Pro někoho to jsou Murdochovi, pro jiného Trumpovi. Rodina Royových, kolem níž se točí už tři řady seriálu Boj o moc, ale berličky v podobě potenciálních reálných předobrazů nepotřebuje.
V současnosti totiž neexistuje seriál, který by byl zkonstruován s takovou tvůrčí jistotou, která vás v každé epizodě utvrzuje v tom, že sledujete výtvor chytrých lidí, kteří si ani o vás nemyslejí, že jste blbí, přičemž se vám ale nepodbízejí. Kdo to dneska v televizi dokáže?
Logan Roy je magnát, který stojí již dekády v čele obřího mediálně-zábavního konglomerátu Waystar Royco. Má čtyři dospělé děti – Kendalla, Shiv, Romana a Connora, které jsou také více či méně ve společnosti zainteresováni.
Prvním třem by třeba vůbec nevadilo, kdyby ji po stárnoucím, přísném a dominantním patriarchovi převzali. Pochopitelně každý sám. Logan, jestřáb ze staré školy, jehož hraje Brian Cox, se ale nedá, když na začátku první série oznámí, že nástupnictví odkládá, a své děti tak vypeče. Zároveň ho schvátí mrtvice a skončí v nemocnici.
Svému otci jde během tří sérií nejvíc po krku nejstarší Kendall v podání Jeremyho Stronga, jenž je ale zároveň nejtragičtější postavou celého seriálu. Chce projevit „instinkt zabijáka“, jež by jeho otec ocenil, většinou ale zjistí, že to nedokáže a že se musí stáhnout. V jedné z epizod je například tak opařený, že jen opakuje marketingovou mantru, kterou mu vštípila píáristka jeho otce, dle níž byl Loganův plán „prostě lepší“.
Logan nechává své děti v rámci miliardové společnosti rozhodovat o dílčích záležitostech, zároveň jimi ale manipuluje a využívá toho, že se k němu i přes jeho chování lísají.
Roman (Kieran Culkin) sice ve svém kanclu masturbuje, později posílá dickpicy kolegyni z managementu, které je „asi tisíc let“ a otci omylem koupí k narozeninám špatný fotbalový tým, jeho sebevědomá, floutkovská hrubost ale otci v něčem imponuje, protože by se mohla změnit v obchodní dravost.
To Shiv, již hraje Sarah Snook, se od rodinné firmy dlouho drží dál, protože pracuje jako politická konzultantka pro demokratické politiky, kteří jejího otce a jeho byznys nahrávající agendě republikánů nenávidí. Nakonec ale zjistí, že ani ona sama by nepohrdla velitelským můstkem, i když vystupuje proti převzetí konkurenčního mediálního domu, když se napůl ironicky ptá, kam bude chodit pro „skutečné, pravdivé zprávy“.
„Jsme dobří lidé, stejně jako oni,“ říká Logan Roy, když později odjíždí od chudé anglické rodiny, již navštívil v rámci vyžehlení jednoho ze skandálů. „Dáváme jim zábavu i zprávy, kterým rozumějí. Nepovyšujeme se na ně.“ V další epizodě mu nicméně jeho vlastní bratr s vážnou tváří řekne, že je „horší než Hitler“, protože podlézá popíračům klimatické změny.
Na seriálu Boj o moc, který vytvořil showrunner Jesse Armstrong, je obdivuhodné, že i když by jeho protagonisty více pohodlní scenáristé šmahem odepsali jako amorální zrůdy, nikdy nejde o karikatury, které by v jejich nadutosti nešlo pochopit. Naopak. Tvůrci rodinu Royových nepotřebují pro své publikum předem rozsoudit, aby se nad nimi mohli „spravedlivě“ rozhořčit, jaké bohaté a privilegované konzervy to jsou.
Série je nejsilnější na banketech, svatbách, víkendových setkáních a opulentních oslavách, kde se proplétají paralelní dějové linie jednotlivých členů rodiny, aby vygradovaly v událost, která minimálně do další epizody zahýbá s poměry sil, ať už jde o dlouho plánované puče, podrazy v přímém přenosu, nebo nečekané aliance. Vždycky se nakonec v místnosti najde ukrytý hnijící skunk, který zasmrádá. Někdy doslova.
