Život je bohatý, to díky Forbesu jistě dobře víte. V ideálním případě bohatý nejen na peníze, ale rovněž na zážitky. Tady jsou ty naše za rok 2022 – přečtěte si, co v jídle, cestování, literatuře a dalších oblastech nejvíc bavilo naše redaktorky a redaktory. A inspirujte se!
Jak jsem potkal krásu
Filip Saiver
Letos se mi opět potvrdilo, že tento svět je nejkrásnější ze všech možných. V říjnu jsem se ocitl v místě, po jehož návštěvě mi přijde směšné, vlastně téměř nactiutrhačné, jít do kina, abych spatřil Pandoru, fiktivní zemi stvořenou pro snímek Avatar režisérem Jamesem Cameronem.
Prokrista, proč bych to dělal? Protože je Pandora divukrásným světem? Nic ve zlém, ale Cameron je k uzoufání nudným stvořitelem ve srovnání s tím, kdo stvořil Madagaskar.
Když jsem v majestátním tichu průzračného moře u pobřeží afrického ostrova šnorchloval a pode mnou proplouvaly mohutné ryby, jejichž barvy usvědčovaly lidskou fantazii z nedostatečnosti a musela je tedy mít „na svědomí“ vyšší a dokonalejší bytost, nechtělo se mi už nikdy vynořit.
Pak začala těsně u mé hlavy v trhavých rytmech tančit medúza, v jejímž průsvitném těle blikaly „elektrické spirály“, a já toužil, aby se zastavil čas, neboť tušení, že nic úžasnějšího v životě neuvidím, se blížilo jistotě.
Útěchou mi po opuštění vln bylo, že i na zemi jsem lapal po dechu. Nikoli kvůli těžkému vzduchu pralesa, nýbrž kvůli jeho nádheře. Dech se rovnou zastavil, když se mi těsně kolem nohy proplazil mohutný a několikametrový had. Možná to byl ten had, který vnutil Evě biblické jablko, protože – jak jsem psal v reportáži pro magazín Forbes – ráj musí být na Madagaskaru přímo za rohem.
V jiném ráji jsem se rovnou ocitl. V tom fotbalovém, poněvadž finále nedávného mistrovství světa splnilo pro fanouška veškeré parametry ráje. Včetně pointy. První šampionát po smrti geniálního Diega Maradony vyhráli v bezkonkurenčně nejkrásnějších dresech na planetě jeho krajané z Argentiny v zápase, který byl jedním z nejúchvatnějších uměleckých děl všech dob.
Není sporu, že letošní rok byl v mnoha ohledech truchlivý, plný války a nepříznivé situace vůbec. Tím spíš je ale povzbudivé poučení, které mi přinesl: krásy je všude plno, nepotřebujete k ní vymyšlené Pandory. Jen schopnost nadchnout se pro to, co máte právě před sebou.
Butik, víno, kniha
Anna Nosková
Foto Aneta Vrkotová
Když přemýšlím nad tím, co mě tenhle rok nadchlo, napadnou mě tři věci. Tou první je obchod Janji Prokić u Karlova mostu. Lidé dokonalí nejsou, ale vždy mě přivede v úžas, když dovedou tvořit dokonalé věci. Obchod designérky šperků Janji Prokić mezi ně patří, protože vše v něm je esteticky nádherné, včetně velmi milé a diskrétní obsluhy. Chodím sem nejen proto, abych si koupila šperky či je obdivovala, ale abych si dodala na motivaci, když mám dojem, že se nemá smysl snažit.
Druhou věcí je společnost Alma Wines, která přiváží vína z Evropy a brzy otevře vinotéku v centru Prahy. Za tímhle klubem cool vinařů stojí jedni z nejslibnějších lidí tuzemské gastro scény, Jan Čulík z táborské restaurace Thir nebo Vojtěch Václavík z Kro Kitchen. První degustaci měli v Laichterově domě a těším se na všechno, co pro příští rok slibují.
A třetí je kniha Proč jsme tak naštvané od Šárky Homfray. Není to jednoduché čtení, ale diskuse nad ním je pro českou společnost naprosto zásadní. Soubor čtyřiadvaceti esejů od právničky Homfray je nejen trefný, ale také daty podložený. Proč je společenské postavení žen v Česku pořád tak odlišné od mužů?
Norská odysea
Jan Strouhal
Prohánět se v Porsche je zážitek všude a za každých okolností. Ale prohánět se elektrickým Porsche TAYCAN Cross Tourismo v zemi, která je v elektromobilitě vůbec nejdál na světě, je zážitek, který vás opravdu vystřelí do oblak. A že v Norsku k těm oblakům máte často vcelku blízko.
