To, že cítíme úzkost, vůbec neznamená, že jsme „rozbití“, ale že náš mozek funguje tak, jak má, říká švédský psychiatr a autor několika bestsellerů Anders Hansen.
Právě úzkost a psychická nepohoda nám z evolučního hlediska pomáhají zvýšit šance na přežití. Proč je to vlastně dobrá zpráva? Jak nám pomůže, když začneme vnímat úzkost nejen jako přítěž, ale jako běžnou součást našeho života? A jak si s ní i přesto poradit?
Anders Hansen je uznávaný švédský psychiatr a autor několika bestsellerů o lidském mozku. Ve své nejnovější knize Dobrá zpráva o úzkosti odpovídá na palčivou otázku, proč se mnoho lidí cítí špatně, ačkoli se mají tak dobře.
Překvapilo mě, když jsem se ve vaší nové knize dočetla, že se náš mozek za posledních deset tisíc let vůbec nezměnil. Nestihl se přizpůsobit moderní době, ve které žijeme…
Dnešní doba je pro mozek velmi zvláštní. Podívejte se na to z hlediska evoluce. Zhruba polovina všech lidí, kteří kdy existovali, zemřela ještě před dosažením puberty, a tak tomu bylo 99 procent času. Ačkoli nezemřeli na kardiovaskulární choroby, rakovinu nebo mrtvici, což jsou faktory, které nás ohrožují dnes, zemřeli na podvýživu, dehydrataci, infekce, byli zavražděni nebo se jim stala nějaká smrtelná nehoda.
A co to znamená? No, že jsme potomci těch, kdo nezemřeli právě důsledkem těchto věcí. Proto máme v mozku hluboce zakořeněné obranné mechanismy, které se nás před nimi snaží chránit.
Jak to ovlivňuje náš každodenní život?
Naši předkové žili ve velmi nebezpečném světě. Ti, kteří považovali svět za nebezpečnější, než jaký ve skutečnosti je, měli větší šanci na přežití – dnes tomu říkáme úzkost. Z evolučního hlediska není divu, že ji cítíme.
Zvláštní je spíše to, že existují lidé, kteří žádnou úzkost nemají. Vlastně se dokonce divím, jak je možné, že se geny těchto „šťastlivců“ předávají z generace na generaci, protože evoluce je měla dávno vyhubit.
Znamená to, že jsme úzkost zdědili po svých předcích?
Přibližně polovina našich sklonů k úzkosti má původ v genech. Je to obranný mechanismus, se kterým se rodíme. Představte si úzkost jako „protipožární alarm“. Například si doma připravujete toasty, připálíte je a najednou se spustí falešný poplach.
Přesně tak funguje náš mozek, konkrétně amygdala, jeho část, která tělu signalizuje, že jsme v nebezpečí. Pro jistotu signalizuje nebezpečí častěji, než kdy nám skutečně hrozí, aby nepřehlédla ten případ, kdy jsme skutečně v ohrožení života.
Jak to funguje?
Představte si, že jste uprostřed savany a slyšíte šustění v křoví. Možná si budete myslet, že je to jen vítr, a vrátíte se k tomu, co jste dělali předtím, možná si dáte šlofíka. Nebo se leknete, že je tam lev, a utečete, jak nejrychleji to jde.
Co se stane, když utečete, a přitom to byl jen vítr? Přijdete asi o sto kalorií, které vaše tělo spálí při útěku. Jenže pokud by to byl skutečně lev a vy jste zůstali stát? No přijdete o zhruba sto tisíc kalorií – přesně těch, které získá lev, pokud vás sežere.
Takže z tohoto hlediska mozek upřednostní tisíce falešných poplachů, aby se ujistil, že v tom jediném případě, kdy je to opravdu nutné, vezmete nohy na ramena. Přesně takhle funguje úzkost, náš prastarý obranný mechanismus, a u některých lidí je silnější než u jiných.
