Eduarda Kučeru mrzelo, že se v Česku takřka nepracovalo s bohatým archivem místní kinematografie. A tak spolu s manželkou Miladou inicioval a zafinancoval restaurační práce, díky nimž už se vylepšené podoby dočkaly skoro tři desítky filmů.
Spoluzakladatel Avastu a desátý nejbohatší Čech má tuzemský film rád. Před čtyřmi roky dokonce podpořil jeden z těch nejambicióznějších, Nabarvené ptáče od Václava Marhoula. A už pár let se věnuje i restaurování českých klasik.
„Prvním impulzem bylo, že jsem někde narazil na seznam dvou set zásadních českých filmů. A zjistil jsem, že často existují jen ve špatné podobě. Třeba Hlídač č. 47, verze z roku 1937, to je úžasný film a jeho akustická část je strašná,“ vzpomíná Eduard Kučera.
Nadšený nebyl ani z kvality restaurátorské péče, když už nějakou filmy dostaly. „Třeba Adéla ještě nevečeřela. To bylo tak strašné i v televizi, a tak jsem se začal ptát, jak se to dělá, kdo to dělá, kdo to platí,“ popisuje.
Vadilo mu, že práce na filmu proběhla v Maďarsku, místo aby se zapojilo vyhlášené české postprodukční studio Universal Production Partners (UPP). A tak se rozhodl do situace vložit.
Problém byl totiž i v tom, že filmové klasiky považovalo za vlastní několik zainteresovaných stran. „Tak jsem je přesvědčil, že filmy nejsou jejich, ale jsou moje i vaše, stejně jako kteréhokoli jiného občana. A že bychom s nimi měli něco dělat a věnovat se tomu častěji než tempem jeden film ročně,“ vzpomíná.
A tak nyní spolu s manželkou financuje restaurování deseti filmů za rok, které probíhá ve spojení s Národním filmovým archivem a studiem UPP. Celkem už se takto modernizovaly skoro tři desítky.
Přesnou částku Kučera říct nechce, jen neurčitě poznamená: „Rozhodně to není můj největší charitativní příspěvek. Je to stálá částka.“ Dle odhadů vyjde restaurování jednoho snímku zhruba na milion korun.
Nejvíce je výsledek této práce vidět na karlovarském filmovém festivalu, kde mají restaurované filmy obnovenou premiéru ve Velkém sále. Letos se této slávy dočká snímek Každý den odvahu, filmový debut Evalda Schorma z roku 1964 s Janem Kačerem a Janou Brejchovou.
Samotné restaurování může proběhnout relativně hladce, ale občas jde i o napínavou a takřka detektivní práci. Známý je třeba příběh psychologického dramatu Extase z roku 1932, jehož restaurovaná verze se s úspěchem uvedla před čtyřmi lety na festivalu v Benátkách.
Předcházelo tomu dlouhé shánění originálního materiálu po všech koutech světa, jelikož první manžel hvězdy filmu Hedy Lamarr, vídeňský obchodník se zbraněmi Friedrich Mandl, se v žárlivecké posedlosti snažil skoupit všechny kopie snímku, kde jeho žena vystupovala nahá.
„Naštěstí se mu to nepodařilo,“ konstatoval Kučera, a tak mohla proběhnout restaurační práce. Jejím cílem je přiblížit film co nejvíce podobě, v níž ho mohli diváci sledovat při premiéře. „Po rešerši přichází čas na oskenování a prohlíží se, jestli tam jsou nějaké chyby, nebo ne. Třeba chlup na kameře,“ líčí Kučera.
Následně probíhá vyčištění kopie, na zvukové stopě se pracuje ve studiu Soundsquare. Do celého procesu mívají tendenci zasahovat autoři či jejich potomci.
„Tu a tam dojde k nějakému konfliktu, když si stále žijící umělec vzpomene, že se to udělalo špatně, a myslí si, že bychom to při digitalizaci mohli zlepšit. Ale to nejde,“ popisuje Kučera a s nadsázkou dodá: „Nejsnazší to je, když jsou autoři bezpečně mrtví.“
Sám si přeje zrestaurování dalších skutečně historických kousků, jako je zmiňovaný Hlídač č. 47 nebo komedie s Vlastou Burianem. „Ale chceme to mít vyrovnané i s dalšími obdobími. Máme v plánu se soustředit třeba na Juraje Herze nebo komedie ze sedmdesátých let,“ prozrazuje.
Právě toto období se líbí i jemu samotnému. „Tehdy bylo z padesáti filmů dvacet dobrých. Dnes jich má premiéru třicet za jediný rok, ale dobrý není skoro žádný,“ posteskne si. „Staré filmy nejsou jako staré víno, to může být špatné. Ale filmy jsou prověřené časem!“
Ač má k tuzemské tvorbě blízko, o čemž svědčí i velkorysá finanční podpora Nabarveného ptáčete, jako oblíbenou klasiku zmíní americké westerny z šedesátých a sedmdesátých let. Přehled si ale drží i o současné tvorbě, vyhlíží třeba červencovou premiéru blockbusteru Oppenheimer.
A sní o tom, že vznikne platforma, na níž budou české zrestaurované klasiky k dispozici zdarma a všem. „Říkal jsem, že klidně zaplatím i infrastrukturu, ale zatím je to na mrtvém bodě.“ Třeba se to povede v budoucnu, až bude sbírka restaurovaných filmů ještě o poznání bohatší – i díky Kučerovým.
