skip to main content
Olympiáda

Morové rány schytalo i Tokio. Proč je olympiáda vždycky tak předražená?

Ať dělají, co dělají, pořadatelům olympiády, která v Tokiu začne už tento pátek, nezbývá než sčítat nové pozitivní případy covidu-19 mezi sportovci a dalšími účastníky akce. Startující spektákl i kvůli tomu zcela bezpečně rozšíří seznam letních i zimních her s děsivě nabobtnalými náklady. Stojí to vůbec Japonsku za to? Jistě, s pandemií nešlo před lety kalkulovat, ale s jinými počty ano.

V případě Tokia nás nejvíce zajímají dvě cifry: 7,5 a 15,4 – v miliardách dolarů. První značí odhad nákladů na uspořádání olympiády, který zazněl v roce 2013, kdy byla Japonsku sportovní událost přidělena, druhá je aktuální cena her. A to navíc nemusí být vůbec konečná, audity japonské vlády už loni uváděly výhružných 25 miliard dolarů.

Nejde o výjimku, nýbrž o pravidlo. Podle loňské studie, jejímž hlavním autorem byl ekonom Bent Flyvbjerg z Oxfordu, nedodržela rozpočet ani jediná olympiáda od roku 1960, přičemž průměrné navýšení nákladů činí 172 procent. Tokio tím pádem není zdaleka nejhorší, kupříkladu organizátoři letních her v Montrealu 1972 pracovali s rozpočtem 124 milionů dolarů, načež město spadlo do dluhů ve výši 1,5 miliardy dolarů!

Reklama

„Olympijské hry představují nejvyšší možnou míru rizika, do jakého se město může pustit,“ uvedl Flyvbjerg pro AP. „Je to jednoduše příliš drahá věc. Říct ano lze snad pouze v případě, že máte jasnou podporu vlády.“

Což souvisí s tím, že dvěma dosud jednoznačně nejdražšími olympiádami byly zimní hry v Soči 2014 (55 miliard dolarů) a letní hry v Pekingu 2008 (40 miliard dolarů), přičemž obě akce posloužily jako svého druhu propaganda režimu, který v potěmkinovské snaze o dokonalou image utrácel absurdní sumy.

Popsaný jev se ovšem nevyhýbá ani bohatým demokraciím. Za třetí nejdražší olympiádu byla až donedávna považována ta v Londýně v roce 2012, která vyšla na 14,6 miliardy dolarů. Tenhle nelichotivý bronz si brzy, až se účetní knihy uzavřou, přebere právě Tokio. Obě země jsou přitom členy G7.

Jedna z hlavních příčin předražování her spočívá v tom, s jakým předstihem jsou udělovány – standardně o sedm let dříve, než se mají konat. Kdo stavěl či staví dům, dobře zná jakýsi Murphyho zákon takového počínání – ať si všechno naplánujete jakkoli dobře, výsledek bude vždycky dražší.

U olympiád takto narůstají hlavně náklady na infrastrukturu a na stadiony, kterým se ve sportovněbyznysovém žargonu říká White Elephants, protože po skončení akcí často jako zkamenělí bílí sloni zůstávají stát na místě bez dalšího využití. Byli to ostatně i sloni z Atén 2004, kteří později stáhli celé Řecko do vleklé dluhové krize.

Reklama

V zemích typu Ruska, Číny nebo Brazílie ztráty zase neúměrně rostou vinou korupce a neprůhlednosti. Ale pak tu jsou problémy neočekávatelné.

Když získalo olympiádu Rio de Janeiro, působila zrovna Brazílie jako ekonomický premiant tehdy tak slibně se rozvíjejícího bloku BRICS. Jenže pak přišla globální krize, latinskoamerický boom utichl a přidal se soudobý strašák jménem virus zika. Hry v roce 2016 tak pořádala země, která zoufale potřebovala zlepšit základní věci typu školství a zdravotnictví, a ne utrácet miliardy dolarů za olympiádu.

Japonsko zase doplatilo na covid-19. Už jenom to, že se hry bezprecedentně odsunuly o rok, způsobilo dle odhadů dodatečné náklady ve výši necelých tří miliard dolarů. Pesimisté navíc přemítají, že částka může být až dvojnásobná, s čímž se pojí Flyvbjergův dodatek: „Naše odhady jsou konzervativní, protože celá věc je tak komplexní, že do ní nikdy zcela nepronikneme.“

Olympijské hry představují nejvyšší možnou míru rizika.

Jeho tým proto dokonce z nákladů vynechal stavby nových dálnic, okruhů a letišť, což jsou přitom pro města/státy často jedny z nejdražších položek. I bez jejich započtení ale olympiáda představuje černou díru na peníze. A když už Mezinárodní olympijský výbor nedávno přišel s vizí skromnějších a efektivnějších her, covid vše rozškubal na kousky.

Neúčast zahraničních diváků bude Tokio stát přibližně 1,5 miliardy dolarů, nemluvě o nevyčíslitelné hodnotě toho, že si někteří z nich mohli zemi oblíbit a později se sem vracet. Právě možnost nastartovat turistický boom bývala zmiňována jako jeden z hlavních důvodů pro pořádání olympiády, v časech pandemie je to však irelevantní argument. Další ztráty znamenají prázdné tribuny a neprodané vstupenky, odhadem 800 milionů dolarů.

Z někdejšího jásotu potom, co Japonsko získalo možnost olympiádu pořádat, se tak tradičně stává noční můra. A nebude nejspíš jediná.

Zimní olympiáda v Pekingu 2022 začne už v únoru a ani výsostní optimisté si neumějí představit, že by do uzavřené Číny zamířily davy diváků z ciziny. Pandemie ostatně moří už i letní hry v Paříži 2024. Jejich pořadatelé tento týden ohlásili, že kvůli koronavirovým komplikacím nedokončí včas novou páteřní linku metra, která měla být klíčovou dopravní spojkou.

Zimní hry v roce 2026 uspořádají italská města Milán a Cortina d’Ampezzo, letní hry 2028 náleží Los Angeles. Zázraky mají různé podoby – za ekonomický zázrak by šlo považovat kupříkladu to, pokud by kdokoli z příštích organizátorů olympiád dodržel plánovaný rozpočet.

Reklama
Reklama