on.
Kolik Wharton stojí?
Můj general management přibližně 70 tisíc dolarů. Partneři z Actumu souhlasili, že to zainvestuje firma, byla to samozřejmě velká položka, když přišla faktura. Ale když jsem se díval na návratnost, je v řádu týdnů. Ve firmě velikosti Actumu uděláte díky Whartonu jedno dvě dobrá rozhodnutí – a ty peníze máte zpátky.
Jelikož učíte na ekonomických univerzitách v Česku, co jste si odnesl v tomto směru?
Cokoli se řeší, je za tím hluboký příběh plný dat, zkušeností, retrospektivy. Když jsem studoval VŠE já, při všem respektu byla naprostá většina předmětů o tom, že jsme si přečetli učebnice a udělali test, byť na katedře financí bylo pár skvělých lidí propojených s burzou nebo s ČNB.
Ve Státech jsou propracované případové studie a simulace, pracujete pořád na něčem reálném, výklad tvoří jen zlomek. Ale věřím, že to sem jde taky. Nelámu hůl. V Suchdole máme nádherný tým.
Míříte výhledově za katedru?
Jednak potřebuju kontakt mít s realitou, protože člověk může žít ze svých příběhů jen nějakou dobu tím, jak rychle se svět mění – a navíc se v Actumu děje tolik zajímavých věcí, že teď to nejde. Akademické sféře věnuju tak patnáct procent času, vnitřně jsem si řekl, že za pět let to může být padesát procent a do důchodu můžu odcházet jako profesor na vysoké škole.
Ale pořád s tím, že budu třeba dvacet procent času v boardech nebo budu dělat se spolužáky z Whartonu společné investice.
Jakožto člen Liberálního institutu máte názory pevně dané. V čem je jejich gros?
Ekonomie je bez diskuse nejlepší věda na světě, nikdo mě nepřesvědčí, že existuje něco lepšího. Předmětem zkoumání je člověk a lidská společnost a ve složitosti všeho je to krásné. Ale podle mě má zároveň velice vznešený cíl: Říká nám, jak uspořádat vztahy mezi lidmi, abychom vzácné zdroje planety kolem nás používali k prospěchu co největšího množství lidí.
To nezní úplně mainstreamově.
Proto bych brečel, když mi někdo řekne: Ty jsi ekonom, jde ti jenom o prachy. Jak tohle můžeš říct? To mě radši kopni do hlavy a bude mi to příjemnější. Já chci, aby se lidé měli na téhle planetě co nejlíp při vědomí toho, že má omezené zdroje – a aby to bylo udržitelné do budoucna.
Zároveň se snažím jako ekonom říkat, jak uspořádat vztahy mezi lidmi, aby toho cíle bylo dosaženo. Uspořádání vztahů na základě dobrovolné spolupráce vede k optimálnímu výsledku. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že kdykoli do této myšlenky zasáhneme, lidi z toho principu vychýlíme a tím v důsledku plýtváme zdroji.
Myslím, že řízení
firmy je v esenci to samé. Máte produkt a služby, kterými se
snažíte uspokojit nějaké potřeby. Cíl je stejný: jak
zorganizovat firmu, aby zdroje byly použity co nejlíp k uspokojení
potřeb zákazníků. A na konci dne je kritériem toho, jestli to
děláme dobře, to, zda je firma zisková.
V dnešní době musíte mít pocit kopanců do hlavy často, ne? Trh dle mnohých selhal.
Člověk si prochází vývojem a já čím dál radši poslouchám názory jiných: dřív jsem si přečetl pár klíčových knih a vše ostatní bylo blbě. Rozumím takovým lidem, ale když se podívám na historii stovky let dozadu, myšlenky na nutnost regulací se neobjevují poprvé. Jen mám pocit, že vždycky se ukázalo, že je to špatně.
Například?
Studoval jsem monetární ekonomii a přes dvě stě let platí doktrína, že jsou peníze tak důležité, že přece nemůžeme nechat trh, aby je řídil, to by bylo šílené! Kdo ví, co by se dělo, to musí dělat panovník, stát, centrální banka. Ale od toho okamžiku vidíme inflaci, jakou lidstvo nezažilo, peníze ztratily naprostou většinu své hodnoty. To je ono? Tak jsme je zachránili?
Když funguje Actum v eurech, jste pro euro?
Nejsem pro státem vydávané peníze. Kdybych si měl vybrat, jestli bude zasahovat do peněžního systému ČNB tak nebo ECB jinak, hodím rameny, je mi to vlastně jedno. Hlavně ať je konkurence vydavatelů.
Jak to myslíte?
Konkurence přirozenou volbou vede k situacím, kdy se nahradí méně efektivní něčím efektivnějším. Drobná rozhodnutí lidí mají systémový dopad. Chtěl bych, abych já jako Honza Havel mohl zítra říct: Vydávám své vlastní peníze. Ať tu je státní banka, ať si dělá inflaci, když ji to baví, já vydávám svoje peníze kryté zlatem. Jenže kdybych to dneska udělal, půjdu do vězení. Nabídnout alternativu je zakázané.
Já nechci nic
zakazovat, jen ať ČNB ví, že když bude tisknout prachy a
vytvářet inflaci, lidé jí utečou k penězům, které jsou
stabilnější. Hrozně rád bych do toho pustil soukromé subjekty.