Německá automobilka pro své potenciální klienty už mnoho let pořádá takzvanou Porsche Travel Experience, vezme desítku aut, převeze je do destinace, jako je Austrálie, Sicílie, Rakousko nebo letos zbrusu nově Norsko, kde si mohou majetnější zákazníci po několik dnů vyzkoušet přednosti těchto luxusních sportovních kočárů.
Majetnější proto, že jeden pětidenní turnus vyjde na přibližně deset tisíc eur, tedy v přepočtu čtvrt milionu korun. Po ruce budou vždy mít připraveného technika z Porsche, s nímž se vůz naučí dokonale ovládat. Hrozí vám ale riziko, že na konci několikasetkilometrového roadtripu z něj nebudete chtít vystoupit. Až tak vám přiroste k srdci, nebo spíše k rukám a nohám.
Norsko je pro Čecha zcela jiný svět. A nejen z pohledu přírodních krás: je to hlavně ráj pro elektromobily, což zjistíte hned, jakmile vjedete na první zdejší silnici, na níž dominují vozy Tesla. Stejně tak je božská i infrastruktura, i v té nejzapadlejší vesničce najdete minimálně jednu elektronabíječku. Často pořádně rychlou (až 300 kW), takže k plnému nabití vám stačí maximálně půlhodinka.
Porsche vám pak během roadtripu nabídne mnoho zážitků – projedete si nejdelší tunel světa Lærdalstunnelen měřící 24,6 kilometru, zkusíte si rallye mezi vyfrézovanými třímetrovými sněhovými závějemi, zajedete si přímo k turbíně jedné ze stovky vodních elektráren vykutané do skalního masivu… Na takové zážitky se opravdu do smrti nezapomíná.
Potrava pro duši i pro tělo
Miroslav Němý
Papilio ve Vysokém Újezdě. Foto Michael Tomeš
Kultivovat je potřeba obojí, začneme tedy duší a mými třemi knihami roku.
Salman Rushdie: Quijote – až bolestně se ukazuje, jak velký rozdíl je mezi typickou současnou knižní produkcí a opravdovou literaturou, nejlepší žijící autor světa nezklame. Quijote sice není Rushdieho vrcholným dílem, přesto je téměř nutné ho číst.
Michal Ajvaz: Cesta na jih – četl jsem s omluvou za to, že jsem Ajvaze tak dlouho opomíjel, a s fascinovaným výrazem nad mnohovrstevným, magickým příběhem, o tolik převyšujícím české standardy.
Juan Rulfo: Pedro Páramo – nejlepší důkaz toho, že poklady se ukrývají na nečekaných místech, například ve vlakoknihovně na malém nádraží u Prahy, jako tento krátký, leč strhující román, esence magického realismu, která inspirovala Márqueze k napsání Sto roků samoty. Fascinující objev!
A když je nasycena duše, vypadal by můj optimální gastroprogram následovně. Ráno dvě famózní espressa od Mariána Podoly z jeho pražírny v Zermattu, kde si vybudoval vlastní gastronomickou síť. Káva postačí, jídla bude dost. Oběd ve Vysokém Újezdě v restauraci Papilio Jana Knedly, opravdový fine dining se vším všudy, což znamená, že na večeři ve Vallmo Martina Makovičky sice nezbude tolik místa, ale na famózní jehněčí krk se vždycky najde.
Mezi to vše by vplouvaly nejlevnější, přesto tak slastné chvíle – tiché momenty u silného tureckého čaje za pár zdevalvovaných lir v Grand Bazaaru v samém srdci Istanbulu, v jiném světě, kde čas plyne svým zvláštním tempem a z okolních zdí zpívají dějiny. To je pro změnu důkaz, že drahocenný zážitek nemusí být nutně drahý.
Radosti berlínské i literární
Veronika Jonášová
Tento rok jsem se stěhovala zpět do Prahy z Berlína, kde jsme žili. Toto město je nejblíž mému srdci, bude už navždy úzce propojené s našimi životy. Cestu vlakem z Prahy do německé metropole znám v podstatě zpaměti. Pokud jste ji ještě nezkusili, udělejte to, doporučuju. Je to krásná trasa, která vede částečně Českosaským Švýcarskem s jeho nádhernou přírodou.
Berlín je mekkou všech milovníků dobrého jídla a výběr možností je tam obří. Doporučím vám několikrát vyzkoušené podniky, které nejsou tak turisticky profláknuté, ale stojí za to.
