Začalo to přátelským čutáním za paneláky v pražských Stodůlkách. Později partu umělců a sportovců napadlo, že by fotbalem mohli vydělávat peníze, které pomáhají. Vybrali už desítky milionů korun a jejich netypickou snahu ocenili i v zahraničí.
Tahle scéna je vám možná povědomá. Bílé dresy s modročerveným logem na prsou a v nich navlečené osobnosti ze sportovních a kulturních sfér. V ruce třímají zpravidla šesticiferný šek, který v blízké době někomu ulehčí náročný život.
Tohle je Real Top Praha. Mix více než stovky známých tváří, které by se patrně nikdy nedaly dohromady, nebýt Alexandra Smity, někdejšího podnikatele ve stavebnictví.
Mužstvo, které už přes dvacet let objíždí fotbalová hřiště po celé republice s jediným cílem: „vykopat“ peníze na dobročinné účely.
„Jen děláme, co nás baví, a při té příležitosti pomáháme, když můžeme,“ říká Smita.
Prostý, nicméně jedinečný záměr, a to i v globálním měřítku. Umělci a sportovci, kteří se každý víkend utkávají s amatérskými fotbalisty ze všech koutů země, totiž hrají bez nároku na honorář.
Proto aktivity týmu před dvěma lety ocenila Unie evropských fotbalových asociací UEFA, která Real Top Praha titulovala charitativním projektem roku.
„Od začátku jsme věděli, že naše činnost musí mít smysl. Nechtěli jsme někam jen přijet, udělat estrádu, rozdělit si po dvou tisících a jet domů,“ líčí Alexandr Smita.
Alexandr Smita (vlevo) s další členy Real Top Praha – Vladimírem Šmicerem a Ivanem Trojanem
Těch fotbálků si zástupci Real Top Praha zahráli na českých trávnících přes 350 a vytěžili kolem 31 milionů korun. Nejvíce, přes milion korun, pomohli vybrat před třemi lety v Mikulově. Peníze tenkrát putovaly na konto nadace hokejisty Jakuba Voráčka.
Výtěžky, které obvykle plynou od obcí, místních firem a ze vstupného, ale jinak Smita a spol. nechávají v regionu na lokální projekty vybírané samotnými kluby. „Lidé jsou pak více solidární,“ tvrdí zakladatel týmu.
Na charitativní účely vždy putuje celá suma, přestože Smita se jeho fungování věnuje takřka na plný úvazek. Chod spolku zajišťují finanční příspěvky od partnerů, jimž se na oplátku reklamou na dresech či poutačích dostává příležitosti k pozitivnímu zviditelnění.
Nicméně aby Real Top Praha přijel, klade si jako jednu ze tří podmínek, že se během jedné akce musí na dobročinné účely vybrat alespoň padesát tisíc korun. Zbylé dva požadavky pak znějí následovně: soupeřem mu bude „stará garda“ a pořadatel proplatí náklady na cestu.
Projekt přitom na přelomu tisíciletí vznikl nenápadně. Parta umělců, která se pravidelně v neděli scházela na fotbálku v pražských Stodůlkách, si chtěla vyzkoušet, zdali by obstála v utkání proti fotbalistům. A tak Ivan Trojan domluvil exhibiční utkání v Krchlebech, kde si kdysi bral svoji ženu Kláru.
Výsledek? Obstála, což dalo vzniknout tradici. Umělci si zahráli, diváci si přišli na své a peníze ze vstupného pomohly místnímu klubu.
„Pak mě napadlo, že by peníze mohly pomoci třeba i dětem nemocným cystickou fibrózou, jejichž jsem byl v té době patronem. A Saša Smita se přidal, že by tenhle princip mohl fungovat i do budoucna a že by si to vzal na starost,“ vzpomíná Trojan.
Hokejista Jakub Voráček v dresu Real Top Praha
Tehdy nikoho ani nenapadlo, že v následujících letech se z týmu Real Top Praha stane uznávaná značka. Žádaný soupeř, na nějž zájemci z řad klubů musí z důvodu nabitého kalendáře čekat přibližně rok.
Jestliže v počátcích Smita se spoluhráči snili, že se představí na tuzemském ligovém stadionu (což se jim několikrát splnilo), nyní jejich ambice směřují dál – za hranice.
Plán uspořádat exhibiční utkání za účasti hvězd jiných národností se nejeví nereálně i díky tomu, že dres Real Top Praha obléká řada někdejších fotbalových reprezentantů se skvělým renomé ve světě, jako například Vladimír Šmicer, Jan Koller nebo Patrik Berger.
Někdejší fotbalisté Vladimír Šmicer, Jan Koller a exhokejista Ondřej Pavelec
„Někdy se člověk dostane do situace, která se zdá neřešitelná. A najednou zjistíte, že si sami nepomůžete a že ani nemáte nikoho, kdo by vám pomohl. A proto vznikají různé spolky a neziskovky, aby pomohly. A to je přece krásný. V tom je pro mě naděje, že nejsme tak špatní, jak se mnohdy zdá,“ dodává Ivan Trojan.