Padnu a pokloním se až na zem, když tady po dvaceti letech pořád
bude Česká národní banka jako jediný vydavatel a všichni budou
říkat, že žádné soukromé peníze nechtějí. Přiznám, že
měli pravdu, ale budu šťastný, protože bych žil ve světě, kdy
je ČNB každý den vystavena testu konkurence.
Velká kritika se na tržní ekonomiku snáší kvůli klimatické krizi.
Environmentální aspekt je významné téma a není jediné, je tu i společenská spravedlnost: mají se dobře všichni, nebo používáme vzácné zdroje planety k tomu, že se má dobře jen určitá skupina a jiná ne? Moje hluboké přesvědčení je, že aplikace základních principů – ochrany soukromého vlastnictví a dobrovolnosti spolupráce – může být v mnoha případech sama o sobě řešením.
V jakém smyslu?
Jsme tak zaslepení regulacemi, že nevidíme třeba možný scénář, že když budeme u znečištění řek vynucovat vlastnická práva a dobře nadefinujeme, koho to poškozuje, na konci dne dojdeme k takovým ekonomickým aspektům, že řeka znečišťovaná nebude: ne proto, že to je nebo není dobře, ale že to pro znečišťovatele nebude zajímavé.
Kamarádka na
Purkyněho univerzitě řeší otázku povodní, zadržování vody v
krajině a všeho okolo, velké téma. Nosnou myšlenkou výzkumu je
používání ekonomických nástrojů k dobrému hospodaření s
vodou. Proč se říká, že musíme někomu něco přikázat,
vytvořit nový úřad? Nástrojů existuje spousta, vycházejí z
ochrany soukromého vlastnictví a povedou lidi k tomu, aby se
chovali správně, protože když se zvyšuje cena vzácných zdrojů,
budu s nimi lépe hospodařit.
Není to přespřílišná víra v racionální lidstvo?
Když bude voda stát víc, je jedno, jestli jsem racionální, nebo ne, budu jí spotřebovávat míň, to je nám jako lidem dané. Že nejsme schopní dohlédnout důsledků, to je jiná věc. Tak se pojďme vrátit k Hayekovi a číst si o přirozeném řádu věcí, který je nezamýšleným důsledkem jednotlivých rozhodnutí.
Když se začnu sprchovat místo koupele, protože je voda drahá, je to jednotlivé rozhodnutí, které zvládne každý – v důsledku bude víc vody k dispozici pro jiné použití a to vytváří řád věcí, který nás jako jednotlivce přesahuje. Za mě tohle je věda, nikoli víra, dá se to dokázat. Svobodná společnost založená na principech klasického liberalismu k tomu směřuje, jen chudák Adam Smith – neviditelná ruka trhu je v téhle zemi něco jako synonymum pro krádež.
Na což se hodí navázat: jaký je stav kapitalismu v roce 2022?
Kapitalismus za mě je společenské řízení založené na soukromém vlastnictví výrobních faktorů. Pakliže chceme jiný systém, popíráme možnost soukromého vlastnictví továren či firem, v socialismu je společenské vlastnictví. To je za mě nepřijatelné, neboť nejenže to podle historie není efektivní, ale popírá to základní myšlenku, že člověk má nedotknutelnost svého soukromého vlastnictví – vlastním sebe sama, výsledky svojí práce.
Jestli někdo řekne,
že tomu tak není, popřel by, že vlastním tyhle ruce, tohle tělo.
Pro mě neplatí u kapitalismu jen pragmatický argument, je to za mě
i jediný eticky obhajitelný systém, jinak popíráme esenci
člověka. Chápu jiné filozofické směry, ale naprosto kategoricky
s nimi nesouhlasím.
A onen stav?
A kde dneska kapitalismus máme? Na svět je v tomto směru smutný pohled, jeden krůček za druhým přidáváme regulace, ty nefungují, tak abychom to fixli, přidáme další. Říká se, že politika zlaté střední cesty vede k socialismu. Máte čistý kapitalismus a čistý socialismus a my hledáme zlatou střední cestu, jenže to je jen přechodný stav na cestě k socialismu.
Na střední cestě nejde zůstat proto, že regulace selhávají a jediný způsob, jak je udržet, je jich dělat víc a víc. Myslíte si, že se tahle země někdy vrátí k deficitům úrovně jednotek miliard, když to teď bude 400 miliard? Budeme na padesáti miliardách a pochválíme se, jak jsme zdraví, přitom před pěti lety by mi při deficitu padesáti miliard vypadl mozek z hlavy.
Co je tedy podle vás namístě dělat?
Tam, kde necháme fungovat princip dobrovolné spolupráce – schválně se vyhýbám negativním konotacím pojmů kapitalismus a volný trh –, vidím v tom šíleně přeregulovaném světě rychlá a efektivní řešení vedoucí ke společenskému stavu, který je fajn pro spoustu lidí, nejen pro mě.
Při pokusech o
regulace naopak v naprosté většině případů vidím přesný
opak toho, čeho původně někdo chtěl dosáhnout. Učil jsem
peněžní ekonomii, teď se víc zaměřuji na management, snažím
se vychovávat budoucí lídry firem. Ale hlavně chci vychovat lidi,
kteří budou dobře hospodařit s prostředky a, vznosně řečeno,
vytvářet dobro.
