Doménou Dominiky Petrtýlové jsou skleněné ručně malované vázy vyfoukané do obdivuhodných rozměrů. Za kolekci Party Vases získala ocenění EDIDA a byla nominovaná na cenu Czech Grand Design.

Na vysněnou školu si přitom musela počkat – do ateliéru skla na pražské UMPRUM se k Ronymu Pleslovi hlásila celkem třikrát. I přes počáteční neúspěch se ale snažit nepřestala a dnes patří k nejvýraznějším mladým talentům českého sklářství.

Aktuální pestrobarevnou kolekci váz Lollypop Dominika zájemcům prodává napřímo – s malými designovými obchody a concept story příliš spolupracovat nechce. Jednobarevnou vázu Lollypop koupíte za téměř devět tisíc korun, vícebarevnou pak za skoro za dvanáct tisíc.

Ne všechny kolekce Petrtýlové ale hýří barvami jako tato, před dvěma lety na Designbloku vystavovala tmavé vázy inspirované černou orchidejí. Přiznává, že barevné líbivé vázy se rozhodně prodávají lépe.

V minulosti spolupracovala například s obchodem Footshop, pro který navrhla skleněné svítidlo ve tvaru mořského slimáka. Vytvořila také karafu pro firmu Veolia.


Vázy jsou vaší doménou. Proč jste se zaměřila právě na ně?

Tematice váz jsem se věnovala i ve své diplomové práci, protože mi váza přijde ideální objekt k zrcadlení toho, co se děje v mém životě, ale i obecně ve světě. Jde mi o reflektování současné doby. Připadá mi ideální, že můžete věci vyjádřit jak tvarem, tak dekorem.


Proč se vaše tvorba nedá koupit v concept storech nebo prodejních galeriích?

Většinou mě zákazníci oslovují, ale chystám i e-shop, tam to bude jednodušší pro lidi, kteří mi nechtějí psát. Já sama si vlastně taky nerada píšu o ceny.

Concept story mě nejdřív odmítaly a teď odmítám já je, protože se mi nelíbí, že chtějí většinou stoprocentní přirážku a nakonec objekty třeba ani neprodají. Moje vázy už jsou samy o sobě drahé – ručně je maluju, jsou to pro mě umělecká díla.

Například ty z kolekce Lollypop stojí devět až dvanáct tisíc, Newvases s motivem srdcí jsou kolem čtyř tisíc. Takže kdyby se k ceně přidalo ještě sto procent, tak mám pocit, že je to na našem trhu v podstatě neprodejná věc.

Česká republika je na to příliš malá. Řekla bych, že je tu jen pár galeristů, kteří by to prodat zvládli, ale ti se mi neozvali a já se nechci nikam cpát. Na naší scéně o sobě všichni vědí, takže kdo chce, tak mě osloví. A většinou mě tedy zákazníci oslovují napřímo.

Může vám s prodejem pomoci třeba Designblok, nebo je to pro vás spíš platforma pro prezentaci?

To je spíš taková self promo platforma, aby se o mně vědělo. Pomáhá to do budoucna. Designblok si výběr tvůrců kurátoruje, nemohou se tam prezentovat všichni, a když vás vyberou a píše se o vás, tak to lidé vnímají jako potvrzení, že jste dobří.


Jak často se setkáváte s tím, že od vás někdo chce vázu na zakázku?

Tak jednou za půl roku se mi ozve někdo, kdo chce vázu speciálně pro sebe. Je to pro mě zajímavé. K takovým tématům, s jakými za mnou klienti chodí, bych se normálně sama nedostala, protože se běžně nezajímám třeba o mopse nebo o vesmír.

Se zákazníky se sejdu a oni mi popisují, co se jim líbí, jaký mají interiér, co pro ně ta váza představuje. Snažím se na ně napojit, zhmotnit jejich představy.

Většinou mě vyhledávají ti, kteří vázy opravdu milují. To jsou pro mě ideální klienti.


S jakým nejzajímavějším přáním za vámi klient přišel?

Já mám naštěstí bezproblémové klienty, když už za mnou někdo přijde, že po mně chce vázu, tak ví, jaký mám styl a většinou mi nechá volnou ruku. Skvělé jsou momenty, kdy se naučím nějakou novou techniku nebo pracuju jinak. Když ale někdo chce vyrobit vázu do měsíce, protože ji potřebuje předat na den přesně a ještě je to s odesláním do Británie, tak je to výzva.

Jak dlouho vlastně výroba obvykle trvá, když měsíc je málo?

Měsíc je málo, ale dá se to. Nemusí se to povést, jsem závislá i na tom, jak mi vyjdou vstříc ostatní: od formaře až po huťáky. Je to různé, někdy mi téma sedne, řemeslníci i já máme čas a váza je opravdu hotová za měsíc, ale většinou průměrně trvá výroba spíš tři měsíce.

Některé jsem třeba vytvářela i rok, protože do toho vstoupil covid, nemohla jsem do dílny. Ale klienti si většinou rádi počkají a jsou na mě hodní.


Vaše tvorba má dvě různé polohy – komerčnější designovou a uměleckou. Jak k těmto dvěma rovinám přistupujete, liší se mezi sebou?


Liší se extrémně, ale přitom se prolínají. Design se snažím pojmout tak, aby se líbil, byl levný a funkční, ale zároveň, abych se s ním mohla ztotožnit a bylo tam něco ze mě.

Nikdy to není strojová výroba, všechno je ruční a vždycky je tam nějaký můj otisk. Například na vázách Lollypop dělám sprejované gradienty sklářskými barvami, když dělám závěsná srdce, tak i když mi to huťáci vyfouknou na huti, tak já je potom osobně stříbřím.

