Otevřením dveří své volhy otevřel Standa Pekárek i diskusi, zda byla doba, kterou včera skončený seriál České televize ukazuje, skutečně tak prašivá a bídná. Řečeno jednou z Pekárkových hlášek – mohu vám odpovědět protiotázkou?
Tak tedy: Jaká jiná by ta doba měla prokristapána být?!
Volha, jejímž hlavním a rozhodně ne kladným hrdinou byl právě Standa Pekárek výborně ztvárněný Kryštofem Hádkem, přinesla portrét normalizace.
Nešlo o portrét na velkoformátovém plátně. Portrét byl zarámován pěti díly, takže se zaměřil pouze na základní rysy, čímž nutně sklouzával ke zkratkovitosti. Navzdory tomu – nebo právě proto, že byl takto nasvícen – byl mrazivě věrný.
Nikoli věrný ve smyslu vykreslení přesné podoby. Věrný ve vystižení ducha, tak by tomu mělo u povedených portrétů být. Volha vystihla modus operandi tehdejšího režimu, jenž byl nejenže nakloněn Pekárkům, ale rovnou s nimi uzavřel smlouvu.
Standa Pekárek je oportunista, prospěchář. Chce pro sebe urvat co nejvíc, zcela bez skrupulí a sebemenších ohledů na ostatní. Je jakousi primitivní a zároveň sobecky velmi inteligentní stvůrou a bylo by hloupé a nepravdivé tvrdit, že těch je většina.
Ne, takových lidí, doufejme, není většina nikdy, ať je režim jakýkoli. Normalizace však na tyhle stvůry sázela, podporovala je, dokonce cíleně vyráběla. Logicky: právě ony tvořily pilíře, o které se mohla opřít.
Normalizace, to jsou sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Pryč byla léta padesátá s justicí posvěceným zavíráním a vražděním, čemuž nezanedbatelná část společnosti víceméně přitakávala, považujíc to v poválečném poblouznění a z toho plynoucí touhy po spravedlivějším řádu za nutnou daň. Takto se podle nich muselo platit za kráčení světlým zítřkům vstříc.
V éře normalizace už nikdo v žádné světlé zítřky nevěřil. Jelo se ze setrvačnosti: většina dál předstírala, že se „zítra bude tančit všude“, ale bylo to trapně ochotnické, naprosto nevěrohodné divadlo. Všude visely obří fotografie Lenina, Gottwalda i Husáka, z každé výlohy čouhala (místo zboží, které nebylo) hesla, že plány té a té pětiletky splníme, avšak šlo jen o kulisy.
Světlé zítřky? Kdepak, všude byla jen šeď. Šeď táhnoucí se od jednoho dne k tomu zítřejšímu, tedy zase šedivému, nesvětlému.
V téhle atmosféře už režim díkybohu nemohl zabíjet nevinné. Urválkovsky plamenné řeči o imperialistických štváčích už nemohly být vstupenkou na popraviště, evangelium rudého pekla již nemělo posluchače. Aby bylo jasno: režim ne že nechtěl být dál gargantuovsky krutý – byl pořád stejný, jen vlivem vnějších okolností musel slevit.
Vůbec to ovšem neznamená, že by krutý nebyl. Pořád držel v kriminálech nejen lidi, kteří s ním otevřeně nesouhlasili, ale i takové, kteří jednoduše chtěli žít po svém. A ano, někteří z nich vlivem týrání zemřeli. Jedna jediná ideologie byla dál oficiální státní pravdou, v tom byla kontinuita padesátých let zachována, a na šíření této oficiální pravdy měl stát informační monopol a též monopol násilí.
Jenže konstrukce postavená čistě na přetvářce hrozí zhroucením. Bylo nutné ji zpevnit nebo kolem ní aspoň obehnat lešení, které ostatně bylo kolem spousty chátrajících a oprýskaných domů.
Pilířem se stali lidé typu Standy Pekárka. Probíhal tak pokus udělat z národa stádo Standů.
Vyprázdněný režim na občany spiklenecky pomrkával: Zařiďte se jako Pekárek! Naoko kráčejte ke světlým zítřkům, ale dělejte vše – úplně vše! – pro tady a teď.
Normalizace nabízela výměnný obchod: držte hubu a krok, myslete si cokoli, ale nahlas to neříkejte, tiše kraďte, pod rukou si sežeňte barevnou televizi, moc nepracujte, opíjejte se v hospodách, vyrábějte děti, další „palivo“ režimu, a jim vštěpujte totéž. A případně udávejte, upravte si na to žaludek, špiclujte sousedy, odměnou budou prebendy navíc.
Standa Pekárek napíše synovi do knihy věnování „to chce klid a nohy v teple“, domnělé švejkovské heslo, které nikde ve Švejkovi nenajdete. Tohle motto z normalizační bible viselo na umakartových stěnách toalet mnoha domácností, amatérsky vypájené do amatérsky vyřezaného dobrého vojáka v rámci kutilství, jež vzniklo a bylo masově rozšířeno kvůli nedostatku všeho.
Pochopitelně platí námitky, že pekárkovských vykuků, výhodářů za každou cenu, je pořád dost a dost, nezávisle na systému. A pochopitelně se mnozí z nich díky tomu mají i dnes skvěle, dokonce i lépe, poněvadž je víc lukrativních možností. Mají se skvěle, protože v tom takříkajíc umějí chodit, protože se jim žije lehce bez svědomí a charakteru.
Husákova éra ale těmto lidem přímo žehnala, v ateistickém zřízení udělala z tohoto postoje svým způsobem náboženství.
Husákova éra Pekárky blahořečila, umetala jim všemožně cestu, klepala je po ramenou. Dokonce se ani příliš nenamáhala maskovat, že právě tihle dobytci zdobí krajinu, kterou vytvořila. Gottwaldovi hoši rozorali meze, jejich Husákovi následovníci zasadili – nebo se aspoň snažili zasadit – do zmrzačených polí duševní mrzáky.
Právě tohle Volha ukázala s chirurgickou přesností. „Když v tom jede Goťák, tak já taky!“ vykřikne Standa Pekárek za volantem, když „tisícinásobného“ Zlatého slavíka veze v autě těsně po sametové revoluci.
Avšak především před sametovou revolucí v tom jel „Goťák“ celou dobu s námi. Jeho medový hlas a eunušské texty se linuly k pasažérům, kteří museli tenkrát v normalizační volze sedět. Vystoupit šlo, ale bylo to přetěžké. Mnohem snadnější bylo stát se Pekárkem.