Když chce například rodina ve druhé sérii převzít konkurenční mediální impérium, zavítá na víkend k jeho rodinným vlastníkům. Jsou jejich přesným opakem, žurnalistiku berou vážně, nemá jít o infotainment. Logan všechny instruuje, jak se mají chovat, rodinka to přesto pokazí. Znemožní se sama.
Na konferenci mocných, která připomíná Davos, zase Royovy doběhne skandál, který se týká sexuálního zneužívání a tutlání problémů ve firemní divizi zaměřené na vyhlídkové plavby. Najednou se ukáže kulturní změna, která podobná obvinění doprovází – Royovi se v očích ostatních miliardářů stanou prašivými. Co když se navíc nedaří vyplatit jednoho z aktérů kauzy, aby mlčel?
V době, kdy je strojový cynismus a unavená ironie naprosto vyšeptalou devízou i podprůměrných seriálů, Boj o moc navíc dokáže mísit rodinné drama s černou komedií – třeba jako když finále druhé řady umístí na obří luxusní superjachtu, kde rodina řeší, koho „obětuje“ po zmíněném skandálu v divizi výletních plaveb. Někdo přes palubu jít musí.
Jak z komedie bratrů Coenů pak působí manžel Shiv Tom, jehož hraje Matthew Macfadyen, a bratranec Greg v podání Nicholase Brauna. Toma nikdo nebere vážně, tak se alespoň povyšuje nad Grega a oba tvoří dvojku neschopných tragédů, kteří by chtěli být stejnými predátory jako zbytek Royových. Zvlášť Macfadyen v roli Toma přesně vystihl typ člověka ve vedoucí pozici, který ale nemá žádný názor a bojí se cokoli rozhodnout. I když i on možná později dokáže překvapit.
V aktuální, třetí sérii jde o rozměry skandálu v divizi plaveb. Royovi jsou rozhádaní, musí se však alespoň před akcionáři tváři semknutě, neboť se schyluje k hlasování, které může rodinu připravit o vedení společnosti. Logan má navíc zdravotní problémy, což se projeví v jedné z vrcholných scén právě během setkání akcionářů.
Firma se otřásá v základech, k pultíku s mikrofonem se ale nikomu nechce, a tak někoho napadne, že by měli do sálu nahlásit bombu. Do toho začne Logan ztrácet kognitivní schopnosti a není vůbec jasné, jaký další postup si přeje.
Kendall chce jít zase na ruku liberálním médiím jako „pan očištěný“, ta mu to ale nežerou. Stejně jako jeho sourozenci, kteří se mu vysmějí, když jim představí plán na „ozdravení společnosti“. „Přináším změnu, která měla přijít už dávno,“ řekne konkurenčnímu finančníkovi, jenž mu odvětí, že „takové kecy si může nechat pro rozhovor ve Vanity Fair“.
Boj o moc ale zároveň dobře chápe, že mu nestačí být jen další rádoby sžíravou satirou na současnou rozdělenou společnost ovládanou médii a neschopnými politiky, kterou pohání pouze nihilistická kanonáda urážek a bonmotů (zdravím K zemi hleď! od jednoho ze spolutvůrců seriálu Adama McKaye) – Armstrong naopak dokáže svoji slovní ekvilibristiku uzemnit ve vztahovém bahnu, v němž už na žádné machrování prostor není.
Tahle rodina sice možná patří do horního jednoho procenta, povědomě ale odhaluje poměry mezi rodiči a dětmi jako hru výčitek a bloků, při nichž všichni vědí, na jakou strunu zabrnkat, aby dosáhli svého, zároveň ale nemají zájem být před sebou zranitelní, protože je to může oslabit.
Boj o moc ví, že lidé jsou sociální predátoři, kteří spolu přes všechny vzletné fráze nejednají v bezpečných mantinelech a v čistých rukavičkách, protože vztahy se změnily v transakci. Tohle je svět rodiny Royových. A my v něm jen náhodou žijeme.