As nejlepší a nejluxusnější restaurace, kde jsem kdy jedla, je berlínský Cracker’s. Leží nedaleko slavné třídy Unter den Linden a je umístěná v prostorách bývalého nočního klubu. Je to takzvaná „tajná restaurace“, moc se o ní neví a zvenku má jen nevýrazný nápis. Uvnitř se však ocitnete v nádherném prostoru, který vám vyrazí dech. Jídlo je výborné a kombinace nápadité a osvěžující. Tady se vám bude líbit.
Mezi naše další oblíbené podniky patří ty, jež nabízejí procházku po exotické světové gastronomii, která nám chutná: kambodžská restaurace Angkor Wat, nepálská Om, vietnamská zaměřená na polévky Pho s názvem Madamme Ngo, íránské Karun bistro. Všechny jsou stranou největších turistických oblastí, autentické a výborné.
Mým naprosto nejlepším letošním objevem, který jsem si odškrtla z pomyslného berlínského food „bucket listu“, je však etiopská restaurace Bejte Etiopia. Takové jídlo jsem ještě nikdy nejedla a je to zábavný proces. Přinesou vám několik mističek s omáčkami a vše nabíráte plackami vyrobenými ze speciální mouky.
Podniků v Berlíně je mnohem víc, a proto jsme sepsali s manželem knížku o Berlínu s názvem Příběh Berlín, ve které jsme shrnuli vše podstatné o tomhle městě.
Když jsme u knížek, mou oblíbenkyní ze současných českých autorek je Alena Mornštajnová, letos jsem četla její Listopad a opět jsem se nemohla odtrhnout. Mám ráda i Karin Lednickou, doporučuju Alici Horáčkovou a její Rozpůlený dům.
Výborný výběr hrdinek a skvěle vedené rozhovory, které vám umožní vykouknout z vaší sociální bubliny, nabízí Aleš Palán a jeho knížka Nevidím ani tmu s podtitulem Rozhovory o naději. Přečteno jedním dechem.
Tím se dostávám k self promu, i já sama jsem si letos splnila svůj dávný sen: napsala jsem beletrii. Knížka se jmenuje Ada a zpracovala jsem v ní příběh mé odsunuté německé praprababičky. A Ada mi zatím dle reakcí okolí dělá velkou radost.
Rybí eso ve floridské nádražce
Karel Wolf
Pro ultimátní letošní kulinářský zážitek jsem nakonec musel odcestovat přes osm tisíc kilometrů daleko. Pokud ale čekáte nějaký vrchol dekadence, za který by se nemuseli stydět římští patricijové nebo jejich osvobození otroci, asi vás zklamu, šlo svým způsobem o všední a dokonce poměrně dietní recept.
Potkal jsem jej v nenápadné, z prken stlučené rybárně s velmi deskriptivním jménem Fish House na floridském Key Largo. Podnik vysloužilého veterána americké armády, který ze všeho nejvíce připomíná pomalu mizející české nádražky, se specializuje na jednoduché recepty z okolní mořské fauny. Jeho hlavním esem v rukávu jsou čerstvé úlovky za tržní ceny.
Já jsem se zde nechal zlákat na oblíbenou místní rybu Yellowtail snapper, kterou možná budou znát čeští akvaristé pod označením Chňapal žlutoocasý. Ať už za to mohl banální fakt, že se jedná o čerstvý úlovek, nebo pověstná Matacumbe úprava, faktem zůstává, že pečený žlutý chňapal spolehlivě přemazal i ty nejlepší chuťové vjemy z předchozího pobytu v hotelu Fontainebleau na Miami Beach.
Přiznám se, že ani jako dlouholetého přístrojového potápěče by mě v životě nenapadlo, že ryba k dosažení dokonalosti potřebuje přesně deset věcí – troubu, olivový olej, kapary, bazalku, šalotku, rajčata, citronovou šťávu, cibuli a trochu soli a pepře.
Jordan Peterson ve Varšavě
Darek Šmíd
V době čtyřiadvacetihodinového zpravodajského cyklu, jednovětných přestřelek na sociálních sítích a redukování sáhodlouhých argumentů do stopáže tiktokového videa je balzámem na duši věnovat pozornost debatě, v níž jedna odpověď trvá půl hodiny.
Přesně pro takovou zkušenost jsem si musel v červnu dojel až do Varšavy, kterou v té době navštívil psycholog a jeden z čelných konzervativních myslitelů dnešních dní Jordan Peterson.