To je zajímavý pohled…
Vysvětluji to svým pacientům a říkám jim, že jejich úzkost neznamená, že jsou „rozbití“. Naopak, fungují normálně. Mají mozek, který se je snaží chránit, nohy, které dokážou rychle běžet, když dostanou signál, a ruce, které dokážou zvedat těžká břemena.
Pro některé pacienty je velmi silné podívat se na svou vlastní úzkost z této perspektivy. Jednou jsem měl pacienta, kterého trápily panické ataky. Když si uvědomil, že jeho mozek pouze vysílá „falešné poplachy“, a tedy dělá přesně to, co musí, aby mu zajistil přežití, záchvaty začaly přicházet méně často a byly méně intenzivní.
Ale co kvalita života? Jaký smysl pro náš mozek má přežití, když trpíme?
To je dobrý postřeh. Nechci tím tvrdit, že bychom se měli smířit se svou úzkostí jen proto, že takoví zkrátka jsme. To je jako říkat člověku, který špatně vidí, aby se smířil s tím, že vidí hůř, protože v historii lidé prostě viděli hůř. Takovému člověku samozřejmě dáte brýle.
Ani s úzkostí se nemůžete jen tak smířit, ale musíte ji léčit, pokud je to nutné. Diabetikovi také neřeknete, aby si „zvýšil cukr“, a pak už si ho nevšímáte. Neměli byste také říkat někomu s depresí, aby se „vzpamatoval“, nebo úzkostlivému člověku, aby se uklidnil. Takto to nefunguje.
Matka příroda je příliš mocná na to, aby vytvořila mechanismus, který bychom mohli jen tak obejít.
Podívejme se tedy více na pochopení úzkosti. Jak se vyvíjela představa o jejím původu?
Zhruba před sto lety přišel Sigmund Freud s myšlenkou, že úzkost je důsledkem potlačených vzpomínek z dětství. Podle něj byly tyto vzpomínky tak bolestivé, že je mozek vytěsnil, ale některé části naší psychiky je chtěly protlačit do vědomí.
A tento neustálý boj mezi částmi našeho já způsobuje úzkost. Tato myšlenka byla velmi populární a mezi lidmi ji ještě více rozšířili umělci jako Salvador Dalí a Alfred Hitchcock. A znělo to dobře – až na to, že to nebyla pravda. Dnes víme, že úzkost není výsledkem vnitřního boje našich potlačených vzpomínek.
Je to obranný mechanismus, který máme od narození. Nepomáhá vracet se ve vzpomínkách do dětství, hledat to, co jste vytěsnili, a snažit se na to přijít. Tato forma terapie je sice velmi oblíbená, ale většině lidí s úzkostí sama o sobě nepomůže.
Jakou roli vlastně hrají vzpomínky při úzkosti?
Hlavním úkolem mozku není dělat vás šťastnými. Snaží se vám pomoci přežít dnešní den. Stejně tak vzpomínky neslouží k tomu, abyste se zabývali minulostí, ale k tomu, aby vám v přítomnosti pomohly zajistit budoucnost. Za svůj život zažijete tolik věcí, že si váš mozek jednoduše nemůže pamatovat všechno, a tak se každou vteřinu rozhoduje, co si ponechat a co ne.
Co si tedy ponechá?
Většinou silně emocionálně zabarvené vzpomínky. To ale znamená, že i pokud jste zažili něco velmi traumatizujícího, mozek si to uloží do paměti. Proto to, na co se snažíme nejvíc zapomenout, je to, na co nikdy nezapomeneme.
Jednou jsem měl pacientku, která na dovolené v Thajsku zažila tsunami a viděla umírat mnoho lidí. Když se vrátila do Stockholmu, začala se jí v důsledku tohoto traumatu znovu vybavovat vzpomínka na přílivovou vlnu. Stačilo, že se nacházela na stejné ulici jako policejní ředitelství, kde si obnovovala pas.
Vysvětlil jsem jí, že se ji mozek snaží chránit před tím, aby se něco podobného neopakovalo. A když se něco jen vzdáleně podobá událostem, které k tomu vedly, vytáhne tu bolestnou vzpomínku.
Co se s tím dá dělat?
