Ke studiu medicíny jej dovedla náhoda, dnes patří k nejrenomovanějším porodníkům u nás.
Lékař Ondřej Šimetka rodil v rámci zahraničních misí děti na Východním Timoru či na Srí Lance. Coby přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava vybudoval porodnici, kam se sjíždějí rodičky z celého regionu. „České porodnictví je v mnoha ohledech na špičce,“ říká.
„Studovat strojařinu nebo ekonomii jako mí sourozenci mě nelákalo. Medicína v mém rozhodování tak trochu zbyla,“ směje se docent Šimetka, zatímco vzpomíná na začátky své profesní dráhy.
Volba oboru gynekologie a porodnictví byla naopak zcela záměrná – ze všech lékařských směrů připadal tento obor mladému medikovi nejpestřejší a nejzajímavější. O žádném jiném proto ani neuvažoval.
„Dodnes mě naprosto fascinuje, jaké zvyky a rituály se pojí s porodem v různých zemích. A také kolik toho o porodu nevíme nebo jsme zapomněli,“ míní zkušený porodník, který v rámci misí Lékařů bez hranic, OSN, Caritas či Australské chirurgické společnosti strávil léta v zahraničí.
Lékař, jenž už téměř dvě dekády působí jako přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařské fakulty Ostravské univerzity, se tak například na Východním Timoru zasadil o snížení porodní úmrtnosti o osmdesát procent. Byl také u otevření české pobočky Lékařů bez hranic.
Obrovský kus práce odvedl i pro tuzemské porodnictví – z ostravské fakultní porodnice se mu podařilo vytvořit pracoviště, kam se sjíždějí rodičky z celého regionu i sousedního Polska či Slovenska. Zásluhu na tom má podle odborné veřejnosti i Šimetky samotného nejen špičková úroveň odbornosti v porodnici, ale také přístup k rodičkám.
Tamní porodnice tak byla jednou z mála, které během covidu pouštěly otce k novorozencům i těsně po porodu, v odůvodněných případech praktikuje takzvaný laskavý císařský řez a dlouhodobě umožňuje přirozené porody, včetně porodů do vody. I proto Šimetku Forbes ocenil ve výběru Nejlepší lékaři Česka.
„Jsem pyšný na to, že v mnoha věcech, zejména v oblasti přístupu k pacientům, udáváme trendy a boříme některé zaběhlé postupy. Ne vždy jsme kvůli tomu populární v odborné společnosti, ale to se nedá nic dělat,“ přiznává Šimetka s tím, že i když je tuzemské porodnictví v některých ohledech na špičce, v přístupu k pacientkám jej ještě čeká dlouhá cesta.
Jak je na tom podle vás české porodnictví?
Co se výsledků týče, je české porodnictví na špičce. Tím myslím parametry, jako je úmrtnost matek a novorozenců, mrtvorozenost, dostupnost péče a další. Systém specializovaných perinatologických center funguje skvěle, péče o rizikové a předčasné porody taky. Neonatologové jsou schopni doslova vypiplat i velmi předčasně rozené děti.
Přesto můžu vyjmenovat několik oblastí, kde vidím značné rezervy. Ty největší problémy se paradoxně týkají oblasti péče o zdravé těhotné ženy s normálním těhotenstvím. A vše se podle mě vyvíjí od nevyváženého vztahu rodička – porodní asistentka – lékař a od slabého postavení porodní asistentky v systému.
Mnoho lékařů má stále pocit, že „vědí nejlépe“, a nechtějí úplně naslouchat ženám a vlastně ani porodním asistentkám. Dobře to bylo vidět právě v době covidu, kdy přítomnost partnerů u porodu mnozí vůbec nepovažovali za důležitou.
Dále to je patrné například v tom, že dlouho nebyl zájem zveřejňovat statistiky z porodnic, jako jsou třeba nástřihy hráze. K uvolnění dat došlo až na základě soudního rozsudku.
Co je podle vás největší problém?
Asi největší slabinou českého porodnictví je absence odborné péče v šestinedělí a bagatelizace potřeb žen v tomto náročném období. Musíme přijmout fakt, že doba se mění a že dnešní ženy to mohou mít složitější.
A dál?
Náš systém taky selhává vůči ženám, které rodí doma. Byl bych nejradši, kdybychom dokázali vytvořit v porodnicích takové podmínky, aby to žádná žena neměla zapotřebí, ale zřejmě nějaký počet domácích porodů tu vždy bude.
Stát je paradoxně vystavuje většímu riziku tím, že kriminalizuje zdravotníky, kteří jim u porodu asistují, a zajišťují tak relativní míru bezpečí. To je velký rozdíl oproti vyspělým evropským zemím.
