Větší tuzemskou premiéru Česko v létě nezažije. Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška zrežírovali film Bojovník z prostředí fenoménu MMA. Točili i před zaplněnou O2 arenou nebo Edenem. A teď doufají, že se jim vysoká investice do filmu vrátí.
Tříštivá zlomenina ruky, poraněná žebra, obstřiky… Výčet zranění štábu Bojovníka připomíná spíš sportovní soustředění než natáčení filmu. Ale jak říká jeden ze dvou režisérů Vojtěch Frič: „Netočili jsme film o poezii, ale o kontaktních sportech.“
O podobném snímku snil patnáct let. Rýsoval se posledních sedm. Premiéru měl na karlovarském filmovém festivalu, do běžné distribuce vstupuje v půlce srpna.
A může být tuzemským letním blockbusterem. Bojovník stál přes sedmdesát milionů korun, točilo se přes čtyřicet dní v Česku i na Slovensku, některé scény také v Las Vegas. A Frič přiznává: „Aby se investičně vyplatil, chtělo by to zhruba 350 tisíc diváků.“
Počítá ale, že film bude bojovat na dvou trzích, českém a slovenském, vzhledem k čemuž to není tak nereálný cíl. Ze Slovenska koneckonců pochází i představitel hlavní role bývalého boxera Hoffa, Milan Ondrík.
Film vznikl také díky spolupráci s Oktagonem, který se jednak stal jedním z koproducentů, ale rovněž poskytl zázemí na trénink, cenné kontakty i možnost natáčet davové scény před dvacetitisícovým publikem v O2 areně nebo Edenu při skutečných turnajích.
„Takovou halu má často problém naplnit i Hollywood,“ říká Frič, který se sám dlouhodobě bojovým sportům věnuje. A natočením filmu si jednak splnil svůj dlouholetý sen, jednak navázal na boxerskou československou klasiku Pěsti ve tmě z roku 1986.
Kdy jste si poprvé řekli, že z prostředí MMA by mohl vzniknout celovečerní film?
Vojtěch Frič: Úplně dozadu to možná bude patnáct let. S Kubou Eliáškem, který je můj parťák a producent filmu, jsme si říkali, že tohle téma by byl super film. Když jsem pak měl za sebou pár filmů jako producent a pořád jsem to téma držel, v producentské partě i s Bontonfilmem jsme vždycky naráželi na to, že to bude drahé a nikdo na to nepřijde.
To se trochu změnilo s Oktagonem a s tím, jak šlo MMA nahoru. Zároveň jsme čtyřicet let po Pěstech ve tmě a tenhle žánr přichází znovu, myslím, že i díky Oktagonu, v plné síle. Bez jejich podpory jsem do toho ani nechtěl jít, protože dělá základ a kulisu, kterou v česko-slovenských finančních podmínkách nedoženete.
Co od vás naopak chtěl Oktagon? Dohlíželi na scénář, měli připomínky nebo požadavky?
Vojtěch Frič: Byli právě strašně velkorysí, hlavně obsahově. Samozřejmě četli různé verze scénáře, bavili jsme se o nich a konzultovali je. Zároveň jsou to lidé, se kterými se o tom bavit chcete, protože ten sport a prostředí znají a jsou uvnitř. My máme určitý nadhled, ale stejně z nich musíte čerpat.
Po obsahové stránce ale neměli žádné zásadní omezení. Nebylo žádné téma, u kterého by řekli: „Tohle neřešte, nechceme, aby se do toho kvůli marketingu sahalo.“ A v tom mají kluci podle mě docela koule. Nebojí se ani negativních věcí, které se kolem sportu objevují. Ve filmu máme zdravotní rizika a hlavní postava má za sebou temnou minulost. To všechno je součástí prostředí MMA a oni s tím neměli problém.
Měli jste už před patnácti lety v hlavě příběhovou osu filmu?
Vojtěch Frič: Vůbec. Před patnácti lety jsme měli v podstatě jen žánr. Reálněji se to začalo posouvat od roku 2019, kdy jsme si řekli, že Oktagon šel nahoru a že do toho půjdeme.
Kuba Eliášek se s Ondrou Novotným (spoluzakladatel Oktagonu, pozn. red.) zná asi dvacet let a zároveň ten sport dělal. Začali jsme tedy dělat první konkrétní kroky. Já jsem to nejdřív rozvíjel producentsky, potom jsem si řekl, že to začnu sám psát, a nakonec jsem došel k tomu, že bych si to chtěl i sám natočit. Bylo to postupné.
