Autorem textu je Petr Borkovec, jeden ze zakladatelů a šéf finančněporadenské společnosti Partners a také investor. Je rovněž zakladatelem investiční skupiny Brno Investment Group (BIG) a ředitelem a investorem skupiny Sklizeno Foods.
Krátkodobá motivace, alibismus, neochota nést odpovědnost a špatně nastavené pracovní cíle jsou typickými chorobami některých velkých korporací a většiny politiků. Tyto choroby vždy zabraňují realizaci koncepčních změn napříč volebními horizonty a vedou k neschopnosti dělat dlouhodobě správná, efektivní a hodnotná rozhodnutí na úkor krátkodobého zisku. To následně vede již ve střednědobém horizontu k velkým ekonomickým ztrátám či ke ztrátě konkurenceschopnosti.
Prostě politik i manažer v korporaci s nesprávnou kulturou při rozhodování zohledňuje především svoje cíle, svoji pozici či svoje bonusy, a to v časovém horizontu, který se jej dotýká. Na výsledky v daleké budoucnosti, ze kterých by již mohl také profitovat jiný politik či manažer, nevidí, přestože by hlavní benefit získali akcionáři či občané dané země, kteří tomuto manažerovi dali svoji důvěru.
Toto je známá pravda a v dobách klidu a ekonomického růstu nás to díky naší trošku sobecké a velmi skeptické povaze většinou moc nebolí a neřešíme to. Bohužel v krizi se tato špatná politická kultura a způsob přemýšlení projeví v plné síle tak, jak to vidíme nyní v době koronavirové krize.
Koronavirus opravdu není ta choroba, která likviduje celé odvětví naší ekonomiky, zlikviduje tisíce malých a středních podniků, přinese stovkám tisíc lidí nejistotu a nezaměstnanost a způsobí největší propad bohatství lidí od revoluce. Tou nemocí dokonce není ani neschopnost či inteligence politiků a lídrů země. Chytrost jim neschází. Tou dlouhodobou nemocí je jejich alibismus, pokřivené hodnoty a jen omezený zájem o lidi a naši zemi.
Vláda není ochotna riskovat svoji osobní politickou moc a budoucnost v zájmu země, a to ani v době, kdy vidíme u nás naprosto nevídanou míru solidarity, disciplíny a ochoty pomoci. Mozky a kompetence, které se spojily v iniciativě COVID19CZ, jsou neuvěřitelnou ukázkou toho, co jde udělat. Bohužel ani jejich schopnosti nestačí bez politické podpory, která je nakonec nechá bojovat s úřednickými strukturami marný boj o rychlé zavedení správných opatření.
Místo toho vidíme v přímém přenosu velmi drahou volební kampaň, kterou zaplatíme všichni. Vidíme mediální show zaměřenou na neustálé vyvolávání strachu a paniky a směrující zrak všech diváků, tedy voličů, na jedno jediné číslo, a tím je počet zemřelých na koronavirus či s koronavirem.
Toto číslo má být rozhodujícím parametrem příštích voleb a měřítkem schopností politiků a má odvrátit pozornost od ceny, kterou zaplatí miliony lidí dlouhodobě. Ceny, která velmi pravděpodobně zabije či zničí životy násobně většího počtu lidí. Jako viník však nebude označen politik, který přece zachraňoval životy, ale bude jím virus.
Stačilo přitom málo a mohlo vše vypadat jinak. První bitvu naši politici dle mého názoru jednoznačně vyhráli. Možná bylo velkou výhodou, že neměli moc času přemýšlet, dělat si průzkumy mezi lidmi a reagovali intuitivně. Bylo vidět, že není čas na politikaření a je třeba rychlého rozhodování. Bylo také vidět nerozlišování odborného a politického rozhodování. Prostě se udělalo to, co bylo třeba.
Byla to nejprve bitva o zploštění křivky a nezahlcení českého zdravotnictví, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám na životech lidí. To se podařilo. Dnešní čísla jsou výrazně lepší než ty nejlepší odhady, které jsme si mohli přečíst v médiích. A výrazně menší než čísla, kterými nás strašili politici před měsícem.
Reprodukční faktor dnes máme kolem 1. Procento nemocných z počtu otestovaných postupně kleslo z šesti na jedno až dvě procenta. Nárůst počtu detekovaných nakažených klesl pod 150 za den a procentní růst jsou pouhá dvě procenta. Probíhá výrazně méně testů, než je kapacita, protože není dost lidí s příznaky. Vlastně i komunikace směrem k veřejnosti první dva týdny dávala smysl i přes velkou snahu o one-man show v podání našeho vůdce na premiérské židli.