V přechozích rozhovorech jste v kontextu „pohodlí“ při porodu zmínil, že při porodu jde o rodičku, nikoli o porodníky či jiný personál. Řídí se tímto heslem české porodnictví?
Asi jak kde, rozhodně nechci paušalizovat. České porodnictví se docela výrazně proměňuje, ale někde to jde rychleji, jinde zase pomaleji.
Moje poznámka ohledně pohodlí u porodu byla odpovědí na nevhodný komentář jednoho primáře z regionu, který řekl, že porodní gauč je pro personál nepohodlný, a tudíž netřeba. Evidentně zapomněl, že nejdůležitějším prvkem u porodu je rodička. Protože výhody gauče jednoznačně převažují.
Náš personál to pochopil velmi dobře. A navíc, gauč je i pro personál o dost pohodlnější než například obyčejná žíněnka, jež je mezi rodičkami taky docela oblíbená. Systém se prostě má točit kolem pacienta.
Zmiňoval jste zákaz přítomnosti partnera rodičky u porodu během pandemie, kdy jste byli jednou z mála nemocnic v Česku, které pouštěly otce k novorozencům alespoň těsně po porodu. Teď mluvíte o takzvaném porodním gauči, v nemocnici umožňujete také například porody do vody. Tohle všechno jde proti zavedené praxi, nemyslíte?
Otec nebo jiný doprovod u porodu je pro rodičku velmi důležitý. Jde o právo, o které bychom neměli přicházet ani v době pandemie. To bylo hrubé porušení práv a já jsem rád, že se nám povedlo to nařízení změnit.
Byli jsme první porodnicí, která pouštěla otce za jejich partnerkami. Část porodnické obce nás za to sice neměla ráda, ale nevadí. Systém má být postaven kolem potřeb pacientů.
Porodní gauč, který na dvou pokojích u nás nahradil porodní lůžko, je zase pomůcka, jež výrazně více podporuje ženy v nalezení takové polohy pro porod, která je pro ně ideální. A v praxi vidíme, že jsou to nejčastěji polohy vertikální – na všech čtyřech, v podřepu, startovní poloha nebo polohy vleže na boku.
Gauč taky navozuje pocit většího pohodlí a relaxace, podporuje spontánní pohyb rodičky a v konečném důsledku vede k vyšší spokojenosti ženy s porodem. Odstartovali jsme tím velkou změnu v českém porodnictví, protože minimálně dalších dvacet porodnic už gauč má nebo se o něj zajímá.
A porody do vody? Není tento přístup v kontextu českého porodnictví až příliš „alternativní“?
Není vůbec alternativní. Pro vybranou skupinu rodiček je velmi bezpečnou a dobrou volbou. Vidíme větší spokojenost, méně porodních poranění, vidíme návrat k přirozenému mechanismu porodu. Prostě spousta výhod. Přesto zase v odborné společnosti vidíme spoustu výhrad.
Ke všem těmto věcem jsme i my museli dospět. Měnit v čase svoje názory a pohledy na věc a netrvat na zaběhnutých postupech.
Proč se tímto směrem ubíráte?
Protože jsme jednoznačně přesvědčeni, že je to tak správné.
Pod záštitou OSN jste se řadu let podílel na projektu snižování mateřské úmrtnosti na Východním Timoru. Jaké jste měli výsledky?
Pro Východní Timor byla vysoká mateřská a novorozenecká úmrtnost jedním z hlavních problémů po získání nezávislosti v roce 1999. Osmdesát procent veškeré populace tehdy muselo utéct do hor a stát se uprchlíky a vše se v zemi budovalo od nuly.
Vláda proto chtěla tento problém řešit. Proto jsme v roce 2004 pod záštitou OSN s jednou kolegyní zahájili program EmOC (Emergency Obstetric Care), jenž pokračuje dodnes a kterým prošla většina porodních asistentek a lékařů Východního Timoru.
V čem spočívá?
Jde o velmi dobře propracovaný model vzdělávání, kdy jsme učili porodní asistentky a lékaře zvládnout několik situací, které se nejvíce podílejí na úmrtnosti matek – zastavit porodní krvácení, infekci, bezpečně dokončit spontánní potrat a další.
Celý projekt od začátku běží pod záštitou OSN a je to nejúspěšnější projekt v oblasti snižování mateřské úmrtnosti na světě vůbec.
O kolik se díky němu snížila mateřská úmrtnost?
Za patnáct let se díky němu Východnímu Timoru podařilo snížit mateřskou úmrtnost o více než osmdesát procent.
