skip to main content
Open doors

Král jablek aneb Jak ze zkrachovalé firmy vybudovat českou jedničku

Lehce zvlněná krajina s lesíky, poli a vesničkami jako na dlani. Klikatící se cesta mezi rozkvetlými sady s pilnými včelkami. Krajina, ve které by se jistě rád kochal pan doktor z filmu Vesničko má středisková a o které by mohl beze všeho prohlásit: „Alpy tě ohromí, ale tohle tě dojme. Tohle není země, to je zahrádka.“ A nebyl by daleko od pravdy.

Sice nejsme na Benešovsku v Křečovicích, ale když se blížíte do jiné středočeské obce Tuchoraz, jen pár kilometrů od Českého Brodu, projíždíte všudypřítomnými sady, které tu zahrádku připomínají.

V obci o necelých šesti stech obyvatelích se totiž schovává největší producent jablek v Česku – firma Bohemia Apple, patřící rodinnému klanu Vyšatů.

Majitel firmy Bohemia Apple Robert Vyšata

„Pomalu se začíná naplňovat vše to, co jsem chtěl a co jsem si před pětadvaceti lety načrtnul. Bylo to ale dlouhé a těžké,“ usedá do pohodlného křesla v rozlehlé prosklené kanceláři Robert Vyšata, majitel jablečného impéria, které s produkcí kolem patnácti tisíc tun jablek opanovává pětinu české produkce.

„Podmínky pro pěstování jablek jsou v Česku dlouhodobě ekonomicky velmi nepříznivé. Je velmi složité vytvořit zisk, musíte být hodně velcí,“ vysvětluje sedmačtyřicetiletý podnikatel. Přitom přes okno ukazuje do dáli na protější horizont, kde všude se od slunce odráží bělostné květy tisíců jabloní.

Největší nepřítel je mráz.
Reklama

„A to se táhne až do údolí Šemberského potoka. Máme dohromady asi 212 hektarů jablečných sadů a 360 hektarů ostatních polností,“ vypočítává Vyšata, který dnes cítí vnitřní spokojenost i zadostiučinění.

Sady totiž v 90. letech pod novým vedením devíti spoluvlastníků po transformaci z bývalého zemědělského družstva zkrachovaly, on je odkoupil a postupně z nich vybudoval jedničku na českém trhu. Oproti původnímu plánu se však o deset let zpozdil. Ale vše postupně.

Obec Tuchoraz je malá víska, jejíž historie ovšem sahá až do 13. století a která byla spjata s rodem Landštejnů, kterému zde patřil statek i polnosti. Ale také s rodem Vyšatů.

„Jako rod Vyšatů v Tuchorazi působíme od 17. století, to je přes tři sta let,“ říká Robert Vyšata s tím, že jeho rodině tehdy patřil statek a pětadvacet hektarů polností v okolí vesnice.

Pozemky jim však vzali komunisté. Až po revoluci se dnes třiaosmdesátiletý otec Roberta společně s dalšími osmi místními sedláky o majetek zahrnující sady a hospodářské budovy přihlásil v restituci zpět.

Úspěšně jej získali, v roce 1993 rozjeli „eseróčko“, ale o pět let později začali mít ekonomické problémy. „Na jaře roku 1998 na začátku sezony jim došly peníze na provoz a to byl začátek konce. Podle mě si vybrali špatný směr, a jakmile vjedete do slepé ulice, pak je to těžké,“ vrací se Robert Vyšata o pětadvacet let zpět, aniž by chtěl více hodnotit kroky minulého vedení.

Vidí ale problém v tom, že společníků bylo hodně a řízení firmy nebylo tak efektivní, jak by mělo být. Sám se s nimi v jednu chvíli nepohodl, když jako čerstvě plnoletý začal pomáhat s prodejem jablek v Praze, kde i dnes bydlí. Po neshodách si v metropoli rozjel svůj byznys s ubytovnami pro dělníky.

„Finančně jsem začal úplně od nuly. Nejtěžší byla každodenní práce s cash flow, na tom stojí a padá všechno. Pokud nikoho nemáte za sebou, tak s tím musíte strašně citlivě pracovat, jinak vás to dokáže podkopnout a už se nemusíte zvednout,“ vysvětluje svou strategii.

Za další dva roky mu zavolal otec, kterému spolu se společníky právě cash flow došlo. Chtěl vědět, zda by neměl zájem celou firmu zachránit. Robert dlouho neváhal.

„Odstěhoval jsem se se ženou z Prahy, dali jsme do toho všechny naše peníze a další tři roky jsme spali tady v kanceláři ve spacáku,“ vzpomíná na dobu, kdy od minulých vlastníků odkoupil za miliony korun všechny jejich podíly, které splácel ještě další dekádu.

A nutno podotknout, že za podíly získal pár zanedbaných hospodářských budov, čtyři starší traktory a sady, které ovšem nebyly jeho, byly jen v pronájmu.