Vzpomínky se mohou měnit. A to pokaždé, když je „vytáhneme“ na povrch. Pokud budete o velmi negativní vzpomínce mluvit v bezpečném prostředí, pokaždé se trochu změní a stane se méně hrozivou.
Co z toho vyplývá? Že bychom neměli potlačovat špatné vzpomínky, ale naopak o nich mluvit, například při terapii nebo s blízkými lidmi.
Někteří lidé se snaží „hacknout“ svůj mozek, například cvičením vděčnosti nebo různými pozitivními vizualizacemi před spaním. Může to pomoci?
Podle mého názoru to skutečně pomáhá, zejména vyjádření vděčnosti. Jedná se o velmi účinnou metodu. Zvláště pokud si z toho uděláte rutinu, budete to dělat opakovaně a zautomatizujete si to.
Praktikujete něco z toho sám?
Pravidelně medituji. Ačkoli když jsem poprvé zkoušel meditovat, vůbec mi to nešlo. Snažil jsem se soustředit na svůj dech, na vzduch, který mi odchází z plic. Říkal jsem si, že jsem psychiatr, že mám nad sebou kontrolu, že to zvládnu. A po pěti vteřinách se moje mysl vydala jiným směrem.
Moje první reakce byla, že mi meditace vůbec nejde! Pak jsem si ale uvědomil, že přesně takhle můj mozek funguje – neustále vytváří nové asociace, nové myšlenky. Většina z nich nemá žádnou hodnotu, je to jen náš vnitřní chaos.
Proto bychom neměli věřit všemu, co nás napadne. Meditace je pro mě cestou k sebepoznání. Nedosáhnu nirvány, ale lépe si uvědomím, jak můj mozek funguje.
Považujete se za úzkostlivého člověka?
Jsem rozhodně úzkostnější než většina populace, ale naštěstí nemám žádné velké úzkosti ani záchvaty paniky.
Co vám pomáhá zvládat úzkosti?
Především mi pomáhá cvičení – a nejen mně. Pohyb vytváří ochranu proti úzkosti, což bylo potvrzeno mnoha studiemi. Ukázalo se, že u mírných a středně těžkých depresí má pohyb srovnatelný účinek jako antidepresiva.
Ještě důležitější je, že cvičení také pomáhá předcházet propuknutí deprese. Proto se snažím každý den hýbat a také meditovat. A nakonec vnímám úzkost takovou, jaká ve skutečnosti je – jako náš obranný mechanismus.
Psycholog Anders Hansen
V minulosti však úzkost vyvolávaly věci, které mohly naše předky připravit o život, zatímco dnes ji pociťujeme při blížícím se termínu v práci nebo při konfliktu s kolegou. Jak nám má úzkost v těchto situacích pomoci?
Je třeba rozlišovat mezi stresem a úzkostí. Stres je reakcí na hrozbu, která je tady a teď. Když na mě nadřízený křičí, jsem ve stresu, vnímám to jako hrozbu. Ale když se bojím, že by na mě šéf mohl křičet, je to úzkost.
Při stresu i úzkosti se samozřejmě v těle aktivují stejné mechanismy, které nás připravují na útok nebo útěk. Zrychlí se nám tep, do svalů se nahrne více krve, takže jsme připraveni vzít nohy na ramena. Ale kdybych začal utíkat ve chvíli, kdy na mě šéf zvýší hlas, asi by to nepomohlo. Ani kdybych ho na místě praštil.
Problém je tedy v tom, že náš prastarý stresový mechanismus se vyvinul v nebezpečném světě, kde nám pomáhal přežít, ale v dnešní době se nám zvedá tep i před písemkou nebo když vyzvedáváme děti ze školy.
Prostě jsme neměli čas přizpůsobit se tomu, co nás dnes stresuje. Jeden americký psychiatr a neurovědec kdysi řekl, že po 99 procent lidské historie na Zemi existoval pouze tříminutový stres z hrozby na savaně. Poté zahynul buď člověk, nebo jeho nepřítel.