V jakém okamžiku se do projektu konkrétně zapojil Oktagon?
Vojtěch Frič: První schůzky jsme měli během covidu u nás v kanceláři. A jedna z prvních věcí, na kterou jsme se s Kubou Eliáškem ptali, byla, jestli tam mohou umírat lidé. A oni řekli: OK. To podle mě hodně ukazuje jejich otevřenost.
Sportovní filmy jsou plné archetypů a hrozí u nich velká schematičnost. Jak jste s tím bojovali?
Vojtěch Frič: To je dnes problém každého žánru. V kinematografii, televizi i streamingu už v zásadě všechno někdy bylo. U sportovního filmu je navíc extrémně patrná čistota žánru a my jsme měli ambici v tom žánru čistí být.
Samozřejmě pak záleží na tom, kolik filmů kdo viděl a co mu to připomene. Mě docela uklidňuje, že lidé, kteří už náš film viděli celý, nám vyjmenovali asi osm nebo devět různých podobných titulů, včetně poměrně neznámých sportovních nebo fighterských filmů.
Žánr vás trochu svazuje, ale zároveň je to výhoda. Sport vám dává určité hřiště, atmosféru a něco, čeho se můžete chytit. Já jsem si film postupně začal nejen námětově rozvíjet, ale také sám psát, protože jsem chtěl maximálně udržet původní producentské zadání.
Ambicí od začátku bylo udělat mainstreamový komerční film, který bude mít nějaké vrstvy navíc a silné emoce. Tohle téma totiž zároveň svádí k dost artovému přístupu a i v tomhle žánru artové filmy existují. Trochu jsem se bál, že kdybych to předal někomu jinému, producentsky to neudržím a sklouzne to příliš k „umču“. Když si to uděláte sám, můžete si ten původní záměr ohlídat.
Foto Matěj Třasák pro Bontonfilm
Nakonec ale film režírujete ve dvou. Jak fungovala spolupráce mezi vámi?
Tomáš Dianiška: Hodně věcí jsme si řekli u stolu ještě před natáčením. Natáčení je strašně rychlá práce, musíte se rychle rozhodovat a čím víc toho máte připraveného dopředu, tím je to na place jednodušší.
S Vojtou jsme si film dokázali docela přesně představit. Bavili jsme se nad scénářem, oba jsme na něm pracovali, a to hodně pomáhá. Každá větička vám projde přes prsty a přes hlavu, takže potom už na place víte, co od ní chcete, a nemusíte to teprve hledat. Dokázali jsme se doplňovat a žádné zásadní hádky nebo nedorozumění tam nebyly.
Vojtěch Frič: Ve střižně jsem Tomovi dával číst první verze Bojovníka a potom jsem se ho zeptal, jestli nechce vytvořit tohle režijní duo. Jsem rád, že do toho šel.
Zároveň mi vlastně poskytoval něco, co já jako producent často poskytuji režisérovi – někoho, s kým si o filmu můžete pořád povídat a řešit ho.
Tomáš Dianiška: Vrací vám zpětnou vazbu a může vznikat dialog.
Vojtěch Frič: Přesně. Máte vedle sebe někoho, kdo o tom něco ví do hloubky a zároveň mu na filmu záleží. Říkám tomu Watson se Sherlockem – i oni někam docházejí tím, že si spolu pořád povídají.
Když odmyslíme MMA, co je vlastně základem Bojovníka? Je to především sportovní film?
Vojtěch Frič: Základní záměr byl, že je to story, příběh. Tak jsou ostatně postavené i filmy jako Rocky. Sport je pro nás určité hřiště a také katarze, ale není podstatou filmu.
Není to sportovní film v pravém slova smyslu. Ambicí bylo, aby lidé, kteří ten sport neznají, chápali, co se tam děje, a možná ho trochu poznali. A zároveň aby lidé, kteří ho znají opravdu dobře, nebyli naštvaní.
Foto Bontonfilm
Tomáš Dianiška: Příběh je důležitější než sport nebo nějaká forma samotného filmu. Kvůli příběhu, emocím a zážitku chodí lidé do kina.
