skip to main content
Forbes Woman

Léčebna, cukr i Fidorka. Poznejte ženy, které hýbaly českým byznysem před sto lety

Amálie Fiedorová a její snacha Marie. Albína Maršnerová. Luisa Olivová. Dnes jde už o zcela zapomenutá jména. V českých zemích rezonovala před 100, 120, nebo dokonce 150 lety – ještě v době před první republikou, za starého mocnářství. 

Přitom s výsledky jejich práce a podnikání se všichni potkáváme dodnes. Jedna z nich stojí za prvním nápadem k dodnes známé čokoládové oplatce Fidorka. Další založila a svým jménem a jměním zaštítila dodnes využívanou Olivovu dětskou léčebnu v Říčanech u Prahy. Další s manželem založila nejznámější českou čokoládovnu. 

Pojďme se v našem víkendovém seriálu vydat po jejich stopách.

Luisa Olivová, dobrodějka

Luisa Olivová | Foto Wikipedie

Příběh manželů Olivových je příběhem českého národního i politického obrození. Alois (nebo i Aloiz) Oliva se narodil v roce 1822 a měl podnikatelské zázemí. Vyučil se obchodníkem, studoval v Drážďanech, nejprve se stal účetním, později prokuristou a nakonec i společníkem v cukrovaru J. Dinglera v Praze-Ruzyni. A v cukru podnikal i nadále: v roce 1864 Alois Oliva založil vlastní úspěšný komisionářský obchod s cukrem v Praze.

V té době byl už ženatý s Luisou (někdy psanou i jako Louisa), která pocházela z další bohaté pražské podnikatelské rodiny. Manželé bohužel nemohli mít děti, o to víc se Luisa zapojovala do manželových aktivit – nejen obchodních, ale také politických a filantropických.

Mezitím se totiž obchodník Alois Oliva stal i politikem, angažoval se zejména v hospodářské oblasti. Už od roku 1863 byl členem městského zastupitelstva v Praze a později i městské rady, v této funkci dohlížel třeba na účetnictví obecní plynárny a na provoz městské školy u sv. Jindřicha, kterou podporoval i finančně.

Reklama
Alois Oliva | Foto Wikipedie

Za činnost v pražské obci získal roku 1866 rytířský Řád císaře Františka Josefa. Vstoupil i do Jednoty průmyslové, sdružení na podporu českých průmyslníků, které inicioval hrabě Karel Chotek. Po čase se Alois Oliva stal i jeho hlavním ředitelem.

Pomáhal zřizovat Průmyslovou banku a spolu s několika dalšími byl Alois Oliva, tehdy už poslanec Českého zemského sněmu a respektovaný zástupce Staročechů, rovněž spoluzakladatelem Pražské burzy. 

Vzhledem ke zdravotním obtížím, které Luise znemožnily mít vlastní děti, se rozhodla angažovat v nejrůznějších spolcích a organizacích zaměřených na znevýhodněné a chudé děti a sirotky.

Ve filantropických aktivitách jej podporovala právě manželka Luisa. Vzhledem ke zdravotním obtížím, které jí znemožnily mít vlastní děti, se rozhodla angažovat v nejrůznějších spolcích a organizacích zaměřených na znevýhodněné a chudé děti a sirotky – mnohé na svou dobu moderní organizace v Praze zcela předběhly dobu svého vzniku. 

Patnáctého června 1890 věnovali u příležitosti sňatku arcivévodkyně Marie Valerie, nejmladší dcery císaře Františka Josefa I., manželé Olivovi své dva domy v centru Prahy v ulici Na Příkopě pražské obci s tím, aby všechny výnosy z těchto budov byly použity na financování nově zřízené „vychovatelny“ pro zanedbané děti. Zařízení se mělo jmenovat Dětský vychovací ústav Aloise a Louisy Olivových.

Mělo jít o moderní vzdělávací a zdravotní instituci, která měla chudým a nemocným dětem zajistit lepší perspektivu, než byl pobyt v dosud existujících sirotčincích a chudobincích. Svými aktivitami se manželé Olivovi zařadili mezi největší mecenáše své doby, jakými byli manželé Náprstkovi nebo Josef Hlávka. 

