Protože jsem v těchto dnech tak pozitivní, že ani covidovi se ke mně nechce, musím se s vámi o všechen ten optimismus podělit. Jinak je totiž velká šance, že to můj metabolismus – navyklý na klasický středoevropský standard lehce cynického pesimismu – prostě nezvládne a budou mě muset napojit na ventilátor, který do mě bude v umělém spánku pouštět jedy.
Vůbec nejlepší na celé pandemii je samozřejmě to, že člověk teď bezplatně dostává rady ze všech stran. Normálně by na takovou koncentraci mouder potřeboval půl knihkupectví, ale teď ne. V nouzovém stavu vám chodí dobře míněná doporučení od renomovaných zdrojů přímo do vašich svítících elektronických obdélníků. Každý boží den.
Noste roušky! Roušky jsou nanic! Nechte roušky zdravotníkům! Neříkejte tomu roušky, jmenuje se to ústenka, vy covidláci! Vyvarujte se nákazy! Nakazte se, ať máte imunitu! Otestujte se! Netestujte se! Vždyť je to jen chřipečka! Není to jen tak ledajaká chřipka! Nepracujte a užijte si vzácného času s rodinou! Pracujte, ať nezastavíte ekonomiku! Naučte se vařit! Nejezte moc! Ale ani málo! Zůstaňte doma! Běžte na čerstvý vzduch! Nelezte na venkov! Naučte se čínsky! Bojkotujte Čínu! Cvičte doma! Když nemáte prostor, cvičte alespoň jógu!
V případě, že nemáte prostor ani na jógu a z karantény ve dvacetimetrové garsonce už vám lehce tiká v pravém oku, nezoufejte. Ještě tu máme několik rad od různých miliardářů a jiných odborníků a věřím, že vám právě teď nad talířem rýže se sójovou omáčkou a stohem složenek přijde vhod vědět, co by na vašem místě udělal Jeff Bezos.
V první řadě si – a na tom se s miliardáři shodují i odborníci z řad internetových komentátorů, kde se v posledních týdnech objevily miliony amatérských virologů, epidemiologů a lékařských es – musíte jednou a provždy uvědomit, že „teď není třeba panikařit“. To vám hodně pomůže. Říká to i Daniel Křetínský a ten si koronavirus už prodělal, takže tomu bychom měli věřit.
Měl sice jen mírné příznaky, ale to je u celebrit, basketbalistů, politiků a miliardářů normální. Těžký průběh mají jen ti ostatní. Zřejmě proto, že zbytečně panikařili. Stejně je to jedno, protože na koronavirus nikdy nikdo neumře. Všichni umřou jen s koronavirem, ale zabije je něco jiného. Nejčastěji nuda při čekání, až je někdo otestuje.
Záhadou zůstává, kde se všichni ti slavní a bohatí nechávají testovat, když mají jen rýmu a někdy ani tu ne. My ostatní musíme být týden v horečkách, a teprve když už fakt nemůžeme dýchat, se na nás dostane řada. A pak vám pravděpodobně řeknou, že vám test udělají, až budete ještě o trochu blíž klinické smrti.
Ale prosím vás, hlavně nepanikařte. To vám teď fakt nepomůže.
Já si třeba pokaždé, když začnu panikařit, vzpomenu na to, že pan Křetínský doporučuje, že bych neměla, a hned přestanu. Myslím, že tahle rada má potenciál stát se v medicíně takovým novým penicilinem a mohli bychom ji aplikovat na celou řadu obtíží. „Teď není třeba mít infarkt,“ například. „Případně teď fakt není potřeba, abyste měli málo lymfocytů.“
Pevně věřím, že si všichni nově osvícení miliardáři na své rady „nepanikařit“ vzpomenou, až jim akcie spadnou ještě níž. V rámci historie lidstva je propad na burze jen taková malá, maličká škytavka. Děti se rodí dál. Lidé dál umírají, na covid i s covidem.
Další z mých oblíbených rad od miliardářů je „musíte být pozitivní“. Optimisté na tom jsou líp než pesimisté. Alespoň se to už léta říká.
Tady musím s optimisty trochu nesouhlasit, ačkoli bych kvůli tomu hodně nerada spustila nějakou lavinu hysterie (pro ženy) nebo instantní internetové agrese (pro muže).
Není důvod k panice, národe, chci jen podotknout, že když se člověk podívá na statistiku toho, kde na koronavirus umírá nejvíc lidí, tak jsou to samé optimistické národy: Itálie, Španělsko, Spojené státy. Naopak morousové a depkaři ze severní a východní Evropy si vedou o poznání lépe.
Což bych taky viděla jako veskrze pozitivní zprávu. Po tom optimistickém teroru posledních dekád se konečně ukazuje, že malovat si ty nejčernější scénáře a stresovat se z katastrof, které ještě nenastaly, je mnohem užitečnější než ta španělská a italská cesta „tranquilo, tranquilo“ aneb hlavně žádný stres, však ono to nějak dopadne. Jak to dopadá, když jste optimista za časů korony, můžete teď vidět v přímém přenosu.
Naopak tady v Česku nám teď společný pesimismus a pevná víra v to, že nic nedopadne dobře, protože všechno je nanic, dost dobře hrají do karet. Myslím, že bychom naši koncepci vyrovnávání se s krizovou situací měli prodat do světa podobně, jako Dánové prodávali před časem hygge a Američané swag.
Pojďme tomu říkat „Všechno je nanic“ a naučme celý svět, jak být stejně efektivní pesimisti jako my. Akorát je k tomu musíme ještě naučit šít roušky. Jsou sice nanic, ale v tom je právě to kouzlo.