A protože to má být mainstreamový film pro široké publikum, snažili jsme se příběh vést přehledně a čistě. Nemusíte v něm hledat komplikované podpovrchové významy. Možná je to takový hollywoodský styl – emoce diváka nenápadně vedou k určitému cíli.
Měli jste nějaké konkrétní filmové reference? Pěsti ve tmě se nabízejí, ze zahraničí třeba Warrior.
Vojtěch Frič: V zásadě všechny filmy toho žánru. Asi nejzásadnější byl Warrior, protože je přímo z MMA, a potom některé boxerské filmy, třeba Southpaw.
Nechci ale říkat, že jsme z nich něco konkrétního kopírovali obsahově nebo příběhově. Story jsme opravdu vytvářeli skoro od nuly, od základní premisy, se kterou přišel Kuba Eliášek. Něco plácnul, já se toho chytil a pak se na to začaly nabalovat další věci.
Příkladem je vnučka hlavního hrdiny, která nemá ruku. To je vrstva, kterou jsme přidávali postupně. Věděli jsme přitom, že z toho nesmí být příliš velká citová vydíračka. Nechtěli jsme, aby umírala a on musel vyhrát peníze na její operaci nebo léčbu. Ona s tím normálně žije, jen má nějaký sen a on se jí ho snaží splnit.
Měli jsme různé varianty, kreslili jsme si diagramy, kudy se můžeme vydat, a postupně skládali celý background příběhu. Proto nejde říct, že by jeden konkrétní film byl hlavní inspirací. Spíš nám kombinace různých filmů ukazovala, jak můžeme příběh vrstvit.
Tomáš Dianiška: Ty filmy nám třeba pomohly pochopit, že samotný souboj mezi záporákem a hlavním hrdinou musí být osobní. Nemůže to být vytržený rodinný příběh a vedle něj nějaký fight. Ty dvě linky se musejí proplést.
Foto Bontonfilm
Byli jste před filmem fanoušky bojových sportů?
Vojtěch Frič: Nemůžu říct, že bych byl nějaký velký fanoušek. Teď jsem asi poučený semiodborník. Trénujeme oba, Tomáš také v jednu chvíli začal. Já mám obecně sport rád, jako dítě jsem dělal ragby, což také není úplně nejměkčí sport na světě.
Oba jsme postupně pronikli do světa bojových sportů, který je velmi specifický. Lidé kolem gymů jsou svérázní a doufám, že je ve filmu cítit, že prostředí opravdu trochu známe. Jsou tam různé nuance a fórky v zadních plánech, kterých si lidé z gymů všimnou. Třeba až při druhém zhlédnutí.
Tomáš Dianiška: Snažili jsme se tím prostředí zhutnit, aby tam byla člověčinka a aby to dýchalo tím, že se to opravdu děje. Aby to nebylo uměle naaranžované.
Vojtěch Frič: Aby z toho člověk cítil pot a smrad. Máme třeba scénku v šatně, kde po sobě kluci házejí úplně mokrým rashguardem. Pro běžného diváka je to možná zbytečná scénka, ale lidé, kteří ten sport dělají a znají, ji pochopí.
Je to určitá vstřícnost vůči komunitě, protože jiné věci zase musíme zjednodušit. Je to film, nemůžeme být úplně popisní. Chtěl bych, aby komunita byla ráda, že po čtyřiceti letech takový film vznikl, a neříkala si: „Děláte z nás ko**ty.“
Je něco, čemu jste se v rámci klišé sportovních filmů chtěli vyhnout za každou cenu?
Vojtěch Frič: Spíš jsme se chtěli vyhnout tomu, abychom film překombinovali. To byla trochu nemoc prvních verzí scénáře, které jsem ještě dělal sám s Ondrou Kotněšilem.
Když to potom četl Tom, říkal mi, že bychom měli jít víc na komoru. Přizvali jsme také Tomáše Dušičku, slovenského scenáristu, který dělal třeba Invalidu. Dal nám další odstup a my jsme to trochu smetli a udělali čistší.
Cílem je, aby divák šel s příběhem a ideálně si ani nevšiml, že je někam vedený. Ošklivě řečeno ho chcete zmanipulovat tak, aby byl příběhem stržený a nemusel přemýšlet nad ničím jiným.