Během dvou hodin v rámci turné k pokračování knihy 12 pravidel pro život s názvem Řád není všechno tu Peterson stačil probrat škálu témat od války na Ukrajině přes totalitářské tendence americké progresivní levice až po kritiku současné psychiatrie. Bylo to chytré, bylo to inspirativní a neskutečně svižné, byť Peterson stačil odpovědět jen na čtyři otázky publika. Ale tak už to chodí, když jedna odpověď trvá půl hodiny.
Auta a Alpy
Jana Pšeničková
Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. To říkával můj středoškolský učitel tělocviku, když nás hnal desítky kilometrů na kole po krásách země české anebo nutil sjíždět Sázavu, zatímco na nás padaly sněhové vločky a my litovali, že nemáme ledoborec.
Takže pokud se najde zážitek, který je sice silný, ale hlavně příjemný, rozhodně to umím ocenit. A jedním takovým byl letošní červnový trip s cestovní agenturou Ricard & Bonette. Čtyřdenní cesta po alpských pasech, krásná auta, skvělé jídlo, pití, i společnost. Pro člověka, který miluje cestování, rychlost a poznávání nových lidí, ideální příležitost.
Stačí mít rychlé auto, čas a chuť nechat se hýčkat. Projeli jsme pět zemí, spali ve vybraných hotelech, jedli michelinskými kuchaři připravená jídla, kochali se výhledy z vrcholků rakouských, švýcarských i italských Alp.
Při koupeli v termálním bazénu jsme si užívali panoramat, při průjezdu úzkými horskými průsmyky zase adrenalinu v rychlém najíždění do zatáček. Spali jsme v pětihvězdičkových hotelech, ráno se probudili u jezera. A nestarali se vůbec o nic, o všechno se postarali kluci z Ricard & Bonette.
Chcete-li zážitek příjemný a silný, tak právě tohle je on.
Do nebe a hlavou dolů
Ondřej Kinkor
Vladimír Kovář a jeho vrtulník. Foto Michael Tomeš
Létáte rádi? Pak tu mám dva tipy, jak se dostat do vzduchu a nezapomenout na to celý život. Ten první trvá pár minut, které vám budu připadat jako nekonečno. Ten druhý si můžete užívat po zbytek života, nebo spíš do té doby, dokud vám bude sloužit zdraví. Adrenalin vám každopádně zvednou oba dva.
Říkají si Flying Bulls Aerobatics Team, jsou čtyři a tři z nich do práce chodí za kniply nadzvukového armádního gripenu. Ale klid, v tom nepoletíte.
Sednete si do dvoumístného kokpitu malého letadla, které je téměř celé z karbonu, a než se nadějete, letíte třístovkou a další tři stejné stroje jsou od krajů toho vašeho mnohem, mnohem blíž, než se vám s ohledem na výšku a rychlost, v níž se zrovna nacházíte, jeví jako rozumné. Konkrétně se bavíme o nějakých třech metrech.
A pak to přijde. Akrobatická sestava, ze které mi, nevím proč, v hlavě zůstalo jen jedno slovo: souvrat, což je laicky řečeno ta chvíle, kdy prudce stoupající letadlo zpomalí, začne řízeně padat, aby ho pilot sedící za vámi po několika dlouhých sekundách zase nějak dostal do roviny a vy jste si oddechli, že nejspíš ještě budete žít.
Výkruty, přemety, let na zádech… To už je pak jen taková divočejší součást toho všeho. A další tři letadla jsou ve stejné formaci pořád stejný kousek od vás. Abyste se ale na tohle horké místo dostali, peníze vám nepomůžou. Je potřeba sledovat marketingové akce Red Bulu a mít dost štěstí.
Druhý výlet do vzduchu bude jen na vás. Letadlo jen vyměníte za dvoumístný vrtulník a leteckou školu Harris Hawk, kterou si v Plasích na Rakovnicku otevřel majitel softwarové firmy Unicorn, miliardář Vladimír Kovář.
Vyndejte z peněženky půl milionu a za pár měsíců se z pozice pilota můžete až tři kilometry nad matičkou zemí přesouvat skoro dvousetkilometrovou rychlostí. A pak stylově přistát doma na zahradě. Tedy když si za deset milionů pořídíte ten nezbytný stroj.
Jestli vás tyhle částky mírně vyděsily, je tu i levnější varianta, která vás nechá k tomuhle světu alespoň přivonět. Za sedm tisíc si totiž můžete střihnout ukázkovou hodinu. I ta vás vynese do nebe.
