Za populárním instagramovým profilem Kitchen story stál manželský pár Jiří a Marika Kučovi. Společně vařili, fotili a sdíleli radost z jídla. Pak přišla diagnóza rakoviny prsu. Dnes Jiří zůstal se dvěma syny sám. Před pár týdny místo kuchařky vydal knihu vzpomínek Po Marice. Svědectví o lásce, smrti a naději. V upřímném rozhovoru otevřeně mluví o smutku, otcovství i o tom, proč se života „pak“ nemusíme tolik bát.
Ze svého auta se na mě široce usmívá světlovlasý třicátník. Stihl akorát zaparkovat, naštěstí našel místo u školky, kde za dvě hodiny vyzvedává mladšího syna. S Jiřím Kučou – vdovcem, otcem, influencerem, kuchařem a autorem právě vydaných pamětí – si voláme přes videohovor, telefon uchycený v držáku na kapotě.
Nebudu lhát, jeho příběh se neposlouchá snadno. Ale dejte mu šanci. Přinejmenším je tolik potřebným důkazem, že radost ze života lze opravdu najít i uprostřed největší temnoty. A kdo ví, možná zcela nově docenit také to zdánlivě nejobyčejnější – každodennost.
Zdálo se to tak prosté – on vařil, ona fotila. Na webu přibýval jeden recept za druhým, Instagram plnily dokonalé platingy talířů přetékajících pod hřbety z divočáka či jablkovými koláči se slaným karamelem. A tehdy se zdálo, že takové už to bude napořád. Jenomže život nikdy není napořád, jen nadosmrti.
Manželé Jiří a Marika Kučovi, kteří stáli za projektem Kitchen story, to poprvé naplno pocítili, když jim doktorka sdělila neúprosnou diagnózu – rakovina prsu. To bylo před půl druhým rokem. Marika v té době ještě kojila mladšího syna Eliota. Ve chvíli, kdy si při pravidelném samovyšetření nahmatala bulku, si však rozhodně nemyslela, že půjde o zhoubný nádor.
„Byla na sebe opatrná, prohmatávala se pravidelně. I tak byl ale nádor už tři čtyři měsíce starý,“ sdělil mi Kuča a prsty si promnul oči. Karcinom se nacházel nad ňadrem, v oblasti, na kterou ženy při samovyšetření často zapomínají.
Od doby, kdy si bulku nahmatala – shodou okolností v den Kučových sedmatřicetin –, si Marika začala psát deník. A v zápiscích pokračovala až do své smrti, k níž došlo před necelým rokem.
Její záznamy, doplněné o Kučovy vzpomínky na prvopočátky jejich vztahu, který trval 22 let, nyní ovdovělý táta dvou synů vydal ve zmíněné knize: Po Marice. Svědectví o lásce, smrti a naději. Sestavit mu ji pomohla kuchařka a autorka Darina Křivánková.
„Když v ruce držíte těch asi 170 stran, uvědomíte si, jak je to krátké… Naplno pocítíte křehkost života, který může skončit úplně kdykoli. Zbudou jen vzpomínky. A samozřejmě naši dva kluci,“ odpovídá Kuča na otázku, co to bylo za pocit – držet poprvé v rukou vlastní příběh, zhuštěný do slov a kapitol, v jediné knize v lesklém přebalu.
Důvodů vydat knižně vlastní rodinný příběh měl mladý vdovec hned několik. Pro něj samotného bylo psaní povětšinou terapeutické. „To, co mi však stále nedělá dobře, je, když mluvíme o dopadu Maričiny smrti na naše syny. Jaký to na ně má a bude mít vliv? Jak to zvládají a zvládnou? Když pomyslím na tu nespravedlnost… několikrát mě to při psaní úplně dostalo,“ říká s bezprecedentní upřímností v hlase Kuča.
Foto se svolením Jiřího Kuči
Foto se svolením Jiřího Kuči
Přesto psal dál. A to i kvůli klukům. Doufá totiž, že v jejich očích se kniha jednou stane památkou na maminku, na kterou si, až vyrostou, dost možná pamatovat vůbec nebudou.
Další motivace, proč knihu vydat, je stěží pochopitelná pro nás, kdo své životy, a to včetně těch úplně nejtěžších chvil, dennodenně veřejně nesdílíme s tisíci sledujícími. A nutno podotknout, že profil Kitchen story si na Instagramu za roky existence mezi bezmála 32 tisíci followery vybudoval mimořádně silnou komunitu.
„Nejvíce se to projevilo, když jsme spustili veřejnou sbírku na Maričinu léčbu,“ vzpomíná vdovec. Když nemoc neúprosně postupovala, přistoupila jeho žena k radikálnímu kroku. Na tři týdny opustila syny a odletěla na kliniku do Mexika, kde podstoupila velmi nákladnou specializovanou léčbu.
Když manželé kampaň na platformě Donio spouštěli, Marika se bála, že jí možná nikdo nepřispěje. Komunita, kterou si kolem sebe Kučovi za roky veřejného života vytvořili, však zareagovala okamžitě. A velkorysost sledujících předčila všechna jejich očekávání.
Za první den vybrali přes šest milionů. Na Maričinu léčbu přispělo téměř patnáct tisíc lidí. Šlo to tak rychle a podpora byla tak velká, že dvojice influencerů Donio záhy požádala, aby kampaň stoplo. „Nechtěli jsme ubírat pozornost sbírkám, které kolem sebe tolik podporovatelů neměly,“ podotkl Kuča.