Ale dnes se stejný systém aktivuje na dobu třiceti let, když si bereme hypotéku…
Jaký vliv to má na naše duševní zdraví z dlouhodobého hlediska?
Nejčastějším důvodem vzniku deprese je právě dlouhodobý stres. Nemluvím o dnech nebo týdnech, ale spíše o měsících nebo letech neustálého stresu. Krátkodobé prožívání stresu je pro nás dobré.
Stres akumuluje energii, činí nás soustředěnějšími, je taková naše superschopnost. Pokud před prezentací v práci nezažijete mírný stres, nepovede se vám tak dobře.
Pokud je však tento systém aktivován po dobu několika měsíců, může to být nebezpečné. Pokud však máte období, kdy si můžete oddechnout – alespoň pár hodin každý večer nebo zcela volný víkend, můžete období velkého stresu zvládnout.
Ve Švédsku užívá antidepresiva každý osmý obyvatel. Například na Slovensku mají naopak výrazně vyšší spotřebu léků proti úzkosti, jako jsou benzodiazepiny (xanax, neurol, diazepam, lexaurin), a to v mnohem větší míře než například v České republice nebo v jiných evropských zemích. Co to o Slovácích vypovídá? Jsou dnes úzkostnější a depresivnější než dříve, nebo jen ochotnější o svých problémech mluvit a léčit se?
To je skvělá otázka. Přesně jak jste uvedla, každý osmý Švéd užívá antidepresiva a ve Velké Británii a na Islandu jsou tato čísla ještě vyšší. Tento počet se v posledních desetiletích prudce zvýšil. Jsme však úzkostnější a depresivnější než dříve?
Na tuto otázku je těžké odpovědět, protože je obtížné porovnávat míru úzkosti a deprese v různých časových obdobích. Záleží na tom, jaká slova se tehdy a dnes používala k popisu určitých pocitů, jaký význam se jim přikládal a tak dál.
Myslím, že svou roli hraje i to, že o svých psychických problémech mluvíme otevřeněji a že více lékařů předepisuje antidepresiva. A to je částečně dobrá zpráva. Ve Švédsku klesl počet sebevražd od 90. let 20. století o 30 procent.
Zároveň si však myslím, že jsme se dosud příliš zaměřovali na léčbu a málo na prevenci. Proto vidím obrovský potenciál ve cvičení, ve snižování stresu a v odbourávání stigmatu, které obklopuje duševní zdraví. Některé z léků, které jste zmínila, jako jsou benzodiazepiny, mohou pomoci snížit úzkost, ale jsou vysoce návykové, a tak se často při zvýšené spotřebě těchto léků zvyšuje i počet závislostí.
Jak se na našem duševním zdraví podepsaly události posledních let, zejména pandemie a válka na Ukrajině? Mohou tyto události souviset s nárůstem úzkosti nebo deprese? Jak je to ve Švédsku?
Během pandemie bylo patrné, že pomoc vyhledalo mnohem méně lidí. Myslím, že se báli jít do nemocnice. Na duševní zdraví to však mělo zjevně velmi negativní vliv. Je těžké popsat, jak velkou přesně, ale roli hrála samota a izolace.
A osamělost, zejména dlouhodobá, je klíčovým faktorem, který ovlivňuje naše duševní zdraví. Zatím si netroufám říci, jak válka na Ukrajině ovlivňuje Švédy a zda vyvolává větší úzkost. Všichni jsou samozřejmě zdrceni.
Překvapilo mě, když jsem si přečetla, že nejsme nastaveni tak, abychom se neustále cítili dobře, i když se o to snažíme. Můžete to vysvětlit?
Primární funkcí našich pocitů není poskytnout nám bohatý vnitřní svět nebo nám dát něco, o čem bychom mohli mluvit s terapeutem. Jejich úkolem je regulovat naše chování tak, aby se zvýšila naše šance na přežití.
