Je mu šestadvacet let, jako vůbec nejmladší člověk v Česku vede základní školu a letos se dostal do výběru Forbes 30 pod 30. Matěj Brzica už za dva týdny vystoupí s další šedesátkou řečníků na nejnabitější akci letošního podzimu, konferenci Lepší Česko v Karlových Varech. Jak velkou odpovědnost za zlepšování země cítí, však odhalil už teď.
Počet dnů do 14. a 15. října se krátí a stejně s ním i počet stále dostupných vstupenek. Kdo příležitost promešká, přijde třeba o výstup jednoho z nejinspirativnějších mladých Čechů, Matěje Brzici.
Ten do Císařských lázní přijede ze základní školy v rodném Stříbře, kterou vede již od roku 2024. Tehdy se stal nejmladším šéfem vzdělávací instituce v tuzemsku, ještě předtím se mu ale podařilo dostat se na pozici předsedy studentské rady a následně i do zastupitelstva svého města.
Lepší Česko
Je to téměř tady. Již 14. a 15. října proběhne v Karlových Varech další ročník eventu Forbes Lepší Česko. Nabídne více než šedesátku spíkrů, kteří hýbou naší zemí, kulaté stoly o dopravě či AI nebo doprovodný program, v rámci kterého vás třeba profesionální cyklisté vezmou na kolo či vám michelinský kuchař ukáže, jak připravit ten nejlepší řízek na světě. A to je jen opravdu skromný výběr, k zažití toho bude mnohem víc.
Vstupenky i další informace najdete zde.
Po letech zkušeností tak domácí školství vidí jako prostor pro skvělé lidi, u kterých stát sice spoléhá na osobní oběti, ale v rozhodování o dalším směřování systému mu jejich hlasy chybějí.
Při pohledu na tři hlavní oblasti, které pokrok Česka řídí – tedy Educators, Enablers a Builders –, tak podle něj zemi jednoznačně nejvíce trápí vzdělávání.
Proč považujete vzdělávání za tu nejbolestivější oblast?
Nevnímám ho pouze jako jeden ze tří rovnocenných pilířů, ale jako základ, na kterém ty zbývající dva stojí. Kvalita veřejné správy, podnikatelského prostředí, vědy, inovací i celé společnosti bude za deset nebo dvacet let do značné míry odpovídat tomu, jak dobře dokážeme vzdělávat děti dnes. Školství proto není jen jedním z mnoha resortů. Je základní infrastrukturou státu.
České školství má přitom obrovský potenciál. Máme výborné učitele, ředitele i školy a spoustu lidí, kteří dokážou věci posouvat. Příliš často ale spoléháme na jejich mimořádné osobní nasazení. Systém jim místo stabilního prostředí přináší neustálé změny, administrativní zátěž, nejistotu a mnohdy také neodpovídající finanční a společenskou podporu.
Co s tím můžeme udělat?
Potřebujeme přestat řídit vzdělávání v horizontu jednoho volebního období. Byznys může přemýšlet v kvartálech a letech, politika často ve volebních cyklech, ale školství musí přemýšlet v desetiletích. Paradoxem českého školství je, že systém, který potřebuje nejdelší horizont, vystavujeme jedné z největších nestabilit.
Z pozice ředitele navíc vidím, kolik energie ve školství spotřebujeme na věci, které se nikdy nedostanou až k dítěti. Každá hodina, kterou učitel nebo ředitel věnuje zbytečnému procesu, je hodinou, kterou nemůže věnovat kvalitě výuky, rozvoji školy nebo lidem, za které odpovídá.
Proto nejde jen o peníze. Potřebujeme kvalitní řízení škol, podporu učitelů a ředitelů, méně administrativy, více důvěry a především jasno v tom, co má dítě po absolvování školy skutečně umět.
Škola musí dětem dát pevné znalostní základy, ale zároveň je naučit přemýšlet, pracovat s informacemi, komunikovat a převzít odpovědnost. Pokud chceme mít za dvacet let lepší Česko, musíme začít u lidí, kteří ho tehdy budou tvořit. A ti dnes sedí v našich třídách.
Stal jste se nejmladším ředitelem základní školy v Česku a zároveň jste aktivní i v politice. Dá se říct, že cítíte osobní odpovědnost za směřování země a zlepšování života v ní?
Ano, a poměrně silně. Myslím si, že s možností něco ovlivnit přichází také odpovědnost tuto možnost využít. Lepší Česko nemusí vznikat jen prostřednictvím velkých celostátních rozhodnutí. Vzniká také v každé dobře vedené škole, obci, firmě nebo instituci.
Jak tuto odpovědnost využíváte vy?