A tak to nakonec byli i sledující, jimž ovdovělý otec za jejich podporu vydání knihy nakonec podle svých slov „dlužil“. A přestože se čtenářského zájmu o navýsost intimní vyprávění o nejtěžších momentech v lidském životě obával, nyní, sotva dva týdny od vydání, zbylo z bezmála dvoutisícového nákladu jen 250 kusů. „Zatím je mám doma, ale objednávky stále chodí,“ konstatoval.
A v souvislosti s prodejem plní kniha ještě jedno poslání. Část nákladu, pět set kusů, si totiž Kuča od vydavatelství Na stole, z nakladatelské skupiny Albatros, odkoupil sám. Jako distributor měl slevu a výdělek z marže se rozhodl věnovat organizacím, jež rodině pomohly přestát nejtěžší chvíle v závěru Maričina života. Konkrétně se jedná o Charitu Znojmo a Nadační fond Krtek.
„Obrat byl čtvrt milionu, když odečtu náklady, bude to asi sto až sto dvacet tisíc,“ upřesnil Kuča částku, kterou se mu podařilo pro zmíněné dobročinné organizace na knize utržit.
Foto Albatros
Nová každodennost
Své dny dnes otec samoživitel dělí mezi práci a syny. Většinu pracovní doby prosedí za volantem. Živí se jako obchodní cestující ve strojírenské firmě Rollcontech s padesátimilionovým obratem, jež patří jeho rodině. „Denně najezdím po republice i čtyři sta kilometrů,“ odhaduje.
Po smrti ženy už ale mladý vdovec dnes tolik času na silnicích trávit nechce. Na smrti partnera, s nímž jste vychovávali děti, je podle Kuči vůbec nejtěžší ten neúměrný tlak, který se objeví ve chvíli, kdy na všechno zůstanete sám.
A tak by místo auta měl brzy řídit celý rodinný byznys se sídlem v Jihlavě. Do krajského města se s dětmi nedávno odstěhoval, aby si složitou logistiku s prací a vyzvedáváním synů ze školy a školky alespoň trochu zjednodušil.
I po takovém životním zvratu, jakým je smrt blízkého, vás podle Kuči každodenní rutina, v níž jste navíc na všechno zůstal sám a povinností vám jen přibývá, zase brzy pohltí.
„Když Marička umírala, opravdu v tom bylo i něco hezkého, protože jsem si najednou vážil každé chvíle, kterou jsme spolu mohli strávit. Dnes už si ten pocit ale zase musím připomínat,“ podotýká s tím, že díky synům mu to přece jen jde o něco snadněji.
Po škole chodívají společně na zmrzlinu, doma pak perou prádlo a hrají fotbal. Večer se v posteli objímají a vzpomínají na Mariku, na maminku. Zatímco sedmiletý Albert už ví, že Marika zemřela, tříletý Eliot to chápe po svém.
Foto Lucie Fenclová
„Říkáme: Maminka je na obláčku. Když je jasno, ptá se mě, jestli maminka spadla, když na nebi žádné mráčky nejsou,“ vypráví mi otec samoživitel.
Jenže co to znamená, skutečně pochopit, že někdo umřel? „I mně se občas stane, že si najednou pomyslím, kdy že se Marička vrátí. Když jste s někým tak dlouho, pořád se s ním v hlavě radíte o každém životním rozhodnutí,“ líčí upřímně Kuča a světle modré oči se mu lesknou.
Před kluky svůj smutek neskrývá, i když, jak přiznává, větší záchvaty smutku si dovolí jen o samotě. „Jinak ale chci, aby kluci viděli, že i chlap může brečet a že to k tomu patří,“ říká s jistotou i hrdostí třicátník, pro něhož je důležité, aby o smutku se syny mohli otevřeně mluvit.
„S kluky si dokážeme věci vyříkat jako chlapi. A pak se obejmout, že se milujeme, i když se v tu chvíli strašně štveme,“ sděluje Kuča s tím, že nechce, aby on ani jeho synové zbytečně drželi emoce v sobě.
Od Maričiny diagnózy uplynuly více než dva roky. Od té doby recepty na profilu Kitchen story nahradilo sdílení diagnózy a léčby. Dnes profil spravuje Kuča, přestože si od sítí snaží držet odstup a čas na Instagramu si reguluje.
I tak doteď z reakcí od sledujících, kteří třeba procházeli či procházejí něčím podobným, čerpá energii. A sám ji zase vrací, když otevřeně sdílí radosti i těžkosti ze života po smrti nejbližšího člověka.
„Chci lidem ukázat, že toho, co bude ‚pak‘, se nemusejí tolik bát. Nezůstanete zavření někde v koutě,“ upozorňuje Kuča. „Tedy pokud se pro to sami nerozhodnete,“ doplňuje.
Když se v závěru rozhovoru Kuči ptám na jídlo a vaření, rozzáří se mu oči. „Už si zase ukládám recepty. Chtěl bych se k tomu vrátit. Chybí mi to, bavil mě celý tvůrčí proces okolo,“ přiznává kuchař z Kitchen story. Nové recepty by rád pojal jako návod, jak uvařit výtečné jídlo i s pěti dětmi. „Pěti?“ ptám se.
„Nedávno jsem někoho potkal. Jmenuje se Jana, má tři dcery. Marika mi vždy říkala, že o mě se nebojí, že já si zase někoho najdu, ale musím jí slíbit, že v tom nenechám kluky. A tak za ně kopu, každý den,“ uzavírá Jiří Kuča s úsměvem i nevídanou pokorou a laskavostí.
Hodiny ukazují půl čtvrté, nejvyšší čas se rozloučit, vyzvednout Eliota ze školky a vyrazit na zmrzlinu. Až bude večer kluky ukládat ke spánku, možná si společně trochu popláčou. Aby je utěšil, slíbí jim, že na zítra uvaří butter chicken. To mámino.