Řekněme, že člověk v minulosti našel v přírodě banánovník a začal přemýšlet, jestli na něj má vylézt. Jeho mozek začal shromažďovat informace z jeho těla o tom, kolik má energie, jak nutně potřebuje doplnit kalorie, jak vysoko je banánovník, kolik je tam banánů, zda jsou vůbec dost zralé…
Mozek si spočítá odpověď: pokud opravdu potřebuje energii nebo není příliš vysoká, pocítí člověk hlad nebo příval odvahy a vyleze na strom. Pokud je však banánů příliš mnoho, málo nebo má přebytek energie, mozek vyšle signál, aby se cítil nasycený nebo vyděšený a pokračoval dál.
Jakou to má spojitost?
Když člověk vyleze na strom, jak dlouho může jeho pocit štěstí přetrvat? Ne příliš dlouho. Protože kdyby byl dva měsíce šťastný, umřel by hlady. Proto jsou pozitivní emoce krátkodobé, protože nás podněcují k neustálému úsilí o získání dalších zdrojů.
To, že pozitivní pocity jsou pomíjivé, ví jistě každý. Mylně se domníváme, že jakmile se přestěhujeme do nového bytu, dostaneme vyšší plat, lepší práci nebo dražší auto, budeme konečně šťastní. Ale tento pocit štěstí po chvíli zmizí a my si přejeme víc.
Tak jsme prostě nastaveni. Být stále šťastný, to není v lidské přirozenosti. Jsme však obelháváni reklamou a sociálními médii.
Jak?
Vytvářejí obraz, v němž jsou všichni stále šťastní. Dokonce i Coca-Cola měla kdysi reklamu, která vyzývala lidi, aby se „otevřeli štěstí“. To v podstatě znamená, že štěstí je něco, co si sami vybíráme a co přetrvává. A pokud ne, je s námi něco v nepořádku.
Takhle to prostě nastavené není. A je velmi důležité, abychom to pochopili, protože mnoho lidí si myslí, že s nimi není něco v pořádku, když nejsou šťastní. Obviňují se z toho, že nejsou šťastní, protože mají v životě všechno. Nechápou, že štěstí má být jen krátkodobý pocit.
Dalším důkazem toho, že se náš mozek ještě nestačil přizpůsobit době, ve které žijeme, jsou fobie a pocity strachu. Můžete to vysvětlit?
Nejčastěji se lidé bojí mluvit před velkým publikem, bojí se hadů a pavouků. Ale proč? Koneckonců, v západním světě dnes umírá na hadí nebo pavoučí kousnutí jen zlomek lidí. Dnes nás častěji zabíjejí dopravní nehody, neměli bychom tedy mít fobii z psaní SMS a řízení? Měli bychom se obávat, že si zdravotní sestra před operací řádně neumyje ruce. Měli bychom utíkat pokaždé, když vidíme auto, a měli bychom se bát i cigaret.
Až na to, že se jich nebojíme, protože jsme si z nich ještě nevypěstovali strach, přestože nás ohrožují mnohem víc než hadi nebo pavouci. To jen dokazuje, že naše mozky zůstaly na savaně. Podle něj stále žijeme ve světě lovců a sběračů.
Myslíte si, že se naše mozky někdy přizpůsobí dnešní době? Že se budeme bát cigaret a hamburgerů místo hadů a pavouků?
Ne, to si nemyslím. Podívejme se, jak evoluce funguje. Představte si, co by se muselo stát, abychom se narodili se schopností programovat? Ti, kteří tuto schopnost neměli, by museli nejprve vymřít. A nevím, jak vy, ale já jsem rád, že se to nestane.
I když dnešní medicína již dokáže pomoci párům, které mají problémy s plodností, počít dítě, což je skvělé. Moderní medicína tedy v podstatě postupně „vypíná“ evoluci. Ale právě proto si nevypěstujeme fobii z cigaret. A myslím, že jakákoli změna, která v budoucnu přijde v oblasti evoluce, bude taková, jakou si ji uděláme sami.
Opravdu?
Podívejte, už dnes je možné měnit genom, i když genovou terapii zatím nelze provádět na lidech. Někteří se však obávají, že se lidské geny začnou upravovat ve velkém měřítku. Fyzik Stephen Hawking například varoval, že by to mohlo vést k rozdělení lidí do biologických tříd.
