Výroba
klavírů v Čechách? Rozhodně žádná „brnkačka“, někdy
naopak pořádné drama. Přesto trvá historie firmy Petrof přes
155 let a zahrnuje již šestou generaci. Lze to vnímat jako
svědectví o houževnatosti, píli a vytrvalosti.
A také o tom, že se společnosti podařilo veškerá dramata ustát. Minulý týden se tak stalo díky miliardáři Karlu Komárkovi: nadace, za níž stojí třetí nejbohatší Čech s manželkou, odkoupila od Petrofu za 5,3 milionu korun 11 hudebních nástrojů, které vzdor objednávce odmítla převzít čínská strana v důsledku návštěvy předsedy senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu. Nástroje rozdá nadace do škol.
Problém s nechtěnými klavíry byl vyřešen rychle. Zato nejdelší příkoří leželo na rodině Petrof celá desetiletí. Fabriku v Hradci Králové jí komunisté po únorovém puči 1948 sebrali, z bývalých podnikatelů udělali třídní nepřátele a drakonicky je šikanovali. Nástroje z dílny Petrof jsou určeny především pro vážnou hudbu a tady by se hodila Beethovenova Osudová.
„Tátovi bylo osm let a pamatuje, jak mého dědečka přivezli dělníci na vozíku, vyklopili ho na zem a řekli ostatním – plivněte si na něj, na buržousta pana továrníka. V padesátých letech pak komunisti pro jistotu ještě většinu rodiny pozavírali, takže tatínek a ostatní děti každou chvíli vyrůstali někde jinde, podle toho, kdo z rodiny zrovna nebyl v kriminále,“ vzpomínala Zuzana Ceralová Petrofová před pár lety v rozhovoru pro Forbes.
Zuzana
Ceralová Petrofová je nynější prezidentkou firmy
a prapravnučkou jejího zakladatele Antonína Petrofa. Ten
se narodil v srpnu 1839 v Hradci Králové, odkud v
sedmnácti zamířil
do
Vídně – ke strýci, který se zabýval výrobou klavírů. Šlo
o preludium předznamenávající budoucí osud Antonína a jeho
rodu.
Zakladatel firmy Antonín Petrof. | Foto Wikipedia
Hlavní dějství začalo roku 1864, kdy mladík dovandroval z Vídně zpět, postavil první klavír a založil firmu nesoucí jeho jméno. Otcovu truhlářskou dílnu na hradeckém starém městě za katedrálou sv. Ducha vzápětí předělal na dílnu klavírnickou.
Krátce nato seknul nepřejícný osud drápem poprvé. Jako by chtěl hned zkraje naznačit, že zatímco se klavíry Petrof vyznačují výjimečně měkkým a něžným zvukem, takže se báječně hodí pro interpretaci Chopinových romantických skladeb, sama firma bude v kontrastu s tím často čelit tvrdým a krutým časům, které budou všechno, jen ne romantické.
Místo úderů do piana zazněly údery děl: v červenci 1866 burácela u Hradce prusko-rakouská bitva, a kdyby se někdo v dílně za katedrálou sv. Ducha ptal, „řekni, kde ti muži jsou“, mohlo mu být ukázáno na bojiště. Jenže neměl se kdo ptát a neměl kdo ukazovat: kvůli nedostatku lidí musela být výroba hudebnin přerušena; poprvé a naposledy v historii Petrofu.
Chod světa už je takový, po rekviem za padlé zazněla euforická Óda na radost: živnost mladého pana Antonína začala vzkvétat. Osm let po bitvě přišlo stěhování do nové továrny vyrostlé na zakoupených pozemcích. Skvělý zvuk klavírů zajistil i skvělý zvuk firmě, proto se roku 1899 Petrof etabloval jako dvorní továrník pian pro rakousko-uherský panovnický stolec.
