Roční obrat, který během šesti let vystřelil z nuly na sto osmdesát milionů korun? Vzhledem k tomu, že čísla meziročně rostou o další desítky milionů, tahle svižná jízda asi jen tak neskončí.

Sázka na psí granule se Jiřímu Švihálkovi stojícímu za značkou Yoggies vyplatila, i když granulemi to zas tak úplně nezačalo. Možná překvapivě to byl jogurt. Jak jinak než pro psy.

Když přijdete do sídla Švihálkovy firmy v malé vesničce Beřovice poblíž Slaného, nevíte, jestli mu dřív podat ruku, nebo odrážet dovádivé útoky psů jeho kolegů. Chlupatá smečka vesele pobíhá mezi kancelářemi a neznámý vetřelec okamžitě poutá jejich pozornost.

Jedním z čtyřnohých vítačů je i Roxy, světlý labrador, bez kterého by firma vůbec nevznikla. Roxy totiž před lety na procházce v lese sežral cosi otráveného, co mu kompletně rozleptalo trávicí ústrojí. Veterinář navrhl psa uspat, ale Jiří Švihálek to odmítl.

„V té době jsme s manželkou provozovali penzion u Jíloviště kousek od Prahy a tříhvězdičkový hotel v Jindřichově Hradci. Po letech v tomhle byznysu už jsme ale trpěli syndromem vyhoření, takže jsme se rozhodli všeho zbavit a vydat se jinou cestou. Nevěděli jsme, kudy povede, ale Roxy nás na ni nasměroval,“ říká vystudovaný hoteliér.

Švihálkův pes se z nejhoršího dostal, ale trávení pořád neměl v pořádku. Že by cestou k uzdravení mohl být jogurt, napadlo jeho majitele při čtení novinového článku o úspěšné značce amerických jogurtů Chobani.

„Byla tam i fotka, na níž dva němečtí ovčáci vylizovali kelímky od jogurtů. A mě v tu chvíli napadlo, že by Roxymu mohl pomoci právě jogurt, který by byl určený speciálně pro psy,“ vzpomíná Švihálek. Zbývalo „jen“ takový jogurt vyvinout.

Následovaly desítky schůzek s odborníky z vysokých škol a výzkumných ústavů, hledání ideální receptury, surovin a první pokusy s domácím jogurtovačem v garáži na Praze 6. Mimochodem její fotografie visí pro připomenutí dřevních začátků vedle mnoha fotek Roxyho na zdi Švihálkovy dnešní kanceláře.

Vývoj jogurtu polykal miliony a peníze z prodaných nemovitostí docházely, takže nezbývalo než najít investora. Tím se stal Martin Peroutka, majitel stejnojmenné polygrafické firmy, který finální vývoj jogurtu pomohl dofinancovat – a získal v Yoggies poloviční podíl. Podle Švihálka vývoj jogurtu nakonec vyšel na čtyři a půl až pět milionů korun.

Zásadní bylo, že jogurt zafungoval a Roxymu pomohl. Když se výrobek v roce 2013 dostal do prodeje, začal pomáhat i dalším psům. Dnes jich Yoggies na biofarmě na Vysočině vyrobí kolem deseti tisíc balení měsíčně, na což ročně spotřebují pět tun sušeného ovčího mléka dováženého z Nového Zélandu.

Roxyho sice pomohl jogurt znovu postavit na nohy, ale Jiří Švihálek řešil, čím nehodou poznamenaného psa běžně krmit. Standardní granule mu nedělaly dobře a bez kladného výsledku byly i pokusy se syrovým masem.

„Veterinářka mi tehdy poradila, abych mu syrové maso zkusil nejdřív vysušit. Zafungovalo to, čímž nás navedla na nápad vyrábět granule,“ vzpomíná Švihálek, jak se rozhodl, že se vydá cestou vývoje granulí zcela bez obilovin, konzervantů a s co nejvyšším obsahem kvalitního sušeného masa.

Technologie výroby navíc musela spoléhat na sušení při maximální teplotě 48 stupňů, což je oproti konkurenci zásadní rozdíl. Většina granulí totiž vzniká při teplotě až 200 stupňů, čímž výsledný produkt podle Švihálka přichází o většinu potřebných látek. Ty se pak do něj musí dodávat uměle.

Problémem byla skutečnost, že Yoggies pro výrobu granulí chyběl vlastní podnik. Švihálek to nakonec vyřešil pronájmem části kapacity továrny v Německu. „S majitelem jsme si plácli s tím, že nám s výrobou pomůže,“ vrací se Jiří Švihálek do roku 2014. Jenže výroba drhla, protože granule se drobily.

Nakonec však pomohla náhoda, kdy během přípravy testovací várky došlo z Česka dovezené hovězí maso. „Dali jsme tam hovězí z německé farmy a stalo se něco jiného, než na co jsme byli zvyklí. Zvuk granulí padajících z výrobní linky byl najednou jiný, tvrdší. Věděli jsme, že to bude masem, ale nevěděli jsme proč. Teprve v laboratoři jsme přišli na to, že rozhodující byla tučnost masa – u českého hovězího byla moc nízká,“ popisuje Švihálek výrobní peripetie.

První granule odpovídající kvality pak podnikatel doručil zákaznici na pražský Smíchov 23. ledna 2015 a v tomtéž roce začal podnik raketově růst. Zatímco za rok předchozí vykázal obrat 240 tisíc, na konci roku 2015 už to bylo 5,7 milionu.

Z červených do černých čísel se pak Yoggies překlopily v roce 2016, kdy také přišli první zaměstnanci, jejichž počet se aktuálně vyšplhal na pětadvacet. A obrat vloni na už zmiňovaných 180 milionů korun.

Českým psům nejvíce chutná kombinace hovězího a kuřecího.

Zásadně se rozrostl i sortiment: základ tvoří několik variant granulí, které generují hlavní příjem firmy. Objednat se ale dají také jogurty pro psy i kočky, omáčky, konzervy, pamlsky a různé doplňky stravy. Největší zájem je dlouhodobě o granule, konkrétně českým psům prý nejvíc chutná kombinace hovězího a kuřecího masa, za které majitelé zvířat neváhají zaplatit v průměru kolem 120 korun za kilogram.

„Zhruba dvě třetiny produkce prodáme přes internet a zbývající třetina míří do menších soukromých obchodů, kam produkty rozvážíme sami. Většina zboží se prodá v Česku, ale dodáváme i na Slovensko, do Chorvatska, Slovinska nebo Belgie,“ vyjmenovává Švihálek, který zároveň nepočítá s dodávkami do velkých chovatelských řetězců v obchodních centrech.

„Oslovili nás zástupci dvou takových firem, ale museli jsme je odmítnout z kapacitních důvodů. Popravdě se do tohoto typu obchodu ani neženeme. Obchodně nám to nechybí,“ uvažuje šéf firmy, která k zákazníkům měsíčně prodá přibližně obsah dvanácti kamionů granulí.

Podle Švihálka si produkty Yoggies pro svého psa nebo kočku objednávají obvykle ženy od 25 let a senioři, kteří často mají zvíře jako jediného přítele. Někdejší firemní průzkum ukázal, že spousta tuzemských majitelů domácích zvířat si k večeři koupí rohlík s vlašákem, ale svým zvířecím miláčkům dopřejí to nejlepší.

„Jsme dražší než laciné granule ze supermarketu, ale zase garantujeme, že v těch našich je všechno, co uvádíme na obalu, a ve vysoké kvalitě. A samozřejmě bez chemie. Dokud tady budu sedět, nejede přes to vlak,“ vzkazuje Švihálek ze své ředitelské židle.