Sociálně-ekonomické nerovnosti dnešního světa by byly nahrazeny nerovnostmi biologickými. O tom píše například izraelský historik Yuval Noah Harari. To je ten nejhorší scénář a nevím, jestli se někdy uskuteční, ale myslím, že právě tímto směrem se bude vývoj v budoucnu ubírat.
Takže si myslíte, že se nikdy nezbavíme úzkosti. Měli bychom se o to vůbec pokoušet?
Měli bychom se snažit s úzkostí bojovat, ale nikdy se jí nezbavíme úplně. A úzkost v malých dávkách je dobrá věc. Pokud vám to ale ztrpčuje život, měli byste vyhledat pomoc. A vyhledání pomoci je projevem odvahy.
Stejně tak úzkostné stavy nevypovídají nic o vaší osobnosti. Tento obranný mechanismus jste si prostě vypěstovali silněji než většina lidí.
Kde je hranice mezi stavem, kdy zažíváte úzkost, ale dokážete se s ní vyrovnat sami, a stavem, kdy byste měli vyhledat pomoc?
Pokud vás úzkost omezuje v životě do té míry, že už nemůžete chodit ven s přáteli, pokud vám způsobuje problémy v práci nebo v rodině, pokud některé věci už neděláte ze strachu z propuknutí úzkosti, rozhodně byste měli vyhledat pomoc.
Pokud si nejste jisti, zda byste měli vyhledat pomoc, vyhledejte ji v každém případě a nechte na mně a mých kolezích, abychom posoudili, kdo jakou pomoc potřebuje.
Řekněme, že terapie a antidepresivní léčba jsou relativně nové metody zvládání úzkosti, ale psali o nich už starověcí filozofové jako Seneca a Cicero. Znamená to, že úzkost prožívali už starověcí lidé?
Úzkost je stará jako lidstvo samo, není to nic nového pod sluncem. Změnilo se však to, jak lidé vnímají úzkost. Dlouhou dobu byla považována za daň inteligence. Pokud jste inteligentní, můžete přemýšlet o různých scénářích, co se stane, a také o tom, co by se mohlo stát – a začnete si dělat starosti.
Ale asi před sto lety přišel Freud a řekl, že takhle to nefunguje. Popsal úzkost jako důsledek našich potlačených vzpomínek z dětství, které mohou během terapie vyjít na povrch. Terapeut vám je pomůže vyřešit a úzkost se zmírní. To znělo velmi slibně, jenže to nebyla pravda.
Výzkum tuto myšlenku nijak nepotvrdil. Proč ale oslovil tolik lidí? Protože slibovala, že se úzkosti zbavíte jednou provždy. A i když je to krásná myšlenka, není to možné. Tak jsme se prostě nevyvinuli.
Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil, že existují lidé, kteří úzkost neprožívají. Je to tedy možné?
Opravdu existují lidé, kteří necítí úzkost, sám se divím, jak je to možné. Protože jak jsem řekl, tito „šťastlivci“ už dávno neměli existovat. Protože když jejich předkové potkali na savaně lva, mysleli si, že je to roztomilá kočka, a pak je sežrala.
Máte pro to vysvětlení?
Úzkost je ve společnosti rozložena normálně, takže na obou stranách spektra existuje několik výjimek, ale je jich minimum.
Přesto by mě zajímalo, jestli to nějak souvisí s velikostí jejich amygdaly, nebo jestli mají něco s mozkem?
To je dobrá otázka. Víme například, že psychopati nepociťují žádnou nebo jen minimální úzkost. A to je důležité, protože to svědčí o tom, že se nedokážou poučit z trestu. Například psychopat nikdy nedostane posttraumatickou stresovou poruchu.
Mnohé studie prokázaly, že psychopati mají menší a také méně aktivní amygdalu. Zda je to důvod, proč nepociťují stres a úzkost, nikdo přesně neví, ale je to velmi pravděpodobné vysvětlení.
Existují i opačné případy?
