Jsem hrdý na Česko. Teď. Měl bych být vždycky? Ne, vždycky jsem nebyl. Teď jsem. Můžete za to vy. A taky česká vláda. Může tohle nezávislý novinář vůbec napsat? Může chválit vládu? Ano. Může.
Putinovo šílenství a násilí sjednotilo Evropu. A utrpení a hrdinství ukrajinského národa, jehož existenci moskevský tyran popírá, vyburcovalo to nejlepší v nás. Nechci se dojímat nad podporou, kterou Česko jako země poskytuje. Chci jen konstatovat, že jsem na to hrdý.
Lidé naší země přispěli zatím přes jednu miliardu korun, 40 milionů eur. Naše vláda uvolnila z našich peněz dvakrát tolik. Byli jsme mezi prvními, kdo se jasně vyslovil na podporu Ukrajiny a zavřel nebe ruským letadlům.
Byli jsme první mezi váhajícími, kdo znásobil první vlnu vojenské pomoci trpící a znásilňované Ukrajině. Vůbec vlastně nechci sledovat přepočet pomoci na počet obyvatel, která by nám mohla hodně lichotit, jsem si jenom jistý, že i díky naší vlastní historické zkušenosti děláme, co můžeme.
Česká vláda… Není u moci ani tři měsíce. Právě teď prochází přetěžkou zkouškou. A prochází jí, z mého pohledu, který musí být z povahy věci kritický, víc než dobře.
Premiér Fiala trpělivě a hlavně srozumitelně vysvětluje, jaký je postoj vlády. Jaký je názor na ruské násilí. Co vláda chce dělat a dělá. Jak pomáhá Ukrajině teď a proč. Jak se postará o lidi, ženy a děti, prchající před hrůzami války z minulého století.
Při vší hrůze a soucitu, který s Ukrajinou prožíváme, musí člověk říct: na tohle můžeme být hrdí. Na to, jak se vláda jako celek chová, co dělá, co říká. Na to, jak premiér vysvětluje svoje kroky. Jak reprezentuje Česko.
Všichni si pamatujeme, jak to bylo předtím. Všichni zároveň vnímáme, jak velký vliv chování našich lídrů má. Buď se jim dá věřit, nebo ne.
Nedělám účet za působením vlády v celém jejím volebním období. Ale to, co předvádí v největší válečné krizi, kterou Evropa za poslední desítky let poznala, vede člověka k hrdosti. A je jedno vlastně, koho volil.
Politika je nevděčné řemeslo, poděkování se nedočkáte nejspíš nikdy, kritiky vždy. Takže teď, pane premiére, teď děkuju.
V harmonii s tím, nebo možná dokonce v předstihu, se chová česká společnost. Člověk v tísni má na účtě miliardu korun. Ty jste poslali vy. Nikdo vás k tomu nemusel vyzývat. Prostě jste to udělali. Neskutečná suma.
Každý den přichází nové a nové iniciativy. Český byznys, který my tady ve Forbesu sledujeme léta, bez okázalosti a bez váhání přispívá velkorysými částkami na boj proti Putinovi.
Václavské náměstí se dva týdny po sobě zaplnilo desítkami tisíc lidí. Česká auta jezdí na hranice na Slovensku a v Polsku, aby pomohla lidem v totální nouzi. Vlaky žluté i modré pendlují mezi Prahou a Ukrajinou několikrát denně. Nezištně. Každý den přijde do Česka pět tisíc uprchlíků a jsou vítáni a snažíme se jim ze všech sil pomoct.
Zažíváme temné časy. A skoro se to člověk kvůli tomu zdráhá říct. Ale zažehly v nás jiskry lepší budoucnosti.