Když se vrátíme k porodnictví v Česku – loni byla v Česku rekordně nízká porodnost. Podle odhadů se dokonce narodilo nejméně dětí za poslední dvě dekády. Vidíte jako porodník cestu, jak tento trend zvrátit?
Pokles porodnosti je dán demografickým vývojem. Do věku, kdy ženy rodí, vstupuje demograficky velmi slabá generace devadesátých let. V té době se rodilo velmi málo dětí v důsledku zásadních změn ve společnosti, ke kterým došlo po sametové revoluci. A protože se mezitím hodně posunul i věk rodiček, rodí tato generace až nyní.
Jednoduchá cesta ven z nízké porodnosti tak v nejbližších letech není. Přitom počet dětí na jednu ženu patří v Česku mezi nejvyšší v Evropě a budeme rádi, pokud se nám i toto bude dařit udržet.
Jestli se mě tedy ptáte, zda existuje nějaká šance na rychlé zvýšení porodnosti, tak neexistuje. Pomoci mohou v nejbližších letech jen rodičky cizinky.
Nemůže v tomto směru alespoň částečně pomoct přístup porodnic a lékařů či lékařek, třeba prostě tím, že se rodičky nebudou „bát“ rodit?
To je velmi zajímavá otázka – nakolik spokojenost žen s porodem souvisí s počtem dětí, které se rozhodnou mít. Neumím to odhadnout. Faktorů, které to ovlivňují, je hodně.
Příběhů, kdy žena už nechce mít po předchozí negativní zkušenosti další děti, je asi dost. A některé to v dalším těhotenství řeší složitým hledáním jiné než lékařské péče nebo jiného místa k porodu.
Je taky zajímavé, že ženy, které si pro svůj druhý porod volí domácí prostředí, to dělají hlavně kvůli své předchozí negativní zkušenosti v porodnici. Přičemž jde vesměs o ženy vzdělané, jež o porodu hodně přemýšlejí.
Vám se mimochodem do ostravské fakultní nemocnice daří rodičky lákat. Například v roce 2018 se tam zvedl počet porodů o dvacet procent oproti předchozímu roku.
Ano, v kontextu zvyšování celorepublikové porodnosti to nicméně nemělo význam – když se zvedla porodnost v naší porodnici, jinde v regionu pochopitelně zase klesla. Ale je samozřejmě pravda, že ženy často chodí rodit tam, kde se cítí dobře a bezpečně.
V porodnictví funguje i zdravotnická turistika. Některé ženy jsou ochotné cestovat kvůli porodu i několik set kilometrů, což jen dokazuje, jak důležité jsou pro ně podmínky, v nichž budou rodit. Ženy potřebují samozřejmě nejvyšší odbornou péči, ale taky péči respektující jejich představy. A nejvíc potřebují otevřenou komunikaci.
V Ostravě se o to snažíte.
Ano, snažíme se komunikovat i s veřejností přímo i přes sociální sítě. Máme například největší facebookovou stránku ze všech porodnic v Česku, kde nás sleduje přes čtrnáct tisíc lidí.
Přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky ve Fakultní nemocnici Ostrava jste od roku 2007. Co dalšího se vám za tu dobu podařilo změnit či prosadit?
Na to se těžko odpovídá. Naše výchozí podmínky nebyly ideální – z Ostravy se na národní a mezinárodní úroveň prosazuje docela těžko.
Když jsem do Ostravy nastoupil, byli jsme vlastně jen větší krajský špitál. Nebyli jsme fakultní nemocnicí v tom pravém slova smyslu, neboť jsme neměli v Ostravě dokonce ještě ani lékařskou fakultu. Ta se rozjížděla na zelené louce až později, často proti odporu větších univerzit.
Dnes jsme pracovištěm, které v Česku patří mezi absolutní špičku v oblasti perinatologie, prenatální diagnostiky, onkogynekologie nebo péče o ženy s endometriózou. V některých parametrech máme dokonce výsledky, které jsou nejlepší v Česku.
Jsme držiteli velmi prestižních mezinárodních akreditací v oblasti bezpečnosti, péče o pacienty nebo vzdělávání. Například jako jediné pracoviště v Česku máme evropskou akreditaci Centrum excelence pro léčbu rakoviny endometria. To vše je ale výsledek práce celého týmu.
Velmi pyšný jsem na to, že v mnoha věcech, zejména v oblasti přístupu k pacientům, udáváme trendy a boříme některé zaběhlé postupy. Ne vždy jsme kvůli tomu populární v odborné společnosti, ale to se nedá nic dělat. Důležité je, že se věci hýbou.