Ve svém televizním pořadu jsem například jednou dělal rozhovor se ženou, která anonymně darovala ledvinu neznámému příjemci. Netušila, kdo její ledvinu dostane. Podobné neuvěřitelně altruistické činy, i když velmi vzácné, byly také předmětem výzkumu a bylo zjištěno, že tito lidé mají větší amygdalu, než je průměr.
Zda je to důvod, který je přiměl k darování, nevíme. Psychopati však mají menší amygdalu. To jsou příklady extrémů na obou stranách spektra.
Znamenalo by to také, že altruističtí lidé jsou úzkostnější?
Mohlo by to znamenat i to.
Ve své první knize, která se stala bestsellerem, jste popsal, jak zásadní vliv má cvičení na náš mozek. Proč je pro nás tak těžké se hýbat, když je pohyb tak prospěšný?
To je skvělá otázka. V historii jsme se setkávali s hrozbou hladomoru. Když naši předkové našli něco, co obsahovalo hodně kalorií, okamžitě to snědli. A proto kalorie tak dobře chutnají. Jsme potomky těch, kteří jim nedokázali odolat.
Množství energie v těle však nezávisí pouze na tom, kolik kalorií přijme, ale také na tom, kolik energie vydá. A pohyb nás stojí spoustu energie. Proto jsme od přírody líní, snažíme se šetřit energií. To, že neradi cvičíme a nechceme se hýbat, je velmi silný instinkt, se kterým musíme bojovat.
Například jakým způsobem?
Nejdůležitější je podle mého názoru vybudovat si v životě správné návyky. Cvičení není jen o cvičení v posilovně nebo běhání. Cvičením náš mozek myslí také chůzi do práce nebo jízdu na kole, případně chůzi po schodech místo výtahu. Mozek počítá každý krok.
Kolik cvičení stačí mozku k tomu, abychom byli méně úzkostní nebo depresivní?
Bylo prokázáno, že pouhá hodina rychlé chůze snižuje riziko deprese – a tím myslím jednu hodinu týdně. Pokud však cvičíte více než třikrát týdně po dobu 45 minut, nepřinese to pro mozek žádný další bonus.
Jistě, prospějete tím svému zdraví, ale z hlediska mozku to není potřebné. A naprosto nejdůležitější je přimět k pohybu ty, kteří se nehýbou vůbec – tehdy uvidíte největší výsledky.
To je skvělá zpráva, zejména pro ty z nás, kteří si dali novoroční předsevzetí, že se začnou více hýbat…
I mně se stává, že se mi nechce jít běhat a jen sedím na gauči. Nato si řeknu, že můj mozek dělá přesně to, k čemu se vyvinul. Snaží se mě chránit, uchovávat kalorie. Ne já, ale můj mozek lovce mi nedovolí vstát z gauče.
Ale pak si řeknu, že si nenechám diktovat život nějakou biologií nebo evolucí! Tady velím já! Lhal bych, kdybych tvrdil, že to pomáhá pokaždé, ale někdy mě to opravdu postaví na nohy.
Již jsme probrali, že náš mozek je někdy záludný, a to platí i pro fyzickou aktivitu. Pokud se úzkostní lidé začnou hýbat, může to v nich paradoxně vyvolat ještě větší úzkost, která jim zabrání jít si zaběhat ze strachu z blížícího se záchvatu paniky…
To je dobrý postřeh. Pokud máte problémy s úzkostí, může si váš mozek rychlý puls vyložit jako hrozbu v podobě panického záchvatu, a může ho skutečně vyvolat. V tomto případě je třeba začít pohyb opatrně a postupně zvyšovat zátěž.
Pokud však cvičení zvládnete správně, snížíte riziko budoucích záchvatů paniky. A pokud přijdou, budou méně intenzivní. Proto je nesmírně důležité cvičit, pokud máte problémy s úzkostí.
Platí vše, o čem jsme dnes mluvili, pouze pro dospělé, nebo i pro děti?
Zdá se, že je to stejné i u dětí. A je škoda, že stále více dětí a dospívajících vede sedavý způsob života. Pokud je totiž cvičení prevencí deprese a úzkosti, znamená to, že naše děti jsou vůči nim stále zranitelnější.