Snažím se o to především prostřednictvím vzdělávání. Jako ředitel mohu každý den ovlivňovat prostředí, ve kterém se vzdělávají stovky dětí a pracují desítky lidí. Mohu vytvářet podmínky pro kvalitní učitele, otevírat školu novým příležitostem a ukazovat, že i veřejná instituce může mít ambici, energii a jasnou vizi.
Vedení školy mě zároveň naučilo jednu důležitou věc: změna nemusí začínat nahoře. Na řadu systémových změn můžeme čekat roky, ale řadu věcí lze změnit tam, kde právě jsme. Pokud člověk za nějakou instituci nese odpovědnost, měl by využít prostor, který má, místo aby pouze vysvětloval, jaký prostor nemá.
Plánujete na zlepšování školství pracovat ještě nějak?
Dnes nesu odpovědnost za jednu školu a několik stovek dětí, do budoucna bych ale chtěl zkušenost z jejího řízení využít také při rozhodování o vzdělávání na vyšší úrovni.
Ne proto, že bych měl pocit, že znám všechny odpovědi, ale protože mi v českém školství často chybí hlas lidí, kteří každý den nesou za důsledky systémových rozhodnutí konkrétní odpovědnost.
Nejvíce nám podle mě brání to, že český systém stále neumí dostatečně využívat iniciativu schopných lidí. Příliš mnoho energie věnujeme tomu, abychom správně splnili proces, místo abychom se ptali na výsledek. Proces je důležitý. Nesmí se ale stát důležitějším než důvod, proč vůbec existuje.
Zkušenost z vedení školy mě přesvědčuje, že změna je možná. Když lidé dostanou důvěru, jasný cíl a prostor pro práci, dokážou během relativně krátké doby výrazně změnit prostředí kolem sebe.
Výzvou pro Česko je dokázat stejnou energii, kterou vidíme u úspěšných jednotlivců a institucí, přenést do fungování celého systému.
Foto Martin Svoboda
Mnohdy se ale řeší, že ty tři skupiny, které systém tvoří, fungují odděleně a nejsou schopné se efektivně domlouvat. Jak tyto překážky vnímáte vy?
Největší bariéru vidím v tom, že každý z těchto světů funguje v jiném časovém horizontu, podle jiných pravidel a často také mluví jiným jazykem.
Byznys musí reagovat rychle, protože pokud nezareaguje, konkurence ho předběhne. Veřejná správa je svázána legislativou, procesy a politickými cykly. A vzdělávání má ze své podstaty horizont nejdelší – rozhodnutí, které uděláme v první třídě dnes, se může naplno projevit až za deset nebo patnáct let.
Výsledkem je, že stát někdy vytváří pravidla bez dostatečné znalosti praxe, firmy upozorňují, že absolventům chybějí dovednosti a kompetence, které potřebují, a školy dostávají další a další požadavky, aniž by jim někdo vytvořil prostor je kvalitně naplnit.
Každý z těchto světů přitom může mít ze svého pohledu pravdu – problém je, že se jejich pohledy příliš často míjejí. Potřebujeme proto více lidí, kteří dokážou mezi těmito světy přecházet, a více příležitostí, kde se tyto světy skutečně potkávají.
Ředitel školy by měl znát svět mimo školství, podnikatel by měl mít možnost skutečně vstoupit do vzdělávacího prostředí a lidé, kteří připravují legislativu, by měli své návrhy pravidelně konfrontovat s realitou institucí, kterých se jejich rozhodnutí týkají.
Co dalšího by se ještě mělo změnit?
Propojování nemůže zůstat jen u konferencí a pracovních skupin. Musí vznikat konkrétní partnerství mezi školami, univerzitami, firmami, obcemi a státem. Školy nemohou být izolovanými ostrovy.
Děti by měly už během vzdělávání poznávat svět vědy, podnikání i veřejných institucí a lidé z těchto prostředí by naopak měli mnohem lépe vědět, co se skutečně odehrává ve školách.
Zároveň bych vzdělávání nikdy neredukoval pouze na přípravu pracovní síly pro aktuální potřeby ekonomiky. Úkolem školy není vychovat zaměstnance pro příštích pět let. Jejím úkolem je připravit člověka na několik desetiletí života ve společnosti, jejíž podobu dnes neumíme přesně předpovědět.
Enablers mohou vytvořit podmínky a Builders příležitosti. Bez vzdělaných, sebevědomých a odpovědných lidí ale nebude dlouhodobě fungovat ani jedno. Proto podle mě lepší Česko nezačíná v zákonech ani v zasedacích místnostech firem. Začíná ve třídě.