Tomáš Dianiška: Zároveň jsme hodně zkoumali pravidla žánru. Třeba i Pěsti ve tmě jsou čtyřicet let starý film, ale ta pravidla dodržují. Musíte například vybudovat postavy, které na konci fandí hlavnímu hrdinovi.
Musíte ukázat lidi, kteří se těší nebo se o hlavního hrdinu bojí. Když se Jirka Procházka během zápasu chytne za hlavu, protože to vypadá špatně, trochu tím vedete i diváka, co má cítit.
V Pěstech ve tmě je postava Karla Heřmánka, která má na začátku poměrně dlouhou scénu, ale jedním z důvodů její existence je, aby byl vybudovaný kamarád, který potom sleduje zápas v Lucerně. Ve Warriorovi zase máte celou školu a skupiny lidí, kteří zápas sledují a fandí.
Spíš než konkrétní scény z jiných filmů jsme tedy analyzovali, jak je ten žánr vystavěný a proč funguje.
Vojtěch Frič: Některá pravidla tam samozřejmě jsou. „From zero to hero“, cesta zdola nahoru. Proto je na začátku dlouhé přemlouvání, aby do zápasu vůbec šel. Kdyby nabídku okamžitě přijal, bylo by to divné.
A dokonce doslova žije v podzemí.
Foto Bontonfilm
U hlavní postavy byl pochopitelně zásadní výkon Milana Ondríka. Jak probíhal casting a jeho příprava?
Tomáš Dianiška: Milan nám rovnou řekl, že to chce dělat. Už na kamerové zkoušky přišel připravený a zahrál to krásně. Je samozřejmě vynikající herec a zároveň ten sport umí. A to je něco, co se během pár týdnů nenaučíte. On je v tréninku už několik let.
Vojtěch Frič: Milan měl dokonce dva zápasy v organizaci Králi ulice. Před jeho prvním zápasem vznikl asi dvacetiminutový dokument, ve kterém mluví o sportu a potom jede do Národního divadla hrát. Je to skvělé propojení těch dvou světů.
Koukal jsem na to, poslal to Tomovi a říkal jsem: „Vždyť to je po sportovní stránce naše postava.“
Milanovi jsme spoustu věcí nemuseli vysvětlovat, protože motivaci bojovníka zná. Začal boxovat už kvůli televiznímu filmu Veterán a potom pokračoval. Nakonec měl i skutečné zápasy.
Já jsem navíc už dávno přemýšlel, že hlavní hrdina musí být spíš chlap přes čtyřicet. Neviděl jsem u nás herce mezi pětadvaceti a třiceti, který by byl tak dobrý herec, aby unesl věci balancující na hraně trapnosti – všechny ty silácké řeči – a zároveň vypadal v kleci věrohodně.
Mladý herec by musel být naprosto vyrýsovaný, aby vedle skutečných bojovníků nepůsobil směšně. U chlapa kolem pětačtyřiceti naopak lidé ocení, jak dobře vypadá, aniž by musel mít na těle gram tuku. Milan i Jacek (Ján Jackuliak, představitel jeho filmového rivala, pozn. red.) nakonec podle mě vypadají jako skuteční bojovníci svého věku.
Jak intenzivní byla jejich fyzická příprava?
Vojtěch Frič: Milan trénoval někdy i vícefázově, měl třeba pět tréninků týdně. Jacek musel pracovat i s váhou. Chtěli jsme ho mít trochu většího, aby působil mohutněji, ale zároveň muselo dávat smysl, že nastupují ve stejné váhové kategorii.
Tomáš Dianiška: Potřebovali jsme, aby záporák působil větší a silnější, aby měl divák o hlavního hrdinu strach. Na první pohled musí mít navrch.
Vojtěch Frič: Takže Jacek se musel trochu „napapat“ a zároveň to odmakat. Oba se připravovali přes rok.
Závěrečný zápas jsme potom zkoušeli v několika fázích. Šest dní jsme ho intenzivně zkoušeli v ateliéru přímo v kleci a dalších šest dní jsme ho natáčeli.
Jak náročné bylo natáčení během skutečných turnajů v Edenu a O2 areně?
Tomáš Dianiška: Za večer tam máte deset nebo dvanáct zápasů a v pauze, než se vystřídají bojovníci, jsme vždycky dostali pár minut, abychom něco odehráli.