Ačkoli jsme již dříve uvedli, že je obtížné určit, zda jsme úzkostnější než před dvaceti lety, existuje jedna skupina, pro kterou to platí, a tou jsou dospívající, zejména dospívající dívky. Myslím, že to má řadu důvodů, ale jedním z nich je, že se pohybují mnohem méně.
Sociální média k tomu samozřejmě přispívají…
Neustálé srovnávání sebe sama s maskami, které si ostatní nasazují na internetu, ve vás samozřejmě vyvolává pocit bezcennosti. Říkáte si, že nejste tak dobří, chytří, krásní… Cítíte se vyloučení, jako byste nepatřili do „jejich“ skupiny.
A sociální vyloučení ze skupiny představovalo smrtelnou hrozbu téměř pro každou generaci v dějinách. Je pravda, že jsme se vždy srovnávali s ostatními, ale v minulosti to bylo v rámci skupiny zhruba sto až 150 osob, zatímco dnes se srovnáváme s celou planetou.
Dlouhodobé cvičení zvyšuje sebevědomí, což je důležité i při řešení úzkostných stavů…
Přesně tak, fyzická aktivita zvyšuje důvěru ve vlastní schopnosti, což prokázalo mnoho studií. Pohyb je tedy nesmírně důležitou součástí léčby a také prevence psychických problémů u dětí a dospívajících.
Naštěstí tato informace v poslední době ve Švédsku dost rezonuje a mnoho škol zavádí do svých rozvrhů více tělesné výchovy. Jsem rád, že se vědecké výsledky konečně dostávají k lidem a že na ně reagují, i když velmi pomalu.
V závěru knihy zdůrazňujete, že úzkost je spíše známkou duševního zdraví než nemoci. A že je to stejně běžné jako například hlad nebo únava. Co jste tím myslel? A jaký to má smysl, když mluvíme například o úzkostné poruše?
Jak už jsem řekl, to, že máme úzkost, neznamená, že jsme „rozbití“, ale že náš mozek funguje tak, jak má. A proč jsem to chtěl zahrnout do své knihy? Protože pracuji v profesi, kde léčíme antidepresivy každého osmého dospělého.
Zvykl jsem si myslet si, že přispívám k tomu, aby si lidé mysleli, že nefungují a že jsou nemocní. To je představa, kterou jsem chtěl ve své knize opravit. Říci jim, že je normální prožívat úzkost. Že přesně takhle se vyvinuli. A že to ale neznamená, že by se s tím měli smířit.
Měli by se samozřejmě léčit, ale už jen vědomí, že nejsou „rozbití“, může být velmi terapeutické. Nemyslím si ale, že je nějaký rozpor mezi tvrzením, že úzkost je přirozenou vlastností našeho mozku, a tvrzením, že bychom ji měli léčit.
Co by si lidé měli z našeho rozhovoru odnést?
Nejdůležitější je pochopit, že jsme potomci těch, kteří přežili, ať už dehydrataci, hladomor, vraždu nebo různé nehody, a to ovlivnilo naše biologické nastavení více než jakékoli náboženství nebo politická ideologie. Díky tomu jsme si vypěstovali úzkost a vnímáme svět jako nebezpečnější, než ve skutečnosti je. To však neznamená, že jsme „rozbití“.
Vzpomínám si, jak jsem jako student medicíny poprvé vzal do ruky lidský mozek. V tu chvíli jsem si uvědomil, že držím v rukou to, co představuje jinou lidskou bytost. Že jsem byl blíž tomu, kdo ten člověk byl, než se kdy dostal on!
A pak jsem si uvědomil, že i já mám takový orgán. A že je v něm uloženo vše, co jsem kdy zažil. Mozek však neukazuje svět takový, jaký je, ale takový, jaký ho potřebujeme vidět, abychom přežili. Pokud chcete lépe porozumět sami sobě a dozvědět se více o lidské povaze, neměli byste vynechávat svůj mozek, protože to, kým jste, se utváří právě v něm.
