Zdobné schody unikátně vyřezané z jediného stromu jsou nepřehlédnutelnou dominantou interiéru lednického zámku. Vždy byly jedním z jeho symbolů, nyní to však platí ještě v jiném smyslu než v tom obvyklém, ryze estetickém.
Schody totiž končí ve zdi, nikam nevedou. A stejně beznadějně, nárazem do zdi, zatím končí i kroky původních majitelů zámku o jeho navrácení.
Zámek patřil knížecímu rodu Lichtenštejnů. Ten o rozlehlé a okázalé sídlo přišel po druhé světové válce na základě Benešových dekretů a dosud marně usiluje, aby majetek, který mu byl podle něj a jeho právníků českým státem ukraden, dostal zpět. Poslední kapitola téhle marnosti se odehrála v pátek, kdy Okresní soud v Břeclavi požadavek o zvrácení konfiskace odmítl.
Knížecí rodina se u soudu bránila tím, že jí český stát majetek zabavil po roce 1945 nezákonně, neboť její předek František Josef II. z Lichtenštejna byl označen za německého občana neprávem. S takovou argumentací však před okresním soudem neobstála.
Dvě desetiletí vlekoucí se tahanice ovšem v Břeclavi nekončí. Tamní soud sice potvrdil dřívější závěry Nejvyššího i Ústavního soudu v podobných žalobách rodu proti Česku, nicméně Lichtenštejni zažalovali stát kvůli nedořešeným majetkovým sporům i u Evropského soudního dvoru pro lidská práva ve Štrasburku.
Boj probíhají dvě dekády musí být vyčerpávající, z hlediska spojení Lichtenštejnů a jihomoravského zámku je to však směšně zanedbatelná doba. Lednice patřila šlechtickému rodu od léta páně 1249, tedy téměř 700 roků.
A bez špetky nadsázky – nebýt Lichtenštejnů, žádný zámek není. Alespoň ne v podobě, na jakou jsme zvyklí a díky níž byl v prosinci 1996 vepsán v rámci Lednicko-valtického areálu na seznam světového a kulturního dědictví UNESCO.
Foto uzasnamorava.cz
Ano, patrně byl v jeho vzniku kus předvádění. Kus potřeby demonstrovat bohatství, a tím i moc. Kdyby v této zemi přistál ufon a nechápal by výraz pompéznost, místo obšírného a nutně nedostačujícího vysvětlování by ho stačilo postavit před novogotický komplex a pak si dát zdejší víno jako odměnu za perfektně splněný úkol.
Lednice, to je zkrátka nesnesitelná lehkost šlechtického bytí. Zámek byl střediskem panství, které spolu s Valticemi a Břeclaví tvořil komplex lichtenštejnských držav na jižní Moravě. I proto muselo panstvo ostentativně dávat najevo, kdo kraji vládne.
Pohled na tyto vládce je kontroverzní, minimálně záleží na úhlu, který pozorovatel zastává. Rozporuplné reakce může budit například Karel I., který se stal po bitvě na Bílé hoře českým místokrálem s úkolem trestat protistranu a rekatolizovat zemi. Z této pozice Karel I. masivně znásobil objem své pokladny, vytvořil tím však vhodné podmínky pro velkolepý rozmach Lednice.
Do něj se pustil už jeho syn Karel Eusebius, milovník umění, který úpravám lednicko-valtického panství zasvětil život. Z jeho vůle a zásluhou talentu umělců a architektů vyrostl z Lednice barokní zámek s rozsáhlou zahradou.
O podobu zámku, která víceméně vydržela dodneška, se pak zasloužil v polovině 19. století Alois II., prvorozený syn polního maršála za napoleonských válek Jana I. Josefa.
Alois II. byl císařským vyslancem na korunovaci britské královny Viktorie a právě Anglií se nechal inspirovat a udělal z Lednice impozantní ukázku tudorovské novogotiky.
Do Anglie vyslal kníže Alois i lichtenštejnského dvorního architekta Jiřího Wingelmüllera, na přestavbě se podílel též Josef Kornhäusel a na východní straně budovy byl postaven skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan Peter Hubert Desvignes, syn obchodníka s diamanty.
Novogotickou architekturu obklopuje – aby všechno nebyla jen Anglie – francouzský park. V něm zase stojí – aby všechno nebyla Francie – ojedinělý Minaret v maurském slohu.
Foto uzasnamorava.cz
A ani jméno zámku není zdejší. Původní latinský název Izgruobi byl časem poněmčen na Eisgrub a pak počeštěn právě na Lednice. Když už jsme u Němců, za války Lichtenštejnové podle historických pramenů s nacisty nekolaborovali, přesto je Benešovy dekrety zbavily veškerého majetku, který v republice měli.
Komunistická éra, která se dostavila krátce po dekretech, nicméně Lednici na rozdíl od mnoha jiných šlechtických sídel fatálně nezdevastovala. Jednoduše proto, že pro soudruhy sice šlo o dekadenci, avšak tak lesklou a krásnou, že zničit ji by byl hřích i pro ateisty s rudou knížkou.
Lednice je zkrátka stojící důkaz hodící se pro filozofii Forbesu. Ta zní, že víc je víc.