Diváci byli připravení a víceméně věděli, že se bude natáčet. A samozřejmě to mají rádi. Když se jim řeklo Teď tady točíme film, udělejte bordel“, celý stadion opravdu vybouchl.
Měli jsme z toho zimomriavky. Štáb i herci si to užívali, protože křik tak obrovského davu člověk jen tak nezažije, zvlášť když jsou najednou všechny oči upřené na vás.
Vojtěch Frič: V O2 areně nám při nástupu Milan strašně utíkal. Chtěli jsme, aby jeho postava šla ze začátku rozvážněji, ale on tempo neudržel, takže jsme si s tím potom museli trochu hrát ve střihu.
Sám mi říkal: „Když jsem ty lidi cítil a slyšel, musel jsem jít svoje tempo, ne tempo postavy.“ Ta energie ho prostě strhla.
Jaký byl rozpočet filmu?
Vojtěch Frič: Přes sedmdesát milionů. Těžko se to říká přesně, vstupuje do toho i hodnota věcí, které poskytl Oktagon – hromadné scény, jejich koprodukční vstup, natáčení v jejich ateliéru a podobně. Ale lehce přes sedmdesát milionů to bude.
Šli jste hodně po autenticitě. Bylo něco, kde jste ji naopak vědomě obětovali filmové dramatizaci?
Vojtěch Frič: Určitý typ stylizace je už v tom, kde a jak se film odehrává. Máme například minimum komparzu a aut v prvních plánech, abychom podpořili Milanovu osamělost. Když jde po ulici, často tam není žádné auto a objeví se až ve chvíli, kdy přijede on. To samozřejmě není úplně přirozené, ale dokresluje to postavu.
Tomáš Dianiška: Hodně tomu pomáhá Ostrava.
Vojtěch Frič: Přidávali jsme ostravské fabriky a železárny, aby se to spojovalo s tím, že on nechce patřit do starého železa. A když normálně jdete Ostravou, taky nevidíte pořád jen tak hezké lokace, jaké jsme vybrali do filmu. To je ale vlastně otázka každého filmu – vybíráte věci tak, aby byly nějak oku lahodící.
Jak se pracovalo s profesionálními bojovníky, kteří nejsou herci? Třeba s Jiřím Procházkou?
Vojtěch Frič: Ti kluci jsou osobnosti a mají silné charisma. Někteří proto mají camea. Jirka Procházka má ale schválně postavu se jménem – Otík – a to jméno ve filmu zazní. Chtěli jsme diváky trochu odstřihnout od toho, že se dívají na Jiřího Procházku.
Tomáš Dianiška: Nemají obrovský prostor, ale Jirka má několik scén a jedna z nich je hodně vtipná. Řekne jen pár vět, ale při zkušebních projekcích se lidé vždycky smáli.
Samozřejmě v tom hraje roli i to, že ho znají, ale zároveň má evidentně nějaký komediální timing. Dokáže věci říct s úplně kamennou tváří, což je pro podobný humor ideální.
Když třeba řekne „Mám pocit, že tě něco trochu se*e“, je to vtipné právě způsobem, jakým to podá úplně vážně.
Vojtěch Frič: A zároveň je ta scéna důležitá a vlastně katarzní. V Milanovi tam vybouchne papiňák. Nejdřív se lidé zasmějí a vzápětí dostanou úplně opačnou emoci. I s tímhle kontrastem jsme chtěli pracovat.
Co si od filmu slibujete, s čím byste byli spokojení?
Vojtěch Frič: Kinově je to nad 350 tisíc diváků v Česku a na Slovensku dohromady, aby se to investičně překlopilo.
Kina se dnes samozřejmě chovají nepředvídatelně, ale věříme, že film může mít dlouhý run a dobrou šeptandu. Musíme zároveň trochu zlomit představu, že je to jen film o MMA. Lidé k tomu někdy přicházejí s určitým despektem ke sportu a potom jsou překvapení, že je to především příběh.
Tomáš Dianiška: To slýcháme docela často. Lidé čekají, že se tam budou pořád jen mlátit. Jdou na film s tím, že sportu nerozumějí, nesledují ho a příliš je nebaví, a potom říkají: „Tohle jsem vůbec nečekal.“
Vojtěch Frič: Záměr byl, aby jedno oko nezůstalo suché. A ze zkušebních projekcí vnímáme, že ty emocionální cestičky ve filmu jsou.
