skip to main content
Forbes History

Forbes History: Kanibalismus, kletba, šílenství. Hrůzný příběh velrybářů z lodi Essex

4 minuty čtení

Jeho jméno je Coffin, v překladu Rakev. Ani té se ale sedmnáctiletému Owenu Coffinovi nedostane. Mladík ze záchranného člunu uprostřed Tichého oceánu, tisíce kilometrů od pevniny, byl právě vylosován, aby se stal potravou pro další tři členy posádky. Hrůzný je příběh mužů z velrybářské lodi Essex, k jejímuž potopení došlo v listopadu před dvěma sty lety.

Coffin, který si vytáhl černé brčko značící smrt, je bratrancem kapitána George Pollarda, jenž je na záchranném člunu též. Než Essex vyrazil na moře, Pollard slíbil, že svého o dvanáct let mladšího příbuzného ochrání, takže nyní nabídne, že na sebe místo něj dobrovolně vezme strašlivou volbu.

Coffin zakroutí hlavou: „Ne, přijmu svůj úděl, jako by to udělal každý z nás.“ Poklekne na dno loďky a zastřeným hlasem začne odříkávat modlitby. Zezadu k němu přistoupí jeho přítel Charles Ramsdell, který si vylosoval roli kata, a střelí ho pistolí do hlavy.

Gregory Peck v roli kapitána během natáčení filmu Moby Dick. | Foto Wikipedia

Ze zabitého prýští horká krev, hladoví a dehydrovaní trosečníci ji okamžitě lačně hltají. Poté nebožákovo tělo naporcují, udělají to s děsivou odborností, s níž před nehodou ošetřovali maso ulovených velryb. Když 23. ledna 1821 nalezne Pollarda a Ramsdella jiná velrybářská loď, její posádka musí oběma přeživším vyrvat násilím z rukou Coffinovy kosti, které na prahu šílenství ohlodávali…

Byla to hororová scéna. Navíc krutě ironická: Essexu se totiž říkalo Šťastná loď. Byla 28 metrů dlouhá, měla výtlak 238 tun a z loveckých výprav se vracela s pohádkovými úlovky. Datum pokračování výnosného obchodu byl stanoven na 12. srpna 1819 – v ten den zavelel Pollard ke zvednutí kotvy a Essex vyjel vstříc dalším ziskům z přístavu Nantucket na východním pobřeží Spojených států.

Škuner ale jako by své štěstí na předchozích plavbách vyčerpal. A to do mrtě, takže z něj nezbylo nic. Hned na počátku poškodila záď Essexu vichřice a po provizorní opravě následovaly další problémy, které posádku po pěti týdnech v chladných vodách přivedly na pokraj vzpoury.

Pollard ji zažehnal příslibem zakotvení na Galapágách, kde by si 20 mužů, jimž velel, mohlo odpočinout a najíst se masa želv, vyhlášené delikatesy. Námořníci zabíjeli želvy po stovkách, čas nezřízené hojnosti, hřích obžerství, byl však záhy potrestán: jeden z členů posádky, Thomas Chappel, rozdělal na ostrově Charles oheň, ten se vymkl kontrole a vypukl apokalyptický požár.

Pollardovi muži se spasili útěkem na loď a odražením od ostrova, ze kterého udělali bezútěšnou pustinu a ještě z velké dálky na moři viděli zlověstnou záři plamenů. Ano, byla to předzvěst pekla.

Rozlícený kapitán se pustil do vyšetřování. Vzkázal, že buď se viník požáru dozná a po návratu do Států půjde před soud, nebo si ho najde sám a hodí jej přes palubu. Chappel se ale nepřiznal a tím podle pověrčivých námořníků uvalil na Essex kletbu.