A postupovali ještě dál. Počátkem roku 1892 koupil Oliva parcelu u Říčan za 15 846 zlatých a na stavbu přispěl dalšími padesáti tisíci zlatých. Výstavba léčebny a výchovného ústavu pro znevýhodněné děti byla zahájena. Vnějším vzhledem měla budova připomínat palác s věží, vnitřní uspořádání mělo být podřízeno potřebám moderního ústavu pro děti: nechyběla tu kaple, tělocvična, jídelna, učebny, herna, knihovna, dílny, ložnice, umývárny a další moderní vybavení.

Ústav manželů Olivových byl slavnostně otevřen v neděli 18. října 1896 za přítomnosti všech čelných představitelů Prahy, desítek politiků i osobností veřejného života. Do ústavu, který převzal jak roli zdravotního sanatoria pro děti nemocné, tak vzdělávací instituce pro děti chudé a znevýhodněné a ty, které přišly o rodiče, hned první den nastoupilo prvních čtrnáct chlapců a osmnáct dívek. Celková kapacita začínala na 120 dětech a později se zvyšovala. 

Léčebna a vychovatelna s mnoha obměnami (ve způsobu využití i v právní formě) vydržela dodnes. V současnosti existuje jak obnovená Olivova nadace, tak Olivova dětská léčebna pro onemocnění dýchacích cest, svalového ústrojí a obezitu v Říčanech.

Oplatkové královny Amálie a Marie Fiedorovy

I když dnes se vznik značky Opavia datuje teprve k 50. letům 20. století, k samému zrodu této slavné oplatkářské firmy došlo jinde a jinak, než se dnes traduje. A u jejích počátků kupodivu nestál muž, ale žena. 

Respektive jedna podnikavá dáma, která úplnou náhodou a souhrou okolností přišla s dobrým nápadem, který se její muž rozhodl realizovat, protože se jeho vlastnímu podnikání příliš nedařilo. A tak se rozhodl manželku podpořit. Psala se totiž teprve první polovina 19. století a mladá žena neměla moc možností, jak jinak svůj byznys rozběhnout než s pomocí a souhlasem manžela.

Reklama na sušenky Opavia z 50. let 20. století. | Foto Mondelēz International
Reklama

Společně tak založili v roce 1840 firmu Fiedor vyrábějící malé kulaté oplatky odkazující k jejich jménu. Fidorky. 

Původní zaměření byznysu bylo ale zcela jiné. Ten manžel se jmenoval Kašpar Fiedor a jeho manželka Amálie. On se vyučil soukeníkem a do Opavy se z Ostravy přistěhoval jako soukenický tovaryš. Tady se také roku 1838 oženil. Jeho žena Amálie pocházela z rodiny Salingerů, rodina její matky měla pekařství.

Soukenictví jejího manžela se ale v Opavě příliš nedařilo, konkurence byla velká, a tak se Amálie pokusila vylepšit rodinný rozpočet. Pamatovala si trik své matky, která v rodinné pekárně dětem ze zbytků mouky kdysi pekla kulaté oplatky, které kleštěmi obracela na otevřeném ohni – a pokusila se je péct taky. 

Úspěch se obratem dostavil, o teplé křehké malé oplatky byl velký zájem.

Výsledek se povedl a mladá Amálie začala cukrové oplatky prodávat Opavanům, kteří Fiedorovým chodili o nedělích po promenádě v parku přímo pod okny. Kašpar nakonec opustil svoje řemeslo a z nápadu, který měl jen vylepšit rodinnou kasu, se stal hlavní rodinný byznys Fiedorových, do kterého se po letech zapojil i jejich syn Theodor. 

Právě Theodor se svou manželkou Marií přešel zkraje 80. let 19. století z ručního pečení oplatek na jejich tovární výrobu. Když Theodor v roce 1887 zemřel, jeho vdova Marie k péči o tři děti do svých rukou zcela převzala také řízení továrny. Vybavovala továrnu novými stroji a novými technologiemi, rozšiřovala sortiment i odbyt. Její podnik patřil k významným firmám ve Slezsku i celém Rakousku-Uhersku a známý byl i jinde ve světě.

Továrna na Fidorky, foto z 50. let 20. století. | Foto Mondelēz International

Marie zemřela v roce 1917, samostatného Československa se nedožila. Svému nejstaršímu synovi Oskarovi však odkázala do novorozené republiky továrnu jako moderní a prestižní podnik, kde po první světové válce pracovalo šest desítek zaměstnanců.

