Vyrovnat státní rozpočet bez zvyšování daní je možné. Představa, že to zvládneme několika škrty v provozu státu a nikdo je nepocítí, je ale podle oslovených ekonomů iluzorní. Kde by měl stát začít šetřit a na co by naopak neměl sahat?
Otázka, kde má stát začít šetřit, je teď aktuálnější než kdy dřív. Ministerstvo financí předložilo návrh rozpočtu na příští rok se schodkem 389 miliard korun, tedy o 79 miliard vyšším, než stát plánuje letos. Vláda vyšší výdaje obhajuje především investicemi, posílením zdravotnictví a výdaji na obranu.
Oslovili jsme ekonomy s dotazem, zda to nejde jinak než bez dalších dluhů. Všichni odborníci se shodují, že pokud bychom chtěli státní rozpočet dostat do rovnováhy a nezvýšit přitom daně, museli bychom sáhnout na položky, které se dotýkají milionů lidí. Především na důchody, sociální výdaje a platy hrazené z veřejných rozpočtů.
„Je naivní si myslet, že takto významná redukce výdajů bude bezbolestná a že to nikdo nepocítí,“ říká Marek Kapička, ředitel CERGE-EI.
Příklady ze zahraničí přitom ukazují, že srovnat veřejné finance hlavně pomocí úspor možné je. V osmdesátých letech se podařilo snížit deficit o 2,5 procentního bodu HDP i více například Rakousku, Belgii nebo Dánsku. Žádná z těchto zemí se ale nevyhnula zásahu do velkých výdajů.
Česko by podle Kapičky muselo udělat to samé. To znamená otevřít i téma důchodů a přestat slibovat všechno všem. „Takovou redukci výdajů přitom nelze provést během posledního týdne v srpnu, ale je nutné přijít s konkrétním několikaletým plánem fiskální konsolidace, stejně jako se to dělo u výše zmíněných příkladů, a držet se ho,“ podotýká ekonom.
Je naivní si myslet, že takto významná redukce výdajů bude bezbolestná a že to nikdo nepocítí.
Marek Kapička, ředitel CERGE-EI
Žádná jiná snadná cesta podle něj neexistuje. Pokud stát výdaje neomezí, bude muset dříve či později získat více peněz od lidí a firem. Buď přímo zvýšením daní, které by se patrně neobešlo bez zásahu do daně z příjmů, nebo méně nápadně prostřednictvím vyšší inflace. Spoléhat se na to, že nové investice rozhýbou ekonomiku natolik, že se všechny další výdaje samy zaplatí, se podle Kapičky rozhodně nedá.
Stagnace životní úrovně
Méně razantní, zato pomalejší cestu navrhuje člen Národní rozpočtové rady Petr Musil. Stát by podle něj nemusel výdaje přímo snižovat. Stačilo by na několik let jen přibrzdit jejich růst a zvyšovat je pouze o inflaci. „Příjmy státu obvykle rostou spolu s ekonomikou a mzdami. Pokud by se výdaje zvyšovaly jen o inflaci, příjmy by je postupně doháněly, až by se obě strany rozpočtu vyrovnaly,“ vysvětluje.
„Znamenalo by to tedy občanům, kteří jsou nějakým způsobem placeni z veřejných prostředků, říci, že musí po dobu několika příštích let počítat se stagnací své životní úrovně,“ vysvětluje Musil a dodává, že by se to týkalo především příjemců dávek důchodového pojištění, kterých je relativní většina, dále pak státních zaměstnanců a zaměstnanců dalších veřejných institucí.
Výhodou takového postupu je, že by vláda nemusela během jediného roku přijít s tvrdými škrty. Nepříjemné dopady by rozložila do delšího období. Otázkou ale podle Musila samozřejmě je, nakolik by takové řešení bylo politicky průchodné. „Každé jiné řešení, ať už zvyšování daňové zátěže, nebo snižování výdajů, je mnohem bolestivější, byť by trvalo kratší dobu,“ dodává.
Důchody změnit, investice neškrtat
Také ekonom společnosti BeePartner Petr Zahradník vidí jednu z největších příležitostí k úsporám v penzijním systému. Prvnímu, průběžnému pilíři by podle něj ulevilo znovuzavedení druhého pilíře a výraznější posílení dobrovolného spoření ve třetím pilíři. Taková reforma by ale rozpočtu nepomohla hned. Výsledky by byly vidět až za několik let.
Rezervy se podle Zahradníka dají najít i ve zdravotnictví. „Ve zdravotnictví vidím prostor pro úspory, ne snížením výdajů, ale efektivnějším zacílením těch stávajících, a taky zde vidím velký prostor pro prevenci i spoluúčast pacientů,“ říká Zahradník.
Část peněz by se podle něj dala najít i v administrativě. Stát by měl u jednotlivých předpisů a agend prověřit, zda jsou stále potřebné, co lidem nebo firmám přinášejí a kolik stojí jejich provoz. Tam podle ekonoma zůstává určitá „vata“, kterou lze odstranit bez citelného zhoršení veřejných služeb.
Naopak na investice by nesahal. Neznamená to však, že by měl stát schválit každý projekt, na kterém se objeví nálepka investice. U každého by měl pečlivě posuzovat, k čemu slouží, jaký má přínos a zda se vložení peněz skutečně vyplatí.
Šetřit by se podle Zahradníka nemělo ani na vzdělávání. I tady vidí prostor pro změnu. Větší podporu by měly dostat kvalitní technické, přírodovědné a matematické obory, jejichž absolventy ekonomika potřebuje. „U méně potřebných a měkkých oborů bych se nebál zavést přiměřené školné,“ navrhuje.