Umělecké objekty jsou hodně o přemýšlení, protože si v tom období můžu dovolit svobodně myslet. Chodím po městě, cestuji, koukám kolem sebe a najednou mi přicházejí různé představy, fantazie, hrozně se ta kreativita otevře a já mám potom extrémní nutkání ty myšlenky všechny zhmotnit.


Věnujete se převážně designu nebo umění?

Tento absolventský rok, který nastal po odprezentování mé diplomové práce, jsem si dala jako designérský, takže jsem vytvořila kolekci Lollypop a dělám závěsná skleněná srdce.

Snažím se tím vlastně vydělat na další rok, který bych chtěla pojmout zase víc umělecky. Mít víc klidu, prostoru a volnou mysl, abych mohla dělat spíš umění.

Teď v tomhle designovém období si moc kreativní nepřipadám, přemýšlím, kam se to ztratilo. Celých šest let během studia se mi to nestalo. Rodiče mě podporovali, takže jsem nemusela chodit pracovat a přemýšlet nad tím, jak si vydělat.

Kreativitu jsem měla pořád a teď je to jenom v takových záblescích. Takže se těším, až se mi kreativita zase otevře, protože se teď zjevuje jenom v takových okénkách. Momentálně si tu uměleckou část, která se pojí s nelpěním a svobodným myšlením, ale ještě nemůžu dovolit.

Je design pro vás rutina?

Design víc myslí na zákazníka, zatímco v umění víc myslíte na sebe a na to, jak převést myšlenku do hmoty.

S jakou uměleckou vizí budete pracovat?

Mám vymyšlený jeden projekt. Můj bratranec asi před dvaceti lety rozbil v Muzeu skla v Harrachově vázu za milion a půl korun. Muselo to splatit město Mladá Boleslav a částečně základní škola, protože se to stalo během školní exkurze. Byla to 175 centimetrů vysoká ručně malovaná císařská váza.

Teď je vystavená její replika, domnívám se, že harrachovská sklárna formy na tu vázu stále má. Už dlouho mám v hlavě vlastní projekt spojený právě s touto kauzou, která byla tehdy i poměrně medializovaná. Ale cítím, že ještě není ten správný čas ho zrealizovat, nebude to totiž úplně jednoduché


Nakolik vás ovlivnilo studium u Ronyho Plesla?

Ronyho jsem si vybrala, protože jsem věděla, že pro mě bude ten nejlepší učitel. Když jsem viděla jeho tvorbu a to, co dělají jeho studenti, připadalo mi to úžasné. Věděla jsem, že svoji uměleckou cestu najdu právě u něj, jeho vedení pro mě bylo silné a srozumitelné.

I když spoustu učitelů učí dlouho, neznamená to, že jsou dobrými pedagogy. A Rony Plesl dobrý je, protože přesně ví, co vám má říct, abyste to pochopila a posunula se. Zatímco ostatní vám řeknou: „tak se na to podívej z druhé strany, ještě se nad tím zamysli“, Rony vyloženě poradí, jakou knihu si přečíst, jakého umělce si prohlédnout, dával nám konkrétní úkoly.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní radu, která vás nejvíce posunula?

Nejzásadnější pro mě bylo, když se mě zeptal: „No, a co bys chtěla dělat?“ Protože jsem pořád přinášela špatné návrhy, které byly příliš složité a neautentické. Asi to je ta věta: „Co tě nejvíc baví?“ A já jsem řekla, že mě baví malovat vázy. A on mi odpověděl: „No, tak maluj vázy!“

Pochopila jsem, že když budu dělat tohle, tak to vlastně není banální, jak jsem si do té doby myslela. Přišlo mi to totiž jednoduché a málo zajímavé. Ale když jsem si uvědomila, že dělat to, co nás baví, je vlastně to nejzásadnější, tak jsem začala malovat vázy a fungovalo to.

V jakém rozpoložení je podle vás aktuálně české sklářství a český design skla?

Nevím, jestli to dokážu popsat správně, protože jsem v tom tak ponořená, že mi asi chybí určitý nadhled. Bavím se hodně se skláři, řešíme, jak se nám výroba zdražuje, jak nám jdou a nejdou ty „kšefty“, kdo je designér a kdo je umělec a mám pocit, že je nás fakt strašně moc na jednom místě, hodně z nás to opravdu chce dělat a je tady dost velká konkurence.

Někdo se pomlouvá, někdo si pomáhá, to je asi v každém oboru. Potřebujeme se nějak rozprostřít i do zahraničí, aby si každý mohl najít svůj trh a být spokojený, abychom si tady vzájemně neškodili a neměli pocit, že za své místo musíme extrémně bojovat a hlídat si ho. Protože v současnosti musíme, ono je nás tady opravdu hodně.

Diskutuje se v rámci sklářství i o ekologii výroby, udržitelnosti a podobně? 

Moc ne, zrovna sklářství moc ekologické není. Spotřebovává se obrovské množství energie, která následně vyletí komínem. Někde se zpracovávají střepy, ale to je spíš v průmyslové výrobě. Nebo můj kamarád, co má malou přenosnou huť, bere střepy od jiných skláren.

Ale jinak se zakládá do pece kmen nový, ze střepů totiž nevytvoříte tak krásné čisté sklo, jak ho známe. Spíš jde o to vnímat sklo tak, že když si člověk koupí vázu nebo třeba i skleničku od designéra, tak si na ni dává mnohem větší pozor a je to takový ten vzácný artikl, který se dědí z generace na generaci a jen tak se nevyhodí.