Nakonec se vám však přece jen v Ostravě podařilo vybudovat pracoviště, které je na špičce v porodnictví. Nejen po stránce odborné, ale i po stránce přístupu k rodičkám. Na čem si při svém přístupu k rodičkám zakládáte?
Férový vztah s pacienty, diskuse, komunikace. Přijetí faktu, že rodička je náš partner a rozhoduje se sama. Naším úkolem je vyšetřit, stanovit diagnózu, navrhnout postup, alternativy, nicméně ve finále rozhoduje rodička.
Ty se samozřejmě v drtivé většině případů rozhodují tak, jak navrhujeme, ale pokud ne, je nutné se nějak domluvit. A to občas v Česku může být ještě problém. Jezdí za námi docela dost žen z celého Česka.
O vybudování Pavilonu pro matku a dítě jste se zasazoval přes deset let. Jak těžké je v tomto oboru v nemocnicích prosazovat nějaké změny?
Tehdy šlo jen o dostavbu jednoho pětipodlažního křídla kliniky a sjednocení všech služeb pod jednu střechu a vybudování některých nových provozů a poslucháren. S tím bylo spojeno i nové přístrojové vybavení kliniky. Celkem se jednalo, včetně stavby, o investici asi za 450 milionů korun.
Nyní se ale snažíme o vybudování Centra porodní asistence, což bude asi o dost složitější, protože nikde v Česku neexistuje vzor.
Jak to?
Všechna pracoviště v Česku, která se nazývají centra porodní asistence, jsou spíše jen provozní kompromisy, ale my bychom to chtěli udělat bez kompromisů. Proto jsme se byli inspirovat v Oxfordu, Londýně nebo taky v Amsterodamu a jinde.
Nechceme vynalézat něco, co už je dávno vymyšlené a funguje k velké spokojenosti rodiček.
V čem je už existující pracoviště výjimečné z hlediska technologií?
Bez technologií to v dnešní medicíně nejde a my s jejich pořízením naštěstí nikdy neměli zásadní problém, ať už jde o ultrazvuky, pokročilé technologie na operačním sále, nebo perfektní vybavení neonatologické JIP. Ale asi největší technologickou novinkou je operační robot.
Co dokáže?
Robot umožnuje miniinvazivní technikou odoperovat i ženy, u kterých by to byl dříve z anesteziologického hlediska problém a mnohé se musely operovat z velkého řezu na břiše.
Jde o ženy s rakovinou dělohy, které jsou často velmi obézní a kvůli tomu nezvládaly operační polohu při laparoskopii, kdy se leží hlavou dolů až v úhlu pětatřicet stupňů. Robot tuto operaci usnadňuje a díky tomu jsme schopni odoperovat téměř všechny ženy s rakovinou dělohy miniinvazivní technikou.
Po takové operaci mohou být ženy velmi rychle propouštěny domů. Je to obrovský skok v kvalitě péče. I díky tomu jsme jako dosud jediní v Česku získali velmi prestižní evropskou akreditaci Centrum excelence pro léčbu rakoviny dělohy.
Ale máme i další technologie, které nám umožňují operovat například velmi složité pacientky s endometriózou, což je oblast, kde patříme mezi čtyři certifikovaná centra v Česku. Nicméně technologie jsou fajn, ale mnohem důležitější je mít erudované lidi a dobrý tým.
Když už mluvíme o týmu, tým Fakultní nemocnice Ostrava spolu s Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava nedávno jako první na světě prokázal přítomnost mikroplastů v plodové vodě. Nakolik zásadní toto zjištění je?
Z mého pohledu jde o velmi důležitý objev, ale zatím je brzy na to, abychom řekli, jaké dopady to může mít na lidské životy. Možná že žádné. Některé studie naznačují, že mikroplasty by mohly mít negativní dopad na lidské zdraví, ale potřebujeme lépe porozumět konkrétním rizikům a důsledkům.
Jaký vliv mohou mít tyto mikroplasty na zdravý vývoj plodu?
To zatím nevíme. Ale pokud se potvrdí, že průnik mikroplastů do plodu skutečně může způsobit škody v jeho vývoji a ovlivnit dítě i po narození, pak jistě přijdou regulace do oblasti průmyslu a taky větší osvěta žen. Bezplastové prostředí už ale nezajistíme nikdy.
Například na zvířatech byl prokázán negativní vliv na funkci placenty, což by mohlo vést k rozvoji určitých komplikací, třeba k poruše růstu plodu nebo preeklampsii. Náš výzkum probíhal na skupině žen s předčasným odtokem plodové vody a v tom budeme pokračovat. Je zvažován i vliv na imunitní systém těhotné ženy, plodu a dítěte.