Oskar firmu úspěšně rozvíjel až do druhé světové války, ale v roce 1946 byl se svou ženou Christinou (příbuznou likérníka Rudolfa Jelínka) odsunut do Německa. Jeho firma se stala součástí Československých čokoládoven Praha, pak Slezského průmyslu jemného pečiva. A v roce 1951 byla značka Fiedor jako samostatný podnik definitivně vymazána z obchodního rejstříku. Stala se součástí pozdější skupiny Opavia.

Albína Maršnerová a továrna na čokoládu

Také Albína a František Maršnerovi založili v 90. letech 19. století na Královských Vinohradech cukrářskou firmu. František byl původně obchodník, dovážel koloniální zboží, orientální koření, kávu, kakao a cukr. To ho také vedlo k tomu, rozjet vlastní cukrářský podnik. 

Továrna na orientálské cukrovinky F. a A. Maršner | Foto Wikipedie

Odstartovali tím, že ve sklepě domu v Balbínově ulici na pražských Vinohradech s manželkou na ohništi vařili turecký med. A protože šel na odbyt, postupně přidávali další orientální cukrovinky. 

Po pěti letech se manželé jako spolumajitelé pustili do jednání o nové továrně, kterou si chtěli postavit na Korunní třídě přímo za měšťanským pivovarem. Povolení dostali v roce 1897 a zapsali svou firmu do obchodního rejstříku jako Továrnu na orientálské cukrovinky F. a A. Maršner, hlavní závod na Královských Vinohradech.

Albína nikdy nebyla vedena jen jako paní továrníková, manželka majitele, ale vždy jako ředitelka a spolumajitelka.

Albína využila rodinný kapitál, který pocházel z jejího vlastního věna, a v továrně spustila i první výrobní linku. V byznysu měla velké slovo, byla hnací silou rodinného podnikání. Nikdy nebyla vedena jen jako paní továrníková, manželka majitele, ale vždy jako ředitelka a spolumajitelka.

Na nové lince tu začali zpracovávat kakaové boby a vyrábět také čokoládu a čokoládové cukrovinky, což znamenalo velký posun vpřed. Ve stejném roce přišla firma z iniciativy paní Albíny i k výrobě čokoládových figurek a vánočních kolekcí, které významně přispěly k popularitě závodu. Maršnerovi též přišli s novým způsobem výroby kokosového másla. Byli propagátory čokolády jakožto zdraví prospěšné potraviny.

V roce 1901 přešla firma na akciovou společnost, První českou akciovou společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu na Královských Vinohradech. Značku Orion zavedli až později, registrovat si ji majitelé nechali v roce 1914, v roce 1928 ji promítli i do firemního názvu – Orion, továrny na čokoládu.

Tehdy už byl ale zakladatel firmy po smrti, František Maršner zemřel 28. července 1917 v Praze ve věku šedesáti let. Byl mu vystrojen majestátní pohřeb, kterého se zúčastnila velká část zaměstnanců továrny. Pohřben byl v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově. Podnik vedla nadále vdova Albína.

Období první světové války firma úspěšně přežila a po válce svoji výrobu ztrojnásobila a dále rozšiřovala sortiment. Během první československé republiky se firma stala jedním z nejznámějších i největších výrobců čokolády a cukrovinek v Evropě, pracovalo tu přes 1500 lidí. A vyráběly se tu už tehdy třeba dodnes známé Ledové kaštany, Banánky v čokoládě nebo Kočičí jazýčky.

Továrny Orion se navíc proslavily i svou moderní propagací. Autorem symbolu a loga, hvězdy, a typického písma pro název Orion byl, jak známo, mladý student dějin umění Zdeněk Rykr, později malíř, ilustrátor, scénograf a novinář, který vedl i reklamní kampaně firmy a měl na starosti také návrhy obalů pro jednotlivé cukrovinky: sedící mouřenín na tyčince Kofila je na obalu ve stylizované podobě k vidění dodnes. 

Po druhé světové válce čekalo v roce 1947 „Orionku“ znárodnění. To už je ale jiný příběh.

Reklama
Reklama