S opatřeními na podporu ekonomiky to už bylo horší, ale byla vidět snaha. Byl to neskutečný informační chaos, bylo to nedotažené a bylo to plošné. Ale roli hrála rychlost a účel to z velké části splnilo, protože podnikatelé uvěřili a v březnu propouštět nezačali a ani nezačali posílat své podniky do likvidace.
Kritika chaosu, špatné komunikace, pomalosti a složitosti ekonomických opatření šla stranou, když vláda konečně přišla s plánem uvolňování opatření. Většina podnikatelů včetně mě byla v té době vlastně docela pozitivně nastavená. Viděli jsme čísla o vývoji nákazy, viděli jsme snahu o jakousi podporu a viděli jsme plány na chytrou karanténu. Většina čekala nějaké uvolňování již týden před Velikonocemi.
Nicméně posun na období po Velikonocích dával smysl a byl rozumně komunikován. Podivné bylo jen to otevření hobby marketů, ale všichni jsme pochopili, že někdo má dobré kontakty a vztahy, takže mu to přejme.
Nikdo z nás tehdy nepochyboval, že po Velikonocích se začnou věci vracet do normálu. Proč by také ne. Marně přemýšlím, jaká čísla by měla být, aby se začalo s okamžitým uvolňováním. Respektive se zavedením skutečně chytré karantény a ochrany rizikových skupin a zároveň otevřením škol pro děti prvního a druhého stupně v polovině května. A zejména s otevřením podnikatelského i osobního života s omezenými plošnými opatřeními směřujícími na hygienu, ochranu a omezení velkých akcí.
Místo toho přišel pouze šok při pohledu na plán, který zlikviduje velkou část malých a středních retailových obchodníků, restaurací a hotelů. Omezení napříč sektory přináší i desítky tisíc rodičů, kteří nebudou moci pracovat a budou muset doma pečovat o děti a učit je.
Můžeme nyní pouze přemýšlet nad tím, kdo za ty dva měsíce padne dříve, jestli většina podnikatelů a jejich zaměstnanců, nebo to budou rodiče v záchvatu šílenství, či jejich děti, které už by opravdu rády do školy.
Pomalé uvolňování restrikcí ještě více zdůrazní nedostatečnost ekonomické podpory trpícím podnikatelům a zaměstnavatelům. Stávajícím plánem byl podepsán ortel zaměstnavatelům a zaměstnancům v mnoha sektorech, které mohly být ušetřeny. K již těžce poškozenému cestovatelskému ruchu a gastrobyznysu se přidá retail navázaný na obchodní centra. Není možné přežít tři měsíce placení vysokých nájmů bez tržeb. A to vše už střednědobě v Česku způsobí lidem výrazně větší problémy než samotný virus.
Podobně drtivý bude dopad druhotné platební neschopnosti, snížení kupní síly obyvatelstva a ekonomických propadů našich největších zahraničních obchodních partnerů. Toto není možné zalepit žádnými deficity. A je to škoda, protože všichni zaplatíme velmi vysokou cenu jen za neschopnost a politický alibismus.
Vše však není ztraceno. Ještě je čas zachránit ekonomiku a zachránit pracovní místa bez dalšího prohlubování deficitů. Řešením není navýšit ošetřovné na 80 procent. I pokles 20 procent bude bolet. Řešením je otevřít školy. Je čas zrychlit zavedení chytré karantény a spustit a zpropagovat již hotovou e-roušku. Využít tak na maximum chytré technické a podnikatelské hlavy, které se státu nabízejí.
Je ještě čas ukončit plošná karanténní opatření, otevřít obchody, obchodní centra, hotely a restaurace a říci lidem, že je namístě opatrnost a dodržování pravidel, nikoli strach. Tato plošná opatření nahradit selektivními opatřeními zaměřenými na největší rizika, a především na ochranu rizikových skupin.
Je také čas vymyslet a zrealizovat ekonomická opatření, která budou méně plošná, ale cíleně zaměřená na záchranu nejvíce poškozených sektorů, a tak ochránit pracovní místa v těchto sektorech. Je čas vyřešit problém obchodních center a jiných pronajímatelů, nájemců a financujících bank. Země a lidé nemusí platit tuto nesmyslnou cenu. A ekonomika na všem dlouhodobě vydělá.
Politický alibismus samozřejmě není ta jediná překážka, ale jistě je největší. Je třeba politikům ukazovat, že nevidíme jen to jedno číslo a nežijeme jen tím strachem, který nám ve své show předkládají. Musí vědět, že je budeme hodnotit i za cenu, kterou zaplatíme. Ekonomický stav země, počet nezaměstnaných, propad HDP, deficit rozpočtu a počet firem v likvidaci se musí stát dalšími metrikami, kterými je budeme hodnotit a dle kterých se budeme rozhodovat v dalších volbách.
