Grafická designérka a art directorka studia Najbrt navázala na několik let trvající spolupráci a představila další projekt věnovaný jedné z nejvýznamnějších postav tuzemské designérské tvorby minulého století. Pod vedením Zuzany Lednické vznikla poštovní známka s ikonickým nafukovacím buvolem.
Za sebou už v té době měla přes stovku navržených hraček. A v roce 1971 Libuše Niklová, jedna z nejzásadnějších postav československého designu, přišla s revolučním nápadem. Rozhodla se, že dalšími objekty v jejím portfoliu se stanou nafukovací hračky, které budou fungovat i jako sedací nábytek.
Jedním z prvních ze zvířátkové série těchto nafukovacích hraček byl buvol Haukola. Už v době, kdy se testoval ve školkách, sklízel úspěch. Sériově se začal vyrábět o dva roky později a do dnešního dne se této hračky vyrobilo téměř milion kusů. A na rozdíl od dalších ikonických designů Libuše Niklové se v podniku Fatra vyrábí i dnes.
Červený nafukovací buvol – produkovaný ve dvou velikostech – se nyní ocitl i na nové známce z emise Hračky. Za její podobou stojí grafická designérka Zuzana Lednická, art directorka studia Najbrt.
K tvorbě známky Česká pošta původně oslovila syna Libuše Niklové, úspěšného výtvarníka Petra Nikla. Ten ale na základě dlouholeté spolupráce se Zuzanou Lednickou, která pracovala například na oceňované knize o jeho mamince, přizval ji. „Dostala jsem volnou ruku,“ říká grafická designérka.
Jako motiv zvolila právě červeného buvola. „Přiznám se, že původně jsem chtěla pracovat s motivem harmonikové lišky, ale Česká pošta si přála něco ikoničtějšího,“ popisuje Zuzana Lednická. Zároveň dodává, že nejznámější hračka Libuše Niklové, harmonikový kocour, známý také jako Líba, jejíž zahraniční kopie vznikaly v desítkách zemí, nevyzněla kvůli šířkovému formátu na známce tak silně.
Proto onen zářivý buvol v červené. Na známce, kterých se vyrobilo čtyři sta tisíc, je tato oblíbená dětská hračka doplněna o barevné rastry. Ty grafická designérka zvolila při návrhu známky z jednoduchého důvodu: odkazují na grafické principy, které Niklová ve své tvorbě často používala.
Konkrétně tyto rastry používala Niklová na menších nafukovacích hračkách do ruky. Rastr na známkách se objevuje nejen v pozadí, ale také na okraji ve výraznějších barvách, kde navíc přidává známce další ochranný prvek.
Není to ostatně poprvé, co s motivem rastru Zuzana Lednická pracovala. Hojně se objevoval také ve vzpomínané monografii, za kterou stojí teoretička designu Tereza Bruthansová. Ta Libuši Niklovou pomohla nejen českému, ale i zahraničnímu publiku znovuobjevit a docenit její mezinárodní kvality.
Foto se svolením Zuzany Lednické
Foto se svolením Zuzany Lednické
I když se může zdát, že tvorba tak drobné ceniny jako poštovní známka je pro grafickou designérku – zvyklou pracovat na komplexních vizuálních identitách či na velkoformátových projektech – snadným úkolem, malý formát je podle ní v mnoha ohledech komplikovanější než třeba plakát.
„Práce v malém měřítku vyžaduje jiný typ myšlení. Zejména proto, že do malého prostoru musíte dostat mnoho elementů. Některé tam musejí být ze své podstaty – třeba označení nominální hodnoty známky –, zároveň si jimi nechcete ubírat prostor pro vlastní hru,“ vysvětluje designérka.
I když si jméno Zuzany Lednické mnoho z nás spojí zejména s vizuálními styly pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary či knihami o designu a výtvarném umění, tvorba známek v její tvorbě začíná získávat stálé místo. Aniž by to plánovala, děje se to, říká.
Stejně jako vinyl mají poštovní známky místo i v dnešním světě.
Svou vůbec první známku vytvořila ještě během studií na UMPRUM, tehdy pod vedením typografa a grafického designéra Zdeňka Zieglera. Následně se dostala také k tvorbě známky pro Nadaci Terezy Maxové, pro níž vytvořila poštovní známku k pětadvacátému výročí fungování organizace.
V poslední době též pracovala na známce věnované českému sochaři Olbramu Zoubkovi, která se dočká svého uvedení v říjnu.
„Pro některé mohou být známky anachronismus, něco nepotřebného, přežitého. Já sama jsem jako dítě v osmdesátých letech známky sbírala a pamatuji si, jak mě fascinovaly zvlášť ty jiné, zahraniční známky s barevnými fotografiemi. Stejně jako vinyl mají poštovní známky místo i v dnešním světě,“ říká designérka.
Zda může známka z její dílny v lidech zažehnout touhu poslat pohled nebo dopis? Je oslovování současných tvůrců způsob, jak k psanému projevu dostat i mladší generaci? „Sama si tu otázku kladu. Odpověď ale nemám. Možná je to přání otce myšlenky,“ říká.
Foto Michal Šeba
Zároveň však dodává, že po vydání známky s buvolem Libuše Niklové si jich sama mnoho koupila, rozdává je a dává tak lidem impulz, aby pohled nebo dopis poslali. „Myslím, že dnes je návrat k analogovým formám komunikace opravdu důležitý. Psaní dopisů není jen rigidní tradice, ale živé lidské gesto,“ dodává.
Zuzana Lednická má za sebou práci na monografii Libuše Niklové. Podílela se také na výstavě v Uměleckoprůmyslovém museu věnované této designérce, stejně jako na prezentaci její práce v prestižním pařížském Musée des arts décoratifs. Připravovala také limitovanou edici hraček inspirovanou její tvorbou.
Co dál? „Přála bych si, aby Česká pošta časem zrealizovala také známku s její harmonikovou liškou,“ říká. „Tvorba Libuše Niklové je totiž skutečně nadčasová. Nad hračkami přemýšlela velmi chytře, zároveň na ně dokázala nahlížet zjednodušeně, očima dítěte. Proto fungují i dnes, i když mají tak silný vizuální jazyk,“ dodává.
