Jak to vypadá, když komunisté podpoří to, co jim poradí trh? Vzniknou například zapalovače, které jsou třikrát levnější, než zvládne vyrobit kdokoliv jiný. Díky jednomu manželskému páru tak téměř každý plastový zapalovač, který jste kdy drželi v ruce, pochází z jediného města.
Nazývá se Šao-tung a kromě – na čínské poměry mizivé – populace jednoho milionu lidí je zvláštní tím, že zde sídlí více než stovka firem, které vyrábějí všechny potřebné součástky v okruhu dvaceti kilometrů.
Díky tomu se podařilo srazit cenu výroby jednoho zapalovače na zhruba osmdesát haléřů, přičemž jich tamní firmy dokážou vyrobit na patnáct miliard ročně. Hlavní západní konkurent a největší producent brandovaných zapalovačů na světě, společnost Bic, jich při ceně 3,3 koruny za kus ročně vyrobí pouhé dvě miliardy.
Ke snížení ceny výrobce žene i více než dvacetileté neformální pravidlo neprodávat zapalovače za více než jeden čínský jüan, tedy tři koruny.
Díky tomu jsou nuceni neustále inovovat, což se projevuje například na snahách vylepšit stávající design tak, aby se při převozu vešlo více zapalovačů do jednoho kontejneru či se snížilo množství potřebného plastu.
Podle čínských médií tak továrny například nasazují 3D tiskárny pro rychlý vývoj prototypů nebo vymýšlí systémy kontroly kvality, které se více přibližují ke standardům západních společností. Náklady snižuje i to, že zatímco zapalovače Bic procházejí padesátkou testů, v Číně si postačí s dvanácti kroky kontroly, za které mají zodpovědnost stroje.
Lidí je celkově v procesu stále méně a pracovníky nahradili hlavně vyškolení technici, kteří na stroje dohlížejí. Z původních zhruba třiceti haléřů, které stála lidská práce na jednom kusu, dnes firmy platí kolem čtyř haléřů. Do vývoje a inovace robotů přitom společnosti investují každým rokem další desítky milionů korun.
Zřejmě nejvýznamnějším je ale pro výrobu schopnost rychlé dodávky součástek. Tělíska, pružinky, kryty z plastu či plechu, těsnění – vše z toho se vyrábí poblíž několika hlavních producentů zapalovačů. Po sečtení toho všeho tak na každém zapalovači výrobce získá kolem tří haléřů.
Pozoruhodnější je příběh o tom, že ve městě nejde o dlouhou tradici. První jednorázové zapalovače vznikaly ve dvacátém století převážně v Evropě, následně se výroba „nomádsky“ přesouvala do Spojených států, Japonska či Jižní Koreje.
Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se produkce dostala do Číny, přičemž v Šao-tungu se první továrna objevila až v roce 1992. Tehdy ji tam odstartovali manželé Fu Caj-chua a Jao Chan-jün, kteří se původně živili prodejem látek a železářského zboží.
Poté co dostali tip na lukrativní podnikání od přátel, odcestovali do továrny v sousední provincii, kde jim však nepovolili prohlídku. Koupili proto desítky zapalovačů, odvezli je domů a tam je rozebírali a zpět skládali, aby zjistili, co je k tomu potřeba.
Tehdy založili i společnost Shunfa Manufacturing Corp, která dodávala zapalovače například do Indonésie. V reakci na jejich úspěch se během chvíle po městě objevily stovky malých rodinných montážních dílen, které se dále rozrostly poté, co továrnám v jiných oblastech země prudce stouply náklady na nájem půdy a mzdy dělníků.
Šao-tung má totiž jednu velkou výhodu – není v něm co dělat. Vnitrozemské město leží v kopcovitém regionu, kde se špatně obhospodařuje půda, což vedlo místní obyvatele k zaměření se na obchod a cesty po Číně. Tím jsou dokonce natolik pověstní, že se v zemi říká, že kde je trh, tam jsou obyvatelé Šao-tungu.
Co ale dobré nebylo, bylo narůstající napětí ve městě. Tam se do roku 2002 objevilo tolik producentů zapalovačů, že se rozšířily obavy z možného poklesu kvality ve snaze prodávat za méně než konkurence.
Vláda proto podpořila vznik Šao-tungské asociace průmyslu zapalovačů, která začala vydávat cenová doporučení a zřídila centrální rejstřík patentů. Tím se po dlouhé době zamezilo krádežím duševního vlastnictví ve městě.
Ve snaze získat si lepší pozici proto došlo v roce 2009 k masivní konsolidaci, kdy se více než desítka firem spojila do jediné obrovské holdingové struktury s názvem Hunan Dongyi Electric Co.
Tato megaspolečnost dnes pokrývá plochu 210 tisíc metrů čtverečních, disponuje téměř stovkou automatizovaných linek a je schopna produkovat až třináct milionů zapalovačů denně.
V tom ji i ostatní společnosti ve městě podporují také komunisté, kteří jim na provoz a zdokonalování poskytují dotace, podporují vznik klíčových podniků a hlavně dohlížejí a přísně regulují, kdo smí kde podnikat.
Významná, avšak méně úspěšná jsou i města, která k produkci zapalovačů vychovala přímo strana. Těch je několik, hlavním je však Cengong, kde místní vláda zkopírovala celý dodavatelský řetězec a investovala do výroby více než dvaceti komponentů.
Díky plánovanému přístupu získalo město během dekády přibližně pětiprocentní podíl na celosvětovém trhu a vyváží do stovky zemí. Aby dokázaly tyto firmy konkurovat zavedeným lídrům, jsou závislé na státních úlevách.
Podle analýzy čínského webu TMTPost je tak situace mezi městy značně rozdílná – zatímco jedno musí přežívat díky neustálým inovacím a brutální efektivitě, to druhé spoléhá na politickou podporu.
V posledních letech pak všechna centra výroby zasahuje celkový pokles zájmu o zapalovače. Méně lidí kouří, Evropa brojí proti zbytečným plastům a Indie de facto zakázala dovoz levných čínských zapalovačů.
I tomu se však Číňané přizpůsobují – nově se zajímají i o rostoucí trhy v Africe, výrobci masivně investují do nabíjecích zapalovačů, část výroby přesměrovávají i na venkovní kusy s tryskovým plamenem a k tomu vznikají značkové firmy produkující luxusní zapalovače.
Pokud se ale opět stane, že se „nomádské odvětví“ posune o kus dál, i na to jsou soudruzi připraveni – již dnes v Šao-tungu prodávají díly pro továrny vznikající v jihovýchodní Asii.