V monarchii populární Pochod Radeckého vystřídal po jejím rozpadu další hudební motiv operující se slovem „kde“. Tentokrát se neptal „kde ti muži jsou“, nýbrž „Kde domov můj“; vzniku Československa se zakladatel firmy Antonín Petrof nedožil, zemřel tři roky před říjnem 1918, potomci však v jeho stopách zdárně kráčeli dál.
Otevřeli pobočku v Londýně, dostali se z předválečné ekonomické krize, sbírali prestižní ocenění. Doba však drasticky změnila žánr a v rámci zvrhlého systému byli oceňováni v lepším případě budovatelé, v horším udavači a zločinci. Těm se na prsou blýskal Řád Klementa Gottwalda a další vyznamenání také za to, že zatočili s údajnými vykořisťovateli, tedy i s rodinou z továrny na piana.
Inzerát firmy Petrof z roku 1895. | Foto Wikipedia
Znárodněná (čti ukradená) společnost nezměnila název, takže Petrof pokračoval bez Petrofových. Jeho současná prezidentka bydlela coby dítě za plotem fabriky, která jejím předkům patřila, a když jednou do areálu přes plot vlezla, chytil ji vrátný a byla z toho velká ostuda.
„Komunisti
naší rodině strašně ublížili. O
to víc nám od dětství všichni vštěpovali, že jsme Petrofové
a
že na to nikdy nesmíme zapomenout,“ vyprávěla
Zuzana Ceralová Petrofová. „Petrofové totiž
vždycky všechno přežili.“ A
vskutku: Petrofové přežili i více než 40 let socialismu a po
nich dostali fabriku zpět.
Tedy dostali… V restituci získali jen čtyři procenta ukradeného podniku, zbytek si museli odkoupit. Ke všemu nebyli dvakrát vítáni – dlouhá desetiletí odluky přetrhala vazby s někdejšími generacemi zaměstnanců a ti stávající si již zvykli na socialistické poměry čili na pohodlný moloch, svým způsobem šlendrián.
Petrofské to neodradilo – zadlužili se čtvrtmiliardovou částkou a v roce 2001 byla továrna konečně plně v jejich rukou.
Spadl
jim
kámen
ze srdce? Kdepak, místo toho spadla po teroristických útocích
newyorská dvojčata. V tom samém roce, kdy po vyčerpávajícím
boji bez kompromisů převzali Petrofové
dědictví,
se zase
změnil
svět a postupně
ho
zalehla recese.
Ta neminula ani Petrof, který zachraňoval holou existenci. Sepětím celé rodiny – a také angažováním zaměstnanců, vyburcováním k aktivitě ve prospěch firmy, tedy opětovným vštípením aspoň částečné loajality – se podařilo katastrofu odvrátit. Jako se střídají klávesy na klavíru, po černé éře přišla bílá, perspektiva se prosvětlila.
Nástroj
od hradecké firmy vlastní mimo
jiné Paul
McCartney, měl ho i nedávno zesnulý génius Ennio Morricone. Firma
měla
loni
tržby 310 milionů korun, to
byl
nejlepší výsledek za posledních 11 let.
Letošní
hospodaření ale
poznamenává
pandemie. Jako by společnosti, které od
roku 2004 vládne
prapravnučka zakladatele, bylo v
jakémsi urputném refrénu připomínáno,
že sice
pořád musí
hrát (nejen na klavír), ale definitivně vyhráno není
nikdy.
Cosi
připomenul i miliardář
Karel
Komárek poté, co odkoupil Čínou odmítnutá pianina a klavíry:
„Česko
je úspěšná a hlavně svobodná země. To je to, čeho si osobně
nadevše vážím, a tímto drobným gestem si to dovoluji
spoluobčanům připomenout.“
Někteří
Komárkovi
spoluobčané
přesně
tohle připomenout
určitě
potřebují.
Potomci
a pokračovatelé
Antonína Petrofa mezi tuto
skupinu
ovšem
nepatří.
Dobře to ví z vlastní zkušenosti.