„V podstatě se dá říct, že jsem si za ty miliony nekoupil nic, jen virtuální firmu. Získal jsem ale přístup k určitému záměru i know-how a viděl jsem v tom všem dlouhodobě smysl a budoucnost.“

Reklama

Když dnes procházíte sady kolem Tuchoraze v jarních měsících, slyšíte hlavně bzučení včel pilně opylujících bílé až červené květy jabloní. Jarní paprsky přitom svádí rozvalit se pod jednu z nich do zelené trávy, dát ruce za hlavu, zarazit klobouk do čela a chvíli rozjímat a nabít se probouzející se přírodou.

„Máme tu dnes tři sta včelstev, ročně děláme i osm tun medu, ale pro nás je to vedlejší, až odpadní produkt,“ vysvětluje Vyšata s tím, že med tvoří, stejně jako produkce moštu, jen marginální část ročních třísetmilionových tržeb celého rodinného družstva.

Mošt se dělá z jablek, která hlavně svou nesprávnou velikostí, tvarem nebo barvou neprojdou přes náročné síto obchodních řetězců. Jablka z Bohemian Apple najdete totiž v každém velkém řetězci v České republice a nejen tam.

Vždyť každé páté snědené jablko v naší kotlině vyrostlo právě v tuchorazských sadech. Dlouho například patřily i k největším dodavatelům výrobce přesnídávek Hami.

„Největší nepřítel je mráz. Ten vás dokáže o vše připravit během jediného rána,“ poukazuje otec dvou dětí na hlavního viníka, který stál za desetiletým zpožděním jeho plánu vybudovat stabilizovanou jedničku na českém trhu.

„Kdysi jsem vzal tužku, papír a načrtnul jsem, jak budou sady veliké, kolik budou produkovat jablek, zkrátka jak vše má vypadat, a řekl jsem si, že se mi vše povede vybudovat do mých pětatřiceti let. O deset let mě ale připravily právě mrazy, které nás nejedno jaro připravily o většinu úrody.“

Foto Michael Tomeš

Mráz ovšem není jediné, s čím v Tuchorazi dlouhodobě bojují. Vrásky jim přidělávají i dotační a investiční pobídky vyjednané Českem v rámci Společné zemědělské politiky EU a naproti tomu silná podpora v ostatních zemích, jako je například Polsko.

Náš severovýchodní soused se v posledních letech stal dokonce třetím největším producentem jablek hned po Číně a Spojených státech. Ročně jich tam vypěstují na pět milionů tun, zatímco v Česku je to sotva šedesát tisíc tun, tedy osmdesátkrát méně.

„U nás máme dotační programy zacílené na okrajové věci, na kterých byznys nepostavíte. To hlavní stojí stranou dotačních titulů. Navíc zde se proplácí maximálně pětatřicet procent investice, v Polsku je to osmdesát procent, a když jste šikovní, tak i sto procent,“ poukazuje na nevyrovnané konkurenční prostředí a také na to, proč je český trh zaplaven jablky a dalšími produkty z Polska.

„Navíc investiční vstupy na vybudování firmy jsou drahé a jablka v porovnání s jiným zbožím levná. Za pětadvacet let, co se věnuji jablečnému byznysu, pozoruji, že to tu v Česku postupně všichni zabalili. Situace je opravdu kritická, neboť nejsme soběstační ani z poloviny a většina jablek se musí dovážet ze zahraničí,“ popisuje současný stav jablečného byznysu Vyšata.

A každoroční problémy řeší, i pokud jde o pracovníky. Bohemia Apple má sto kmenových zaměstnanců, přes sezonu a sklizeň jejich počty ale potřebuje navýšit více než trojnásobně.

I proto se těší na technologický pokrok a je zvědavý, zda se za svého podnikání dočká velké technologické zemědělské revoluce. Pro něj by to znamenalo zejména vynalezení kombajnu na sběr jablek, který musí být ke každému plodu opravdu extrémně citlivý. Na jeho vzhledu se totiž projeví každá špatná manipulace.

„Sleduji souboj Izraelců a jednoho kalifornského startupu a jsem zvědavý, jestli se takového vynálezu dočkám,“ dává najevo kladný vztah k moderním technologiím. A není tomu jinak, ani když prochází výrobní halou, kde se skví nový stroj na třídění jablek za sto milionů korun.

Ten dokáže automaticky roztřídit jablka dle velikosti i tvaru a ta pak končí u pracovnic, které je umístí do nachystaných obalů a připraví k expedici přímo na pulty českých obchodů.

Některá ale čekají i rok ve skladu, je totiž potřeba zajistit plynulé dodávky po celý rok. „Těším se na letošní produkci. Po pětadvaceti letech jsme totiž dokončili obnovu stromů v sadech a letos tak bude největší v historii,“ uzavírá naše povídání Robert Vyšata, který na tento okamžik čekal celé čtvrtstoletí.

Reklama
Reklama