Chappel nabyl v očích ostatních podoby biblického Jonáše, který se vzpouzel Bohu a ten rozpoutal ničivou bouři sužující loď, na níž se hříšník nacházel. Moře se utišilo, až když se Jonáš nechal hodit do jeho vln, kde ho spolkla velryba. A velryba, trest boží, už se blížila i k Essexu…

Konkrétně šlo o vorvaně. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ popsal později první důstojník Owen Chase. „Ryba se proti Essexu rozjela netušenou rychlostí, její ocas tepal vodu s ohromnou zuřivostí, vyskakovala nad hladinu, aby svou rychlost ještě zvýšila a mohutná mořská tříšť stříkala do všech stran.“

Vorvaň, kterého se velrybáři pokusili 20. listopadu 1820 harpunovat, se zachoval zcela nečekaně: místo pokusu o únik loď napadl, vyděšeným námořníkům připadal vážně jako nástroj božího hněvu. Když po několika nárazech mohutného těla útok ustal, zbyly z Essexu ubohé trosky; před pouhou čtvrthodinou byla vystřelena na mořského savce první harpuna, teď se loď s nesnesitelným skřípěním převrátila na levobok a zmizela pod hladinou.

Reklama
Lov velryb. | Foto Wikipedia

Před osudovým střetem byly na moře spuštěny tři menší čluny, což byla součást lovecké strategie. V jednom ze člunů seděl i kapitán Pollard; když se vrátil do míst, odkud vyrazil, zjistil, že už není žádná loď, které by velel.

S minimem zásob a pitné vody se přeživší nacházeli ve vodách jihozápadního Pacifiku, 2000 kilometrů od nejbližší pevniny – ocitli se v zoufalé situaci. Měsíc po ztroskotání se ve zbědovaném stavu dostali na Hendersenův ostrov, kde se nasytili ulovených ptáků a objevili tam životodárný pramen vody.

Tři muži – mezi nimi i „Jonáš“ Chappel – se rozhodli na ostrově zůstat a po roce se dočkali záchrany. Zbylých sedmnáct pokračovalo ve třech člunech za záchranou vlastními silami a s úmyslem dosáhnout Velikonočního ostrova.

Na neklidném moři se ale posléze čluny navzájem ztratily. Vyčerpaní námořníci umírali a ti, kteří se dosud drželi naživu, se v pudu sebezáchovy uchýlili k lidojedství.

Děsivá statistika uvádí, že celkem bylo snědeno šest zemřelých a k tomu byl na kapitánském člunu popraven Owen Coffin. Jméno nebožáka si poté Pollard, jemuž situace a nejspíš i výčitky svědomí braly zbytky zdravého rozumu, mumlal po celou další dobu plavby, takže nad bezútěšně nekonečnou vodní masou neustále znělo: „Rakev, rakev, rakev…“

Osud posádky Essexu byl drastický, pochopitelně však nikoli první v historii. Kupříkladu čtyři roky před líčenou tragédií ztroskotala loď Medúza a 150 cestujících bylo vystaveno vodám bez jídla a pití. Naživu jich nakonec zůstalo 15, bez kanibalismu by patrně nepřežil nikdo. Obraz Vor Medúzy od slavného Théodora Géricaulta, inspirovaný pohnutou událostí, vzbudil skandál na pařížském Salonu 1819, nyní je vystaven v Louvru.

Vor Medúzy od Théodora Géricaulta. | Foto Wikipedia

Také útrapy Essexu inspirovaly ke vzniku věhlasného díla: byly předobrazem pro ikonický román Bílá velryba od Hermana Melvilla.

Z jednadvaceti ztroskotanců přežilo osm. Thomas Chappel, který měl neštěstí založením ničivého požáru přivolat, se svůj hřích snažil v dalších letech odčinit na misii v Timoru, kde zemřel na morovou horečku. První důstojník Owen Chase si začal schraňovat jídlo v různých skrýších v podkroví svého domu, konec života strávil v ústavu pro duševně choré.

Kapitán George Pollard se už rok po záchraně vrátil na moře: jemu svěřená loď však znovu ztroskotala a stejný osud postihl i tu, na niž se nalodil záhy. Začalo se říkat, že je prokletý; Thomas Chappel byl na misii a roli Jonáše nosícího smůlu po něm převzal kapitán. Vlastně bývalý kapitán – nikdo už ho nikdy na lodi nezaměstnal a skončil jako noční hlídač.

Reklama
